Mši svaté se jinými slovy říká také Eucharistie, nebo-li díkůvzdání.
Když nasloucháme modlitbám při mši svaté, které pronáší kněz, nebo které také zpíváme, různě se tím prolíná to, že Pánu Bohu děkujeme. Za to, že existuje, za to, že je k nám dobrý, za to, že nám žehná, za to, co už pro nás všechno vykonal, že nám dal vlastního syna, že to s námi ještě nezabalil. To děkování pronáší často kněz při mši svaté jménem všech, ale všichni se mají k tomu nějak sladit a uvědomit si - opravdu je za co děkovat. A když se do Eucharistie člověk ponoří tak, že tu tři čtvrtě hodinku, hodinku je při mši svaté jako ten, kdo vzdává Pánu Bohu dík, tak nás to má taky proměnit. Abychom pak odcházeli jako ti, kteří Bohu děkují i nadále.
A ještě jeden rozměr si máme k prožívání mše svaté - Eucharistii nějak osobně připojovat. Nejen ty modlitby, které se tady přednášejí, že se Pánu Bohu děkuje, že se chválí, ale máme přicházet i se svým vlastním úmyslem, za co dnes chci Pánu Bohu děkovat. Vždyť od minulé mše svaté, na které jsme byli, se jistě událo něco, co by si zasloužilo Pánu Bohu poděkovat. A my máme přinášet tedy svůj osobní vklad do té mše svaté, že děkujeme Pánu Bohu jako ti, kdo k těm všem chválám, co předkládá Církev, ještě mají také co dodat z vlastní zkušenosti. A když pak člověk po mši svaté odchází s tím, že prožil díkůvzdání, Eucharistii, tak má odcházet jako eucharistický člověk – to znamená, že je dál vnímavý pro všechno, za co děkuje, že to vidí, a že tak nějak víc chce děkovat i svým životem. A ten postoj děkování pak přenášet i na ostatní. Tam, kde se děkuje, tam mizí nespokojenost, tam kde se děkuje, si uvědomujeme, že existuje Dárce, a když má člověk srdce plné vděčnosti, tak je to také důvod k radosti, protože si uvědomuje: jsem hodně obdarovaný, je Někdo, kdo mě má rád, kdo mi žehná.
At´ tedy takto prožíváme nejen tu dnešní mši svatou, ale i bohoslužby další, které nám Pán dopřeje.
Amen.
