Ze zjevení Pána Ježíše Carmele Carabelli v Miláně 25. května 1968
Moje milovaná dcero, lekci, kterou ti dnes svěřím, mnozí pokládají za bezvýznamnou, ačkoli má velkou důležitost. Budu mluvit o očistci, o místě, kam se musí odebrat duše zemřelých, aby se očistily, dříve než vstoupí do nebe, kam nemůže přijít nikdo, kdo není úplně čistý.
Pamatuješ si na podobenství z evangelia o jednom pozvaném, který neměl svatební roucho. Tak tedy do nebe má vstup jen ten, jehož oděv je zářivě čistý, jako je křestní oděv, který kněz odevzdává novorozenému. Protože je velmi málo duší, které umírají v křestní nevinnosti, musí si získat na místě očišťování nový.
Úkon dokonalé lítosti by postačil, aby dal duši opět lesk, aby mohla hned po smrti odletět do Boží náruče. Ale najít v sobě takovou bolest je velmi obtížné. Proto musí obyčejně všechny projít očistcovým ohněm.
Zeptáš se mě:
Co je to očistec? Je obtížné ti to vysvětlit. Musela bys pochopit, co znamená Bůh pro duši, abys pochopila, jaký je to trest, být vzdálen od Boha, například jen dočasně.
Představ si, že Bůh je pro duši tak potřebný jako vzduch pro tvé plíce. Znáš určité nemoci, které, když přepadnou člověka, připraví mu určitý druh dušení, jako např. astma. To ti může dát jen matnou představu o trápení, které nejčastěji sužuje duše v očistci.
Dokud je duše zavřená ve schránce, které se říká tělo, je duše jakoby pro Boží volání nevnímavou, ale jakmile je osvobozena ze svých pout, které ji vázaly k zemi, chtěla by letět k Bohu.
Myšlenka, že musí být bez Boha, je pro duši nepopsatelným trápením. Všechny jiné tresty jsou v porovnání s tímto prvním druhořadé.
Očistný oheň, do kterého jsou duše ponořeny, bude trápit především ty části těla, které byly příčinou hříchu. Mluvil jsem o těle, i když ono zůstalo na zemi, budou mít duše pocit, jako by ho měly, aby mělo podíl na trestu, který Bůh duši uložil. Je to také úkon spravedlnosti ze strany Boží, protože očistcový oheň po posledním soudu již nebude existovat a tělo, které s duší hřešilo, zůstane nepotrestané.
Ihned po smrti letí duše na místo očišťování, není schopna snést, aby se před Bohem objevila třeba jen s nejmenší skvrnou, a proto nechce očistec opustit, dokud není její čistota hodná místa, kde vládne Bůh ve svatosti a dokonalosti, obklopen nebeským dvorem.
Jedinou útěchou pro duše, které trpí ve vězení očišťování, je naděje, že jednoho dne ho budou moci opustit. Tyto duše nemohou samy pro sebe udělat vůbec nic, mohou však pomáhat těm, které jsou ještě v exilu. Jistě svůj čas nepromarní. Tráví ho tak, že milují Boha a pomáhají těm lidem, se kterými je spojovaly duchovní nebo přirozené svazky a kteří jim pomáhají k záchraně. Zejména pomáhají těm, kdo se za ně modlí a naléhají, aby jim bylo pomoženo.
Pochopíš jistě, jakou důležitost má modlitba za duše: zatímco jim přináší útěchu, pomoc a urychlení jejich vysvobození, získáváte i pro sebe od Boha milosti a zvláštní důkazy přízně. Bůh tyto důkazy přízně jistě prokazuje, protože mu působí velkou radost, když se setkání duše s ním urychlí.
Jsou duše, které trpí v očistci mnoho let. Nikdo na ně nemyslí, snad proto, že ani ony za života nemyslely na to, aby někomu pomohly. Je to určitě velká služba lásky pro ně i pro Mne, jak urychlit jejich osvobození.
Jak jim můžeš pomáhat? Tisícerým způsobem. Můžeš za ně obětovat zásluhy svých dobrých skutků, své oběti, almužny, své modlitby. Ale modlitba a oběť, která jim nejvíce pomáhá a ulehčuje jejich osud, je oběť mše svaté, protože je to Moje oběť, kterou přináším Otci.
Mysli také na to, že tato služba lásky vůči nim a vůči Mně, kterou můžeš prokazovat, když jsi na zemi, je také povinností spravedlnosti.
* Snad se trápí v očistci otec a matka, které jejich děti za jejich života zanedbávaly. To je nejlepší způsob, jak splatit svůj dluh.
* Snad tam trpí zasvěcené osoby, zvláště kněží, protože byli příliš blahosklonní ke svým kajícníkům, nebo zkracovali mši svatou a sloužili ji s velkým shonem, aby věřícím nebyla dlouhá chvíle.
* Snad se jedná o osoby, které byly příliš shovívavé a připoutané na přirozená dobra, a tak porušovaly Boží zákon.
Je to tedy povinnost a spravedlnost pomáhat jim a osvobozovat je, a vy to můžete a musíte dělat.
Slyšte, jak k vám volají: "
Mějte s námi slitování, vy, kteří nám ještě můžete pomoci!" Nebuď hluchá k jejich prosbám. Vím, že je nevidíš, a proto na ně zapomínáš. Ale máš-li víru, musíš věřit mým slovům a nepochybovat, že když jsem řekl v evangeliu, že budete odměněni za jednu sklenici vody, kterou Mi podáte z lásky, dám ti bohatou odměnu za službu lásky, kterou dáváš mým přátelům.
Pros mou Matku každý den, aby sestupovala do tohoto temného vězení a osvobozovala duše, které ji za života nejvíce milovaly, a buď si jistá, že vaši modlitbu s radostí vyslechne a velkodušně odplatí.
Carmelina Negri se narodila v italském Melegnano, 9. května 1910, jako poslední, páté dítě Gaetana Negri a Teresy. Carmelina se již ve velmi mladém věku projevila jako horlivá katolička, vliv na to měla i rodina, která žila v duchu modlitby, v lásce k Eucharistii, velkorysé službě Církvi a s oddaností nebeské Matce.
Po dokončení studia se zaměstnala v bance, kde se setkala s budoucím manželem Giuseppem Carabellim, mladým, plachým a skromným mužem, také katolické víry. 29. ledna 1935 uzavřeli manželství se společnou touhou, mít velkou rodinu. Ta se jim naplnila, měli jedenáct dětí.
Carmela se v září roku 1950 vydala do San Giovanni Rotondo, kde se setkala s Pátrem Piem. Domů se vrátila s mnohem větší láskou k modlitbě a se zvýšenou touhou konat dobro. Setkání s otcem Piem definovala jako "nezapomenutelné."
27. března 1959 ovdověla, a možná i ztráta manžela ji podnítila více pracovat ve farnosti, kde už léta vedla skupinu ochotných lidí, kteří navštěvovali nemocné, aby je utěšili.
Carmela začala praktikovat společná setkání i u ní v domě, aby se společně modlili růženec a meditovali o evangeliu.
14. března 1968 v noci pocítila ve svém srdci jakousi výzvu. Vstala, vzala sešit, pero a začala psát. Psala asi hodinu, pak se vrátila zpět do postele a usnula. Ráno, když vstala, si přečetla, co napsala a zjistila, že jsou to "slova velmi pěkná a pravdivá."
Od té doby, více než deset let, každý den psala. Poznámkami zaplnila tisíce stránek. Inspirovaná Pánem Ježíšem napsala: „
Volám k vám, abych vám řekl, jaké je mé milosrdenství. Chci vás udělat darem lásky, která se vznáší v mém srdci. Vyzývám vás také, abyste byli milosrdní a dobří. Nebuďte přísným soudcem jednoho nebo druhého , ale v lítosti, v porozumění a v té dobročinnosti, která vás činí bratry, kteří se navzájem podrží."
A při jiné příležitosti: "
Děkuji za rozšiřování mé svaté tváře. Požehnám těm rodinám, ve kterých je zobrazen můj obraz. Budu obracet hříšníky, kteří tam žijí, budu pomáhat dobrým, aby se zdokonalili, vlažným, aby se stali horlivějšími. Uvidím jejich potřeby a pomůžu jim ve všech jejich duchovních a materiálních potřebách.
Často se na mě obracejte s invokací: Milosrdný Ježíši, důvěřujeme ti, smiluj se nad námi a nad celým světem.
V následujících letech se díky skupině, scházející se ve Vialu Lunigiana, vytvořila hustá síť modlitebních skupin, sdílejících stejnou duchovnost milosrdenství a pevnou mariánskou orientaci, která brzy překročila hranice Itálie a z Evropy pronikla i na další kontinenty.
Carmela byla zkoušena i po zdravotní stránce, nakonec byla 22. října 1978 přijata do nemocnice Fatebenefratelli v Miláně, kde poté, co dostala svaté viatikum a svátost nemocných, 25. listopadu 1978, obklopena rodinou a členkami malé ženské komunity, kterou založila toho roku, navždy odešla.
Převzato z
https://na-dusicky-spominajme.blogspot.com/,
článek z 21. 11. 2022 naleznete
zde.