Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle adventní.
Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší."
Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‘Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.’ Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on." (Mt 11,2-11)
TRPĚLIVOST
Ctnost čekáren a rukou v klíně?
„Co jste vyšli na poušť vidět? - Snad rákos zmítaný větrem?“ volá Pán Ježíš v evangeliu. A my jsme si v duchu odpověděli: „Ne. Jan Křtitel je muž pevný, stálý, statečný.“
„Podívejte se na rolníka“ - volal k nám apoštol Jakub v epištole. „Tak trpělivě čeká na úrodu od zasetí až do žní. Vydržte i vy trpělivě! Až do příchodu Páně!“
Co je to ta trpělivost? Ctnost čekáren, front na nedostatkové zboží? Ctnost rukou v klíně? Umění, jak zabít čas, - jak to kdosi nazval? Kdepak. Kdyby rolník nechal ruce v klíně od zasetí do žní, moc by toho nesklidil. Trpělivost není ponoření se do snění, ospalá pasivita.
Zcela naopak:
Je to umění vydržet při práci, vytrvat při díle, zůstat aktivní od započetí až k realizaci, až k dovršení.
Střed mezi zoufalstvím a hněvem
Trpělivost je ctnost vytrvalé práce, která se nedá odstranit neúspěchem.
Teologové říkají, že v plnosti ji mohou mít jen lidé pevně věřící, kteří vědí, že od nich se sice žádá plné pracovní nasazení, ale výsledek že je v ruce Boží.
Dramaticky vyjádřeno, je trpělivost pozice středu mezi zoufalstvím a hněvem. Kdo totiž pracuje s pocitem, že vše záleží jen na něm, ten se bude rozčilovat nad vším, co mu překáží a bude mít sklon to násilně, brutálně odstraňovat; - anebo dá pasivně ruce do klína, když se mu překážky nakupí do nepřehledné výšky.
Teprve křesťanská důvěra dokáže trpělivě znovu a znovu začínat práci na lepším zítřku. Ani nervózně, ani apaticky, ale s „angažovaným klidem“, jak Chardin přeložil ignáciánský výraz „indifferentia“, aby vysvětlil v čem spočívá křesťanova trpělivost.
Proč je trpělivost ctností?
Povězme si ještě, proč je třeba zdůrazňovat, že trpělivost je ctnost?
Ctnost je opak „hr“ pudu, instinktu, toho, co je nám vrozené. Žádná ctnost není vrozená, nelze počítat, že se v člověku automaticky sama projeví. Musí se vypěstovat, natrénovat, nacvičit jako sportovní výkon. A o trpělivosti to platí především. Dítě se rodí netrpělivé, netrpělivý křik je první jeho řeč. Netrpělivost je i vlastnost mládí. Samé vzpoury, revoluce.
A jestli se to člověk v mládí nenaučí, aby rozumem a vůlí vzbouřené pudy a city ovládal, pak ztrácí rovnováhu, trpělivost. Buď zahoří zlostí nebo se zastudí sebelítostí, rozmrzelostí, náladovostí. Není snad ubožejší člověk, než ten, který se neumí ovládat. Co s ním?
Bůh nestvořil člověka jako přírodní živel, ale jako osobnost. Trpělivost stojí na sebevládě. Je třeba se tomu od dětství učit.
Nezbytná pro jednotlivce i společnost. Neukázněné děti jsou protivné, ale netrpěliví dospělí jsou katastrofální.
Nedovedou čekat na zralou lásku, a tak se vrhnou do milostných dobrodružství, která skončí nuceným sňatkem, nechtěnými dětmi, otrávenými životy a rozvratem.
Nedovedou trpělivě jet v koloně aut a tak bezhlavě předjíždějí a ohrožují život svůj i druhých.
Nedovedou trpělivě počkat, až odezní rodinná hádka, splašeně se honem rozvádějí, a ošidí se o jistotu usmířeného vztahu po překonané krizi.
Kde vzít dost trpělivosti?
Člověk se svatým nebo ctnostným nerodí. Novorozeně je sice nevinné, ale jeho nevinnost je v nevědomosti. Ctnost dospělého je v poznání a svobodném rozhodování.
Jak se učil trpělivosti velký křesťan naší doby, papež Jan XXIII., svědčí stránky jeho duchovního zápisníku:
„Ježíš trpělivě snášel, když ho označovali za svůdce, nevědomce, blázna. Neztratil nikdy klid a sebevládu, nezačal se hádat nebo prát s protivníky. - Já to chci také tak. Zachovat klid, když mě pomlouvají, když mě přeloží třebas na nejposlednější místo, když překroutí má slova a nedají mi příležitost k obhajobě.“
Na jiném místě píše:
„My křesťané můžeme mít plnou důvěru, že se nám vše v životě obrátí k dobrému, jen když se stále učíme žít podle evangelia. To znamená: Když jsme trpěliví, když se snažíme, tam kde můžeme, zlé oplácet dobrým a ostatní necháme jít svou cestou.“
Že to papeži Janovi nebylo vždy lehké, zůstat trpělivý, o tom svědčí, že si na závěr duchovní obnovy (před tím, než se stal papežem), opsal výrok sv. Františka Saleského, - Chci být jako ten ptáček, co zpívá v trnitém hloží.“
Cvičení trpělivosti v podobě radostného připravování a vytrvalého putování k vánočnímu setkání v Betlémě, to je adventní cesta vskutku převýborná.