V 80. letech minulého století jsem se jako dospívající ocitla na morální křižovatce.
Byla jsem typická katolička, která prošla nevalnou katechezí a pohrávala si s těžkým hříchem, kvůli čemuž mě trochu tížilo svědomí. Tušila jsem, co je správné a co ne (protože relativismus tehdy ještě
nebyl v módě), ale Boha jsem vnímala jako shovívavého rodiče, který je příliš „milující“, než aby někomu vnucoval své vlastní hranice. Než jsem však do toho hříchu zabředla ještě hlouběji, pokládala
jsem za nejlepší vyhledat Marianne, nejsvatější kamarádku, kterou jsem znala, aby mi poradila.
Marianne byla přívětivá, rozvážná a cudná praktikující katolička se zájmem o druhé. Byla vždy radostná a trpělivá, otevřeně mluvila o své lásce k Ježíši, každou neděli chodila na mši a byla jedním
z mála lidí, které jsem za celou svou školní docházku poznala jako evidentně oddané katolíky – rozhodně oddanější, než jsem byla já. Připadalo mi tedy rozumné obrátit se na Marianne se svou otázkou: Měla bych na té cestě těžkého hříchu pokračovat, nebo se obrátit zpátky? Přímo takhle jsem to neformulovala, ale obě jsme věděly, že naše víra dané jednání pokládá za hříšné.
Marianne se ke mně naklonila a dotkla se mého předloktí. „Leilo,“ řekla a s vřelým úsměvem se mi podívala přímo do očí, „chci jen, abys byla šťastná.“
Je mi teď pětapadesát, ale dodnes si pamatuji její tvář, třídu, okolí a pokoj, který jsem v tu chvíli pocítila. Tato slova byla vším, co jsem od své nejmorálnější kamarádky potřebovala slyšet. Neohlížela jsem se zpátky a příštích deset let jsem pokračovala v neustále se prohlubujícím smrtelném hříchu.
Vůbec jsem nechápala, že když naslouchám konejšivým slovům své kamarádky, vydávám se do ďáblových rukou. Vždyť byla tak sympatická. Měla mě ráda. Ve skutečnosti jsem byla živoucím
příkladem Prvního pravidla pro rozlišování duchů, jak ho formuloval sv. Ignác:
U těch, kteří jdou z jednoho smrtelného hříchu do druhého, má nepřítel obvykle ve zvyku předkládat jim zdánlivé (smyslové) příjemnosti a rozkoše, aby je udržoval v jejich neřestech a hříších a je rozmnožoval. U těchto osob používá dobrý duch opačného způsobu, totiž bodá a hryže jejich svědomí soudností rozumu. (přidané zdůraznění)
Padla jsem do pasti, do které se dnes nechávají lapit mnohé duše: věřila jsem, že když má někdo sympatickou osobnost, je milý, pozorný a „přijímající“ (ať už to znamená cokoli), pak to je dobrý člověk. Nějak se stalo, že katolíci začali dělat klíčové soudy na základě pocitů, místo aby se řídili rozumem. Ukolébá nás srdečný smích, jiskra v oku, objetí s vědoucím úsměvem. Pohltí nás pocit, že nás má někdo rád, i když nám ve skutečnosti věší bulíky na nos.
Přátelský člověk, který nás přijímá, je ochotný nás „doprovázet“ a nabízí nám ujištění, ještě nemusí mít na srdci naše nejlepší zájmy. A někdy nám ten, kdo pro nás opravdu chce to nejlepší, navzdory svým dobrým úmyslům nevědomky ubližuje. Podle vnějšího zdání ani podle svých emocí nemůžeme poznat, zda pro nás ten druhý opravdu představuje Krista. Jediným měřítkem, podle kterého
můžeme posoudit radu či vedení druhého člověka, je, zda jeho rada odpovídá objektivní pravdě a dobrotě.
Protože však býváme vedeni k tomu, abychom jako měřítko pravdivosti používali své pocity, stává se takové rozpoznání obtížným. Ti, kdo se smějí našim vtipům, jsou vřelí a zajímají se o to, co máme na srdci, působí na naše smysly; přitahují nás, vyhovuje nám, jak se cítíme v jejich společnosti, a chceme se jim líbit. Dokonce je pak pro nás těžší takovým lidem odporovat, a to i ve chvílích,
kdy víme, že bychom měli.
Většina z nás na určité rovině ví, že příjemné osobnostní rysy člověka a přirozená sympatičnost nejsou totéž co ctnost a důvěryhodnost, ale když se s takovým „sympatickým“ člověkem cítíme dobře, máme sklon odsouvat rozum stranou. A i když vidíme varovné signály a něco nás znepokojí, vysoká
cena, kterou bychom za vyjádření svých pochybností zaplatili (např. ztráta přátel, postavení nebo respektu), způsobí, že pozbudeme odvahu vzepřít se.
I pevní křesťané se mohou nechat obalamutit, když jsou osobně konfrontováni se známým protivníkem, který je k nim milý. Pravidelně polemizuji s LGBTQ aktivistou P. Jamesem Martinem a nazývám ho svůdcem duší. Ale nezměkčil by se můj postoj k jeho úlisné „službě“, kdyby mě se
srdečným úsměvem pozdravil a řekl mi, že obdivuje mou práci? Bill Clinton bojoval proti Božímu morálnímu zákonu z nejvyšší mocenské pozice, a přesto disponuje přirozenou přívětivostí, je vřelý,
v mnoha ohledech sympatický a jeví se jako upřímný. Ale šla bych s ním na pivo a nazvala ho přítelem, kdyby mě laskavě vyhledal a byl ochoten mi naslouchat?
K největším škodám dochází v církvi, kde „sympatickým“ kněžím a prelátům promíjíme zlo, které schvalují, protože se usmívají, pozorně naslouchají a projevují zájem a péči. Před duchovním, který
nám přátelsky potřásá rukou, ale vede nás na scestí, bychom měli dát přednost odměřenému, až drsnému sv. Otci Piovi, ale jsme nestálí, slabí a duchovně nepevní – a nepřítel to ví. Vnášíme chaos do
svých emocí, necháváme je vládnout nad svým rozumem a vůlí a stěží vnímáme pokušení. Tenkrát na střední škole jsem si rozhodně nechtěla všimnout ďáblova šepotu, nebo mi možná jen bylo tak příjemně, že mi bylo všechno jedno.
Ze svých vlastních špatných rozhodnutí nemohu vinit nikoho druhého. Jsem svobodný morální činitel, který si zvolil hříchy, jichž jsem se na střední škole a později dopouštěla, a musím z nich
skládat účty. Zapomínáme však (nebo nás nikdo nepoučil), že existuje devět různých způsobů, jak se spolupodílet na něčím hříchu:
1. Radou.
2. Příkazem.
3. Souhlasem.
4. Popudem.
5. Chválou nebo lichocením.
6. Zatajením.
7. Spoluúčastí.
8. Mlčením.
9. Obhajobou spáchaného zla.
Mariannina „sympatičnost“ překryla zlo několika z těchto způsobů.
Co se stalo s Marianne po onom rozhovoru na střední škole? Po maturitě a ještě pak na vysoké škole jsme zůstaly v kontaktu, ale nakonec mi zmizela. Pamatuji si však na naši poslední zásadnější debatu. Odehrála se jednou v létě, kdy jsem ji stále ještě považovala za nejsvatější z katolíků. Její milá povaha a příjemný úsměv byly dál srdečné a přitažlivé, zatímco mi vyprávěla o jedné své drahé
křesťanské kamarádce, která nečekaně otěhotněla.
Mluvila o ní s hrdostí a popisovala, jak se tato mladá žena téměř v polovině těhotenství rozhodla pro potrat. „Tolik se za to modlila, Leilo. Bylo to vážně krásné. Trpělivě čekala a nic neuspěchala, protože to bylo tak důležité rozhodnutí. Celé měsíce se modlila, aby si byla úplně jistá, že si zvolí tu nejlepší možnost, jak projevit lásku. Nakonec rozpoznala Boží vůli – že ukončit těhotenství bude
správné. Prostě ještě nebyl správný čas, aby měla dítě.“
Zatímco jí oči zářily obdivem, pamatuji si, jak ve mně stydla krev. Navzdory všem mým šarlatovým hříchům jsem věděla, že potrat je vražda nenarozeného dítěte. Marianne mi právě tvrdila, že Bůh
schválil, aby někdo v druhém trimestru zabil dítě, které on stvořil ke svému obrazu. Její „sympatické“ a milé vystupování, když líčila úkladnou vraždu dítěte, bylo stejné, jako když se mnou mluvila toho
osudného dne na střední škole.
Tentokrát jsem se jí ale postavila. Řekla jsem jí, že jsme katoličky, že ví, co je správné, a že jsem ji pokládala za odpůrkyni potratů. Bez sebemenšího náznaku ironie mě ujistila, že potraty naprosto odmítá, ale že nemůže zasahovat do toho, jak se rozhodnou druzí a kam je vede Bůh. Otevřely se mi oči a se zděšením jsem uviděla všechno to zlo. Toho dne Marianne spadla ze svého piedestalu a roztříštila se na tisíc kousků. I když jsme pak byly jen v minimálním kontaktu, dozvěděla jsem se, že žije s nějakým mužem, kouří trávu a přijímá levičácké názory. Od té doby jsme už spolu nikdy
nemluvily.
Na střední škole a následujících deset let se mi „sympatické“ stalo kamenem úrazu. „Sympatické“ vystupování vedlo mou kamarádku po temné cestě smrtelného hříchu a odpadlictví. „Sympatické“
dál ohrožuje každého z nás, naše děti a dokonce i naše dobré kněze a biskupy. Ďábel přichází jako anděl světla, vlk přichází v rouše beránkově (a pastýřově) a podvodník využívá důvěry druhých.
Ne každý, kdo klame, má špatné úmysly, ale na jejich klamu se tím nic nemění. Abychom se ubránili klamům „sympatického“, hledejme vždy to, co je pravdivé. Pravda může často bolet – ale na rozdíl
od „sympatického“ nikdy neublíží.
Leila Miller
leilamiller.net
Přeložila Alena Švecová
Převzato z čaasopisu MONITOR číslo 20, 23. 10. 2022 , str. 8-9
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2022-20.pdf
