Od fíkovníku se naučte podobenství. Když jeho ratolest mládne a vyhání listí, víte, že je blízko léto. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Nepomine toto pokolení, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. (Mk 13, 28–31)
Hrbila se. V zádech ji píchalo a nohy ji bolely. Pomalu přešla přes chrám až k ženskému dvoru. Lidé kolem ní procházeli, jako by neexistovala. Ostatní ženy o ni ani nezavadily pohledem. Ježíš stál opodál a usmál se, plný velké lásky. Poplácal jednoho ze svých bratrů po rameni a řekl: „
Sleduj a uč se.“ Žena se protlačila dopředu, aby přinesla oběť. Vhodila do pokladny dvě drobné mince. Nevážily mnoho, takže se chrámem nerozlil cinkot. Byly to nejmenší římské mince v hodnotě přibližně šedesátiminutového výdělku běžného pracujícího. Ježíš se obrátil k učedníkům a řekl:
„
Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.
Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“ (Lk 21, 3–4)
Ctil si dar této chudé vdovy. Podle pozemských měřidel neměla její oběť žádnou váhu – podle těch nebeských převážila všechny ostatní dohromady. Dr. Warren Wiersbe píše: „
Když Bůh posuzuje naše oběti, vidí víc než jen to, co bylo obětováno – vidí okolnosti. Lidé vidí, kolik bylo dáno, ale Bůh vidí, kolik toho dotyčnému zůstalo. Podle toho soudí hodnotu oběti a stav našich srdcí.“ Ježíš se úporně snažil, aby se názory jeho následovníků stále méně odvíjely od obyčejného lidského chápání. Vezměme si z toho ponaučení a
snažme se skutečně ocenit věčnou hodnotu každého okamžiku našeho života.
Ježíš věděl, že jeho čas na tomto světě se blíží ke konci, a s tímto vědomím připravoval své učedníky na následující dny. Znovu jim ukázal rozdíl mezi pozemskou zdánlivostí a duchovní realitou.
Moudrý krok – ukázat složité poselství na nádherném a jednoduchém příkladu víry absolutní odevzdanosti. Tato očividně bezvýznamná chudá vdova upoutala pozornost samotných nebes. Jak krásná připomínka toho, že Bůh zná naše srdce a s radostí přijímá oběti, které mu s láskou nabízíme.
Ježíš mluvil o těžkých dnech, které přicházely. Přírodní katastrofy, nevysvětlitelné výkyvy počasí, falešní mesiáši, zrady a nepolevující pronásledování. A přece právě díky těmto pronásledováním budou mít někteří možnost předstoupit před významné vladaře a podat svědectví způsobem, o jakém se jim ani nesnilo.
Ježíš pokračuje:
"
Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře;
lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.
A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.
Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“ (Lk 21, 25 – 28)
Ne, nemáme se snažit předvídat datum Kristova příchodu. Ježíš nás však vyzývá, abychom si všímali znamení.
"
Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově:
Jako totiž v době před potopou (lidé) jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka." (Mt 24, 37 – 39)
Noe žil v době, pro kterou byly příznačné dvě věci: úpadek a odpadlictví. Časy byly zlé, ale lidi to netrápilo. Oslavovali, opíjeli se, padali zpití na podlahu a užívali si. Pokud i někdy nějakou bázeň před Bohem měli, hodili ji přes palubu. Když se Bohu obrátili zády, začalo vzkvétat zlo. A kde vzkvétá zlo, tam ubožáci trpí. A když slabí a ubozí trpí příliš dlouho, Bůh nakonec zasáhne.
Zrovna včera jsem četla Knihu proroka Jeremjáše, kde se píše, jak Pánovi došla trpělivost s odpadlíky, kteří lehkomyslně zapomněli na nejvyššího Boha – dokonce se opovážili vysmívat se jeho prorokům. Nazvali je lháři a tvrdili, že nemluví v Božím jménu. Troufalá slova, nemyslíš? Pokud se Bohu obrátili zády, jak tedy mohli vědět, kdo mluví jeho jménem? Přečti si, co se stalo poté:
Proto tak praví Hospodin, Bůh zástupů: Poněvadž mluvili takové řeči, hle, v tvých ústech proměním svá slova v oheň a tento lid v dříví a pohltí je. (Jer 5, 14)
A nyní uvažuj: Míra toho, jak se odpadlíci vysmívají Božímu lidu, bude i mírou, podle které Bůh vylije na svůj lid svou moc. Postará se, aby jeho vyvolení mluvili odvážně, směle, autoritativně a pravdivě.
Po všem, co Bůh pro svůj národ vykonal, ho nevěrní a odpadlíci zcela opustili. Zaposlouchej se do jeho naléhavé výzvy a všimni si, před čím nás varuje:
Copak se mě nebudete bát – praví Hospodin – před mou tváří se nebudete třást? Neboť já jsem položil moři jako hranici písek, je to věčný mezník, který nepřestoupí; bude se bouřit, ale nezmůže ho, jeho vlny se budou dmout, ale nepřekročí ho.
Tento lid však má vzpurné, buřičské srdce, odvrátili se a odešli
a neřekli si v duchu: Bojme se Hospodina, našeho Boha, který nám dává svým časem déšť raný i pozdní, zachovává nám týdny, stanovené ke žni.
Všechno to převrátily vaše nepravosti, vaše hříchy od vás vzdálily déšť.
Rozeberme si tuto část.
• Bůh si zaslouží naši úctu. Svým slovem stvořil celý vesmír a těší se z každé maličkosti našich životů.
• Jsme povoláni poznat jeho svatost, majestát a moc do té míry, že se budeme třást v jeho přítomnosti.
• Jsme povoláni žít v dokonalém souzvuku s ním a jeho stvořením, abychom nepřestali obdivovat jeho díla.
• Jsme pozvaní žít v dokonalé radosti z našeho vztahu s Bohem – tak dokonalé, že budeme podvědomě říkat: „
Žijme v bázni před Pánem, naším Bohem. On naplňuje naše potřeby a když přijde správný čas, přináší sklizeň.“
• Některá požehnání jsou určena pouze těm, kteří kráčejí v bázni před Pánem.
K čemu nás vedou náročné pasáže Lukášové 21. kapitoly? Vedou nás k Bohu. Kráčíme v bázni před Pánem. Odoláváme pokušení úpadku a odpadlictví.
Čím dále se zatouláme, tím více hříchů si ospravedlníme – a čím více hříchů se zakoření v našem srdci, tím méně budou Boží cesty ovlivňovat náš život.
Někdy se zdá, jako bychom žili v Noemově době. Lidem na pravdě zkrátka nezáleží. Vybírají si, čemu budou věřit. K jakému životu je to ale přivede?
Proto tak pravil Hospodin: Vrátíš-li se ke mně, nechám tě u sebe, a zase mi budeš sloužit; oddělíš-li vzácné od braku, budeš zase mými ústy; oni se budou obracet k tobě, ale ty se nebudeš obracet k nim. (Jer 15, 19)
V anglickém překladu čteme: „
Pokud si zvolíš dobrá, ne prázdná slova, budeš mými ústy.“ Ano, nastaly těžké dny – to však neznamená, že se nám všechno „propeče“. Nyní není čas na zvrhlé požitkářství, ale na střízlivé uvažování a víru, která hory přenáší.
Nedokážeš sloužit dvěma králům. Zničilo by tě to. Velké dělení už začalo. A ty ani na okamžik nepochybuj o jednom: čeká nás nádherná oslava - a ne jedna. Jen ne hned teď. Nyní Ježíš žádá naši plnou pozornost. Ohlédni se kolem sebe, zamysli se nad sebou. K čemu tě povolává? Dokážeš najít i v sevření jedovatého močálu něco vzácného? Dokážeš být světlem v temnotě?
Tato země jednou pomine. Jsme na ní jen dočasně, jen jako poutníci. Není naším domovem, takže bychom se neměli až tak moc snažit zabydlet se v ní. Bůh má pro nás v zemi žijících přichystané dobré dary, ale řekl nám, že pro ně budeme trpět. Přichází však den, kdy nám z očí setře každou slzu. A do té doby… žijme podle víry. Nabízejme mu své oběti. Vycházejme druhým s láskou vstříc. Držme se naděje a pohled mějme upřený k jasné východní obloze.
Úryvek naleznete v knize
Pripravte mu miesto
, která je 24denní adventní pobožností a můžete si ji zakoupit na
Zachej.sk.
Převzato z
https://blog.zachej.sk/,
článek naleznete
zde.
