„Vzývat“ – co to vlastně znamená? Právě v adventních a vánočních dnech slýcháme stále znovu: „Pojďte a klanějte se!“ P. Georg Rota předkládá své myšlenky
na toto téma.
„Kristus se nám narodil; pojďme a klanějme
se jemu!“ K tomu nás vyzývá antifona
denní modlitby církve o vánočním dnu
v souladu s chvalozpěvem andělů a spolu
s pastýři a mudrci od Východu. Ale co
to vlastně znamená, klanět se – „vzývat“?
Není divu, že dnes je nám cizí klanět se
před jinou osobou. Ale nepřipisuje dokonce
Starý zákon klanění spíše pohanským
modlám ve spojitosti se zlatým teletem?
Vzývat – pozvednout svůj pohled!
Vánoce, narození Božího Syna, jsou začátkem Nového zákona. Velká symfonie dějin spásy spěje ke svému vyvrcholení a svému dokončení. To, co ve Starém zákoně
bylo uvedeno jenom útržkovitě a v symbolických
znameních do budoucna, dostává
v Novém zákoně netušeně hluboký rozměr.
Jsou známa slova Augustinova: „Nový zákon je skrytý ve Starém; ten Starý se zjevuje
v Novém.“
(Quaestio nes in Heptateuchum
2,73) Řecké slovo pro „vzývání“ je
„proskyneo“ a znamená hlubokou poklonu
nebo vrhnutí se tváří na zem a vyjadřuje
ve Starém zákoně celistvost, úhrn kultu,
spolu s přinášením zabitých zvířat a zápalnými
oběťmi. V latinské formě „adoratio“
jsou v tomto slově také kořeny slova „polibek“.
Jde o „přinášení k ústům“ (ad orem).
Tady se objasňuje, že při křesťanském klanění
jde o vroucný vztah lásky a sjednocení.
Ovšemže se také v klanění věřících katolíků
vznáší respektu plné „vržení se na
zem“, ale novinka, kterou přinesl nově narozený
Král v Betlémě, spočívá v tom, že
nás vyzývá, abychom pozvedli svůj pohled
z prachu a zaměřili jej na něho. Smíme
nahlížet na jeho tvář. Zákaz zobrazování
ze Starého zákona, podle něhož nesmí nikdo
vytvářet obraz Boha (Ex 20,4), byl teď
překonán do té míry, že můžeme v Ježíši
Kristu poznávat Boha s námi. Smíme svoji
lásku vyjádřit klaněním, Boha si „přivést
k ústům“. Ale nezůstává jenom při „polibku“,
nýbrž on přišel, abychom s ním byli
v ještě větším spojení.
Ježíš nás posiluje v chlebu života!
Boží láskyplná Prozřetelnost dopustila,
že se Syn Boží narodil v Betlémě, i když
Maria a Josef žili v Nazaretě. Hebrejské
slovo „Bethlehem“ znamená v překladu
„Dům chleba“, a Ježíš sám sebe nazývá později „chlebem života“. (Jan 6,35)
Teď dostává naše klanění, to „přivádění
k ústům“, ještě hlubší význam. „Chléb, který
já dám, je moje tělo, dané za život světa.“ (Jan 6,51) „Kdo jí mé tělo a pije mou
krev, má život věčný.“ (Jan 6,54) Skutečnost, že malý Ježíš leží v jeslích pro krmivo
(srov. Lk 2,7), které jsou přesně k tomu
určeny – ke krmení –, mluví také velmi jasnou
řečí. Není tedy vůbec žádných pochyb,
že pro nás vzývání par excellence je eucharistické
klanění. V Eucharistii je malý Ježíš z betlémských jeslí skutečně přítomen.
Přijďme před něho, vrhněme se v duchu
před něj, dosvědčujme svoji lásku a dejme
se jím posilovat, jím se proměnit, jím novorozeným,
aby také nám daroval nový život.
Z Medjugorje aktuell 11/2017
přeložil -mp-
Vyšlo v časopise Světlo 48. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
