Podobně jako mezi lidmi panují různé předsudky vůči homosexuálům, panují mezi nimi i předsudky o postoji Církve k homosexualitě. Řeckokatolický kněz Marko Rozkoš ve svém rozhovoru pro deník
Standard o tom mluví otevřeně a zasvěceně. Dvacet let doprovázel homosexuálně cítící osoby ...
na Lince Valentýn. Vznikla v roce 1999 a věnuje se duchovní pomoci křesťanům s homosexuálními sklony a všem, kteří prožívají problém identity s vlastním pohlavím.
Dnes se až příliš často používá slovo nenávist, když se v jedné větě zmíní církev a homosexualita. Někteří liberálové dokonce otevřeně říkají, že Církev (nebo věřící) homosexuály nenávidí. Je to opravdu tak? Kněz Marko Rozkoš pro Standard říká:
„
Církev je otevřená pro všechny a je blízká nám všem. V Církvi má své místo každý. A to jak člověk svatý tak hříšný. Také tam má místo i homosexuálně cítící člověk. Církevní učení však interpretují lidé. Nedokonalost pohledu na pravidla a hodnoty Církve může být zkreslena konkrétním, neadekvátním vyjádřením církevního představitele. Ale pokud máme na mysli církev jako základní společenství, tak je jednoznačně nepravda, když někdo řekne, že některá skupina lidí, například homosexuálně cítící lidé, v ní nemají své místo.“
V otázce, jak se dívat na homosexualitu, jak se dívat na homosexuály, nemají jasno ani všichni věřící.
„Církevní učení vnímá homosexualitu jako zranění. To je klíčová zpráva. Homosexualita není ani v církvi, ani ve vědeckých kruzích vnímána jako nemoc. Homosexualita sama o sobě není ani hříchem. Hříchem je konkrétní homosexuální jednání. Nejjednodušší vyjádření církevního učení je, že homosexualita je hluboké zranění uvnitř lidské osoby a týká se identity osoby,“ vysvětluje pro Standard Marko Rozkoš.
„Homosexuálně cítící člověk je zraněný v tom, že mu chybí jistota vlastní identity jako muže nebo ženy. Muži chybí identita mužství, proto ji hledá jako vlastní paradigma u jiného muže. Podobně je tomu u ženy. Proto homosexualita není analogií vztahu muž a žena. Homosexuálně cítící člověk nepotřebuje v první řadě sex, ale vztah. Toto zranění se projevuje velmi citlivou reakcí na vztah.”
Marko Rozkoš upozorňuje, že nevíme, co homosexualitu způsobuje. Víme jen to, že příčina není genetická, neexistuje gen, který by byl nositelem homosexuality u jedince. Pokud homosexualita není hříchem, homosexuální chování už ano,
je to pro člověka kříž. Jak s tím křížem naložit? „
Kříž můžeme obejmout a nést z lásky k Bohu, z lásky k druhému, z lásky k sobě samému. A nemusíme se za to stydět, protože svůj kříž neseme všichni,“ odpovídá Marko Rozkoš.
Varuje však křesťany, aby se sami nechovali vůči homosexuálům hříšně. Čeho by se tedy věřící vůči homosexuálům měl vyvarovat?
“„V první řadě by neměl dát nálepku. Křesťan by neměl být tím, kdo vytáhne nálepku, zalepí ji na čelo a řekne homosexuál, špatně. To je inkvizice moderního typu. To určitě ne.
Měli bychom dělat to samé, co dělá táta nebo máma. Vždyť jsme křesťané. Jak můžeme být křesťany, když člověka hodíme přes palubu? Máme mu pomoci, hledat spolu s ním, nabídnout mu možnost sdílet se.
Zdravé křesťanské společenství přijme takového člověka a snaží se mu pomoci. Co neudělat? Hlavně nekamenovat falešnou morálkou nebo fatamorgánou liberalismu.”
Převzato z https://www.hlavnespravy.sk/,
článek z 8. 11. 2022 naleznete
zde.
Celý rozhovor na stránce Štandard.sk:
Kňaz Marko Rozkoš:
Homosexualita je zranenie,
ale cirkev ponúka lepšiu pomoc ako dúhové okuliare
https://standard.sk/, 7. 11. 2022
