Když křesťan katolík zmíní téma očistec, občas se stává, že příslušníci zejména různých denominací mají s tímto tématem problém. Prý se v Bibli očistec nezmiňuje. Je to opravdu tak? Připravili jsme pro vás opravdu odborný článek zpracovaný z knihy
The Biblical Basic for Purgatory od autora apologetika Johna Salze.
Po tomto už opravdu nikdo nezůstane na pochybách, že očistec se v Bibli zmiňuje a že i reálně existuje. Pojďme tedy společně nahlédnout do Písma svatého a najdeme spolu místa, kde se o očistci mluví.
OČISTEC VE STARÉM ZÁKONĚ
Ve starém zákoně je existence očistce podpořena na více místech a tedy ve více knihách. Nejznámější pasáž pro nás je příběh Judy Machabejského ve druhé knize Machabejců verše 40-46:
Pod spodním rouchem každého ze zabitých však našli amulety model z Jamnie, což zákon Židům zakazuje. Všichni si uvědomili, že to byla příčina, proč padli. Všichni tedy dobrořečili Pánu jako spravedlivému soudci, který odhaluje skryté věci. Potom se začali modlit a prosili, aby jim tento hřích, kterého se dopustili, byl zcela odpuštěn.
Šlechetný Juda vyzval všechny, aby se chránili před hříchem, vždyť na vlastní oči viděli, co se stalo pro hřích, kterého se dopustili ti, kdo padli. Potom udělal mezi mužstvem sbírku, která vynesla dva tisíce drachem ve stříbře. Poslal peníze do Jeruzaléma, aby přinesli oběť za hříchy. Byl to velmi krásný a ušlechtilý skutek, neboť myslel na vzkříšení. Kdyby totiž nebyl očekával, že padlí budou jednou vzkříšeni, bylo by zbytečné a pošetilé modlit se za mrtvé. Byl tedy přesvědčen o tom, že je přichystána dokonalá odměna pro ty, co jako zbožně zesnuli. Je to posvátná a zbožná myšlenka. Proto přikázal přinést smírnou oběť za zemřelé, aby byli zbaveni hříchu.
V této pasáži je silně zdůrazněna důležitost modliteb za zesnulé. V Písmu svatém ale můžeme najít i na jiných místech několik příkladů rituální modlitby a kajícího smutku po zesnulých na určité časové období. Židovské chápání těchto praktik spočívalo v tom, že modlitby osvobodily duše od bolestivého stavu očištění a urychlily cestu k Bohu. První případ je již v knize Genesis v 50 – té kapitole verš 10, kdy Josef pohřbívá svého otce Jakuba:
Když dorazili do Goren-Atadu, který je za Jordánem, spustili tam velký a žalostný nářek. A Josef uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost.
Další případ nacházíme v knize Numeri (20, 29), při smrti Árona:
Celé společenství vidělo, že Áron zemřel, a celý dům Izraele ho oplakával po třicet dní.
V knize Deuteronomium ve 34. kapitole verš 8 se dozvídáme, že když zemřel Mojžíš
Synové Izraele oplakávali Mojžíše na moabských stepích třicet dní. Potom skončila doba nářku a smutku nad Mojžíšem.
Prorok Baruch (3, 4) žádá Pána, aby vyslyšel modlitby mrtvých Izraele.
Všemohoucí Pane, Bože Izraele, slyš nyní modlitbu mrtvých Izraelitů a synů těch, kteří zhřešili proti tobě a neposlechli hlas Pána, svého Boha – proto je nám neštěstí ustavičně v patách.
Modlitby za mrtvé jsou zbytečné v nebi a zbytečné v pekle. Tito mrtví jsou v očistci.
V knize proroka Zachariáše (9, 11) se píše, že Bůh prostřednictvím krve své smlouvy vysvobodí ty, kteří jsou bez pitné vody v jámě, duchovního sídla utrpení, které Církev nazývá očistcem.
Pro krev smlouvy uzavřené s tebou propustím tvé vězně z jámy, v které není voda.
V pěti knihách starého zákona a to konkrétně u proroků Zachariáše, Malachiáše, Daniela, v Knize Sirachova syna a v Knize moudrosti je očišťování v očistci popsáno jako proces čištění. Pojďme si tyto pasáže projít.
Tak se stane na celé zemi – praví Hospodin: zahynou, zajdou na ní dvě třetiny, jen třetina na ní zůstane. Tuto třetinu provedu ohněm; roztavím je, jako se taví stříbro, vyzkouším je, jako se zkouší zlato. Bude volat moje jméno, a já ho vyslyším. Řeknu: 'Je to můj lid' a on zvolá: 'Hospodin je můj Bůh!'.“(Zach 13, 8-9)
Bůh nám zde skrze proroka říká, že 2/3 zahynou a 1/3 zůstane naživu, dá se do ohně a čistí se jako stříbro a zkouší jako zlato. Ti, kdo zahynou, jdou do pekla a v nebi není třeba zušlechťovat, takže ti, kteří jsou zušlechťováni, jsou v očistci. V knize Sirachovcově (2, 5) se uvádí:
Vždyť zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření.
U proroka Malachiáše (3,3) čteme:
Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti.
Tyto verše se vztahují i na Boží očištění spravedlivých po jejich smrti.
O očišťování mluví i prorok Daniel:
Mnozí budou očištěni, vytříbeni a vyzkoušeni (Dan 12, 10)
Také v knize moudrosti se píše:
Po krátkém soužení přijmou velká dobrodiní, protože Bůh je pouze zkoušel a shledal, že jsou ho hodni. Vyzkoušel je jako zlato v tavicí peci a přijal je jako spalovanou oběť. Mrtví jsou poslušní a zkoušení ohněm, aby dostali svou nebeskou odměnu. Toto je oheň očistce.
OČISTEC V NOVÉM ZÁKONĚ
Pro katolíky snad nejznámější pasáž, kde Ježíš začíná učení o očistci, se nachází v evangeliu podle Matouše (5, 25-26)
Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
Pojďme si nyní tuto pasáž, ale i ostatní pasáže z evangelií, trochu vysvětlit. V Matoušovi 5: 25–26 Ježíš mluví o Satanovi, když říká „žalobce (protivník)“. Když nám říká, abychom se spřátelili (dohodli) s „žalobcem“ před soudním procesem, Ježíš nám neříká, abychom se spřátelili se Satanem, ale abychom s ním urovnali naše skóre tím, že se zřekneme všech jeho prázdných slibů (ještě) v tomto životě, abychom nemuseli být obviněni před soudcem v dalším životě.
Mnoho svatých řeklo, že strážný anděl i satan jsou přítomni u osobního soudu, přičemž náš anděl zjeví Kristu naše dobré skutky a satan nás obviní z našich špatných skutků. Takto nás „žalobce“ vydá „soudci“. Ježíš Kristus je „zákonodárce a soudce“, nad nímž vynesl veškerý soud Otec. Schopnost „spřátelit (dohodnout)se“ se Satanem také znamená, že můžeme růst v ctnosti a svatosti a uspokojovat své hříchy překonáním jeho pokušení. Jinými slovy, můžeme použít Satana v náš prospěch v tomto životě. Ježíšovo použití výrazu „jít s“ ďáblem před soud potvrzuje stejnou myšlenku. Naše cesta k „Božímu“ soudu, osobnímu soudu, bude zahrnovat boj se Satanem během našeho života. Nechceme čekat, až se dostaneme před soud (osobní soud), kdy nás už ďábel nebude moci pokoušet, protože potom bude za konání zodpovědný soudce. Jak jsme se dozvěděli, v tomto životě je čas na zkroušení a milosrdenství. Jakmile přejdeme do dalšího života, budeme čelit pouze Boží spravedlnosti. Pokud jsme se v tomto životě dostatečně nezabývali ďáblem (zřeknutí se hříchu a náležité zadostiučinění Bohu), budeme to muset udělat ve „vězení“ budoucího života. Ježíš nás vyzývá, abychom se rychle zřekli hříchů, protože dluh, který dlužíme Bohu, je v tomto životě snáze splatitelný než v následujícím, a
„času je málo!“ (Zjv 12:12).
Protože
„žalobce“ a „soudce“ jsou v duchovním světě, „vězení“, na které Ježíš odkazuje, je také v duchovním světě. Toto „vězení“ se vztahuje na dočasný stav po smrti, který nebyl ani nebem, ani peklem. Podobně ve Zjevení Ježíš říká křesťanům ve Smyrně:
Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k tomu, že některé z vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni a budete mít soužení deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.(Zj 2,10)
V tomto verši Ježíš spojuje „vězení“ s dočasným příbytkem „utrpení“, kde jsou spravedliví na jistý čas „zkoušení“. V související Matoušově pasáži (18:34), která se týká podobenství o nemilosrdném sluhovi, kterému Pán odpustil velký dluh, ale on nebyl ochoten ani posečkat se splacením svému spolusluhovi, který mu dlužil mnohem menší částku. Ježíš říká, že sluha je vydán „
mučitelům, dokud nezaplatí veškerý dluh“. Tedy duchovní (ne doslovné) použití „vězení“ v Novém zákoně vždy odkazuje na místo časných trestů pro opuštěné duše.
Ve světle těchto případů tedy můžeme dospět k závěru, že „vězení“ podle Matouše 5:25–26 je také místem dočasného trestu pro duše, které již odešly, tedy Očistec. Případ by byl ještě silnější, kdybychom mohli prokázat, že dluh, který obviněný zaplatí za to, aby se dostal z vězení, se vztahuje na jeho hříchy a to můžeme prokázat. Už jsme prokázali, že ďábel se snaží obvinit vězně z hříchu, a právě tento dluh za hřích zadržuje vězně. Ale Písmo také výslovně porovnává „dluh“ s „hříchem“. Například Lukášova verze modlitby Otčenáš říká:
„a odpusť nám naše hříchy; neboť my sami odpouštíme každému, kdo je nám dlužný“ (11,4). Matouš také zaznamenává:
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. (Mt 6,12)
To ukazuje, že Matouš a Lukáš mají na mysli zaplacení „dluhu za hřích“. To také znamená, že platba v Matoušovi 5:25–26 má uspokojit (zadostiučinit) hřích – což je samotný účel očistce.
Dále poznamenáváme, že Ježíš vyžaduje, aby hříšník zaplatil poslední „cent“ předtím, než bude moci být propuštěn z vězení. „
Penny“ byl jedním z nejmenších hodnot peněz, které existovaly během Ježíšových dob. Tato nominální hodnota se rovnala jedné 60/4 denáru (denní mzda). To je také významné. Ukazuje, že
i nejmenší chyby bude třeba ve vězení očistce odčinit. Boží svatost a spravedlnost a čistota Jeho nebe nevyžadují o nic méně. Ve stejném evangeliu Ježíš říká:
Ale říkám vám: (I) z každého neužitečného slova, které lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty. (Mt 12,36)
Ježíšovo metaforické použití peněz a dluhů (zaplacení posledního haléře) také ukazuje, že pobyt muže ve „vězení“ je dočasný. Ježíšovo použití posledního centu také naznačuje, že v určitém okamžiku nezůstane nic k zaplacení, a tedy nebude zapotřebí další zadržení. Dluh v Písmu je metaforou hříchu a zadluženost je konečnou podmínkou, znamená, že hřích (představovaný dluhem) je také konečný. Jinými slovy,
hřích za který musíme vykonat uspokojení Boží spravedlnosti je lehký a trest je tedy dočasný. Toto uspokojení je v nebi nepotřebné a nemožné v pekle, což znamená, že uvězněný je v očistci. Pokud si všimneme, že biblické odkazy na pekelné tresty nejsou nikdy popsány v souvislosti s penězi nebo splácením dluhů. Splácení dluhů je pouze dočasným trestem. To dále zdůrazňuje, že odstavec
Matouš 5: 25–26 se týká zadostiučinění za časné tresty (za lehký a odpuštěný smrtelný hřích), které nás obnovují v rovnosti Boží spravedlnosti a přátelství.
Mezi další statě z Písma, kde Ježíš nepřímo mluví o očistci, patří i další úryvek z Matoušova evangelia z 12 – té kapitoly verš 32:
Řekne-li někdo slovo proti Synu člověka, může mu být odpuštěno, ale kdo by (ho) řekl proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.
Ve verších, které předcházejí a následují Matouše 12:32, Ježíš mluví o tématech: Bůh, Satan, zásluhy a soud. Mezi Ježíšovým učením je vloženo Jeho varování před rouháním se Duchu Svatému. Jasný význam Ježíšových slov je zřejmý. Ježíš prohlašuje, že odpuštění existuje „v tomto i v příštím věku“.
Pokud se fráze „budoucí věk“ vztahuje na život po smrti, pak se tato pasáž musí týkat očistce. Je tomu tak proto, že odpuštění je v nebi zbytečné a v pekle nemožné. Abychom tuto pasáž správně pochopili, musíme pochopit, co znamená fráze „v budoucím věku“. Stejná řecká fráze („v tomto nebo budoucím věku“) se v Novém zákoně používá pouze jednou, v Efezanům 1:21, kde Pavel popisuje Ježíšovo jméno jako
nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva ‒ a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím.
To znamená, že „budoucí věk“ v Efezanům 1:21 se vztahuje na posmrtný život, kde Ježíš promlouvá v nebi jako Velekněz před Otcem. To také znamená, že v posmrtném životě je odpuštění. Ve skutečnosti pokaždé, když Nový zákon používá výraz „budoucí věk“, vztahuje se na posmrtný život.
Možnost odpuštění v budoucím věku podporuje katolické a biblické učení o hříchu. Jak učí Jan, existuje hřích
„který je smrtelný“ a hřích „který není smrtelný“ (1 Jn 5,16–17).
Protože smrtelný hřích zabíjí život milosti v duši, nelze mu odpustit v „budoucím věku“, když uplynul čas duše na pokání. V tomto životě musí být hřích vyznaný, čímž je člověk zbaven smrtelného hříchu.
Protože i lehký hřích je škodlivý, ale ne smrtelný, podle jasných slov našeho Spasitele se člověku odpouští v „budoucím věku“. I když je pravda, že rouhání se Duchu Svatému je „věčný hřích“, všechny smrtelné hříchy jsou věčné hříchy, protože si zaslouží věčné zatracení, pokud jim Bůh před smrtí neodpustí.
Oběť Ježíše Krista je dostatečná k tomu, aby odčinila všechny hříchy – dokonce i rouhání se Duchu Svatému – pokud hříšník činí v tomto životě pokání. Proto Církev vždy chápala Ježíšovo varování, které se má vztahovat pouze na ty lidi, kteří zemřeli nekajícně. To znamená, že
rouhání se Duchu Svatému znamená odmítnutí Božího milosrdenství a odpuštění, které se nazývá nepochopení. Bůh neodpouští tento hřích, protože hříšník nechce odpuštění. V tomto smyslu je tedy hřích „neodpustitelný".
Pokračujeme k Lukášovi a podobenství o věrném sluhovi, které najdeme ve 12. kapitole, verše 43-48
Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.
Ježíš učí podobenství o pánovi a jeho služebnících – další duchovní učení o následcích hříchu. V podobenství Ježíš varuje své služebníky, aby byli připraveni na Jeho příchod, „
neboť Syn člověka přichází v hodinu, kterou neočekáváte“ Ježíš říká, že při popisu možných trestů, které mohou nepřipravení služebníci utrpět při příchodu Mistra Ale pokud si tento sluha řekne: „Můj pán se zpožďuje,“ a začne mlátit služebníky a služky a jíst, pít a opíjet se, pán toho sluhy přijde v den, kdy to nebude očekávat. Potrestá ho a postaví ho mezi nevěrné. A ten sluha, který znal vůli svého pána, ale nepřipravil se nebo nejednal podle jeho vůle, dostane tvrdý výprask. Kdo však nevěděl a udělal to, co si zasloužilo výprask, dostane lehký výprask. Zpravidla, když Ježíš mluví o potrestání hříšníků při jeho „příchodu“, hovoří o svém "příchodu", hovoří o svém druhům příchodu u obecného soudu, a ne o osobním soudu hříšníka (i když Osobní soud člověka je také formou „příchodu“). Protože se však v této pasáži mluví o Mistrově příchodu „v den“, mohla by pasáž pojednávat o osobním soudu.
Ať už je toto podobenství o posledním nebo o osobním soudu, je to silná narážka na očistec. Proč? Je to proto, že Ježíš mluví o časných trestech pro spasené v budoucím životě nebo v „budoucím věku“.
Ježíš však také zmiňuje dva sluhy, kteří se dopustili zanedbání. První služebník znal vůli svého Mistra, ale nejednal podle ní. Ježíš říká, že tento služebník „dostane tvrdý výprask“. Druhý sluha také nedokázal konat vůli svého pána, ale neznal jeho vůli, protože to „nevěděl“. Ježíš říká, že tento služebník „dostane mírný úder“. Ježíš ve svých podobenstvích používá toto slovo k „bití“ šestkrát a vždy odkazuje na časný, ne věčný trest. Ježíš tedy jasně rozlišuje mezi časnými a věčnými tresty v budoucím životě.
Ti, kteří smrtelně hřeší, dostanou věčný trest zatracení. Ti, kteří hřeší pouze zběžně, dostanou dočasné tresty, aby zadostiučinili za své hříchy, ale budou spaseni – nebudou „uvedeni za nevěrné“. Dále ti, kteří se dopustí hříchů, budou trestáni přiměřeně k jejich přestupku. Ti, kteří nevěděli o Boží vůli, jsou méně vinni než ti, kteří věděli a tedy nevědomí služebníci dostanou „mírný výprask“, zatímco líní služebníci dostanou „tvrdý výprask“. Stručně řečeno, Ježíš představuje spojitost trestu v posmrtném životě – buď věčný, nebo dočasný – v závislosti na skutcích člověka. Protože Ježíšovo podobenství je v kontextu Jeho druhého příchodu, také ukazuje, že v posmrtném životě je bolest a utrpení pro ty, kteří jsou určeni do nebe. Jak Jan zjevuje v Knize Zjevení:
On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ (Zj. 21,4)
Tato eliminace bolesti a utrpení – která se podle Zjevení děje ve věčnosti – nastává až poté, co Kristus vytvoří „
nové nebe a novou zemi“, když „
první země pominula a ani moře již není“.
Lukáš 16: 19–31 Kristovo podobenství o Lazarovi a boháčovi je jasné. Když boháč (tradice ho nazývá Dives) prosil Abrahama o úlevu v utrpení, Abraham mu řekl,
'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.' (Boháč) řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.' Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.' Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'“ (Lk 16,25-31).
Dives dále prosí Abrahama, aby poslal Lazara zpět k jeho bratrům s upozorněním, aby se zachránili před utrpením, které on podstupoval. Kde byl Dives, který měl soucit a lásku vůči svým pěti bratrům? Obecně převládá přesvědčení, že v Gehennu – pekle není lásky. Pouze naprostá a dokonalá nenávist. Boháč zjevně nebyl ani v nebi.
Jelikož Boháč měl lásku a soucit k bratrům, napovídá nám to, že nebyl v pekle. Prosím všimněme si také, že byl schopen mluvit s Abrahamem; což naznačuje, že byl ve druhé úrovni příbytku mrtvých - tedy v očistci.
Jaký má potom smysl, co dělají ti, kdo přijímají křest místo těch, kdo už zemřeli? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? Proč také my se vydáváme v nebezpečí každou hodinu? (1 Kor 15, 29-30)
Pavel zde zmiňuje lidi, kteří jsou pokřtěni ve jménu mrtvých, v rámci smíření za své hříchy (lidé jsou pokřtěni ve jménu mrtvých, aby mohli být vzkříšeni). Tito lidé nemohou být v nebi, protože jsou stále v hříchu, ale nemohou být ani v pekle, protože (tam) jejich hříchy už není možné smířit. Jsou v očistci. Tyto verše přímo odpovídají 2 Mach. 12: 44–45, která také poukazuje na konkrétní modlitby za zesnulé, aby jim bylo odpuštěno za jejich hřích.
(2Tim.1,16-18)
Oneziforově rodině ať prokáže Pán milosrdenství. (Oneziforos) mi často dodal síly a nestyděl se za mě, i když jsem byl spoután. Naopak: když přišel do Říma, usilovně mě hledal, až mě našel. Ať mu Pán dopřeje, aby našel v onen den milosrdenství u Hospodina. A jak veliké služby mi prokázal v Efesu, to víš sám nejlépe.
Onesifor je mrtvý, ale Pavel ho žádá o milost „v ten den“. Pavlovo použití „toho dne“ demonstruje jeho eschatologické využití. Samozřejmě v nebi není třeba milosrdenství a v pekle není dáno milosrdenství. Kde je Onezifor? Je v očistci.
Svatopisec nás v listě Židům napomíná:
Usilujte o pokoj se všemi (lidmi) a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána. (Žid 12,14)
Bez svatosti nikdo neuvidí Pána. Potřebujeme konečné posvěcení, abychom dosáhli skutečné svatosti před Bohem, a tento proces se děje během našeho života a nebude-li dokončen během našeho života, bude dokončen v přechodném stavu. Také apoštol Petr ve svém prvním dopise píše, že Ježíš poté, co byl usmrcen, přišel a kázal i duchům, co byli ve vězení. Ti duchové, kterým Ježíš ve vězení kázal, jsou spravedlivé duše, které se očišťují pro blažené vidění.
A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus. (1Pt 1,6-7)
Petr se odkazuje na tento očistný oheň, aby vyzkoušel ovoce naší víry. Apoštol Juda ve svém dopise (1,22-23) píše:
Smilujte se nad těmi, kdo kolísají, jiné zachraňte z ohně a vytáhněte je; nad jinými se však smilujte (plni) bázně
Lidé, kteří jsou zachráněni, jsou přece vytrženi z ohně, protože jsou již spaseni, jsou-li v nebi, a pro ty, kteří jsou v pekle neexistuje žádná možnost spásy. Kdo jsou pak ti, které máme zachránit, doslova jak píše vyrvat z ohně? Jsou to lidé, kteří jsou vedeni do nebe z očistce. Ve zjevení svatého Jana apoštol píše, že Bůh jim:
setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo. (Zj 21,4)
To vše se stane, ale až po příchodu nového nebe a pominutí současného nebe a země. Úplné odstranění slz a bolesti nastává až na konci času. Ale v nebi není ran ani bolesti a Bůh duším slzy v pekle nesetře. To udělá pro duše, které nyní prožívají očišťování. Také v 27. verši Jan přízvukuje, že
nic poskvrněného však do něho nevejde, žádný, kdo se dopouští ohavnosti a lži, ale jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. (Zj 21,27)
Slovo „nečistý“ pochází z řeckého slova „koinon“, které označuje duchovní zkázu. I sklon ke hříchu je duchovně zkažený nebo považovaný za nečistý a musí být očištěn před vstupem do nebe. Je úžasné, kolik protestantů nechce věřit v očistec.
Očistec existuje z milosrdenství Božího. Kdyby neexistoval očistec, pravděpodobně by to pro většinu lidí znamenalo zatracení. Bůh je opravdu milosrdný.
Pak ti radím, kup si ode mě zlato v ohni pročištěné, abys zbohatl; bílé šaty, aby ses oblékl a neukazovala se tvá ošklivá nahota; mast, aby sis pomazal oči a (zase) viděl. Já kárám a trestám všecky ty, které miluji. Buď tedy horlivý a dej se na pokání. (Zj 3,18-19)
Ježíš tady mluví o ohni jako o tom, co zušlechťuje na zlato ty, které miluje, činí-li pokání ze svých hříchů. Toto je v kontextu po smrti, protože Ježíš, který mluví z nebe, uděluje bílý oděv spásy po očištění ohněm (obojí po smrti).
Zdroj: John Salsa - The Biblical Basic for Purgatory
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 7. 11. 2022 naleznete
zde.
(Na Fatym.comm vydáno 8. 11. 2022; 2. 11. 2023 - 586 přečtení)
