Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventní.
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!"
Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: ´Naším otcem je Abrahám!’, neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným." (Mt 3,1-12)
Po první světové válce se rozpadly některé velmoci, vznikly nové státy a mezi nimi i ČSR. Legionáři, kteří bojovali za svobodu, se domnívali, že ministerstva, úřady patří především jim. Po druhé světové válce byli o tom přesvědčeni příslušníci tzv. odboje, a především se to ukázalo v totalitním režimu. Lidé jako havíř Kolder, krejčí Bilak, výpravčí, rozhodovali o ekonomice státu, o vnitřní i zahraniční politice, o kultuře, zdravotnictví atd. Běda tomu, kdo by se odvážil kritizovat jejich „moudrá“ stranická rozhodnutí.
Proč o tom mluvím? Ne abych zde chtěl dělat nějaký politický rozbor, spíše abych připomněl staré římské přísloví: „nihil novi sub sole.“ Všechno zde již bylo, jen za jiných podmínek.
V evangeliu jsme slyšeli rozhořčená slova Jana Křtitele: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal…“ farizeje, zákoníky a saduceje měl v úctě prostý lid, Křtitel je v lásce neměl. Ostatně brzy budeme svědky narůstajícího sporu mezi farizeji, saduceji a Pánem Ježíšem. I On je bude nazývat „pokolením zmijí…“, později bude přímo varovat před špatným příkladem farizejů a přijde čas, kdy Pán Ježíš vyřkne osmkrát: „Běda vám farizeové…“ Když si uvědomíme, že Pán Ježíš měl pro hříšníky slova povzbuzení, milosrdenství a odpuštění, pak ono „běda!“ zní opravdu hrozivě.
Kdo to vlastně byli farizeové, zákoníci a saduceové? Vraťme se do dob proroka Jeremiáše, asi 600 let před Krista. Izraelští králové vedli přímo hloupou zahraniční politiku. Spojovali se se vzdálenou egyptskou říši proti babylonské říši, kterou měli „za humny“. Babylonskému vládci Nabuchodonozorovi došla trpělivost, udeřil na izraelské království, zničil Jeruzalém, zničil svatyni, velmože, řemeslníky, kupce, inteligenci odvedl do zajetí – usídili se v poměrné svobodě – u města Nippur a prostý lid zůstal ve vlasti. Bezzemci dostali půdu, aby mohli hospodařit. Tato poměrně liberální politika skrývala jak u vysídlenců, tak i doma nebezpečí, že se lidé začnou přizpůsobovat okupantům, přejímat jejich kulturu, náboženské zvyky, uzavírat s nimi manželské svazky, a tak ztrácet národní i náboženskou identitu.
Proto se našli horlivci zvláště v zajetí, kteří lpěli na národních obyčejích, náboženských předpisech, zaměřili se na Písmo sv., na předpisy Práva (Tora) i na výklad Písma (Talmud), zachovávali sabat, obřízku, zakazovali smíšená manželství. Tak se rozvíjelo i po návratu ze zajetí hnutí horlivců, farizejů. Kdo znal předpisy, byl „Rabbi“, „velký“ zákoník, znalec Práva.
Proti farizejům vzniklo hnutí saducejů, pocházejících ze šlechty, uznávajících Toru, ne však Talmud, otevírajících se vlivům helénistickým, „pokrokovým“. Saduceové byli do jisté míry „nevěřící“, popírali např. existenci andělů, nesmrtelnost duše.
Farizeové v dobách Ježíšových tvořili vlastní klan, pohrdali nevzdělaným, prostým lidem, pohrdali především pohany. Pán Ježíš odsuzoval farizejský formalismus s jeho nesčetnými předpisy. Náboženství podle farizejů nebylo již mravním činitelem, spíše skleslo na pouhý právní poměr podle zásady: Dávám, abys dal. Zdůrazňovali různé předpisy, které nebyly v Písmu svatém a opírali se o ústní podání. Zavedli dva postní dny v týdnu, dávali desátky ze všech zemských plodin, konávali dlouhé modlitby a dávali před lidmi velké almužny, zavedli mnohé umývání, což při nedostatku vody bylo velmi obtížné, a svěcení soboty přivedli k absurdnu.
Jan Křtitel učil, že obrácení, to nejsou slova či zevnější úkony, ale vnitřní přerod od života špatného k dobrému. Pokud si farizeové myslí, že oni pokání nepotřebují, neboť jsou syny Abraháma, pak jsou na omylu. Bůh může zničit tento národ a udělat si dokonalejší dokonce z těchto kamenů! Přichází hodina, kdy každý špatný strom bude vyťat a spálen.
Prožíváme advent, a Janova slova platí každému z nás. Každý musí připravit cestu Páně, pokud nepatří k soudobým farizejům. Oni totiž nevymřeli. Dnešní farizej je také formalista: ráno, večer se pomodlím, v neděli jdu na mši svatou, dokonce se občas vyzpovídám, i když nehřeším, a pokud jsem byl ještě na Turzovce nebo v Litmanové, pak určitě přijdu do sedmého nebe! Za režimu jsem vytrval, proto mám právo kritizovat všechny od faráře až po papeže, a pokud jsem se přizpůsobil, no božínku! Taková byla doba!
Že zapomínám na dobré skutky? Co bych navštěvoval nemocné, co budu evangelizovat svět – na to máme přeci kněze! Co budu pomáhat při opravě kostela, ať pracuje, kdo má čas.
Nebuď farizejem, pokání potřebuje každý. Staň se dobrým stromem a slyš, neboť „hlas volajícího na poušti“ volá naléhavě!
