Rozhovor s knězem a psychologem Janem Kulanem o vzájemné úctě v problematických rodičovských vztazích.
Základem k porozumění čtvrtého příkazu je pochopení slova „úcta“. Co znamená někoho ctít nebo mít v úctě?
Mít někoho v úctě znamená respektovat ho, uznávat jeho autoritu, důstojnost a vážnost. Rodiče ve vztahu ke svým dětem dostali od Boha přirozenou autoritu dobře, moudře a zodpovědně vychovávat své děti, předat jim dar křesťanské víry, a tak je vést cestou života.
Německý básník Goethe jednou řekl, že
„duší křesťanského náboženství je úcta“. Tedy úcta k Bohu, životu, všem lidem i samotnému Božímu stvoření kolem nás.
Ve čtvrtém Božím přikázání nám Bůh přikazuje nebo spíše nás zve, abychom měli v úctě především své rodiče, kteří nám s Boží spoluprací dali život a vychovali nás ve víře. Oni jsou po Bohu pro nás tou největší přirozenou autoritou. Proto je máme milovat, být jim vděční, vážit si jich a ctít je.
Každé dítě je potomkem konkrétního otce a konkrétní matky. K tomu, aby mohlo vyrůstat v bezpečí a štěstí, potřebuje lásku a jistotu rodiny, která je základní buňkou lidské společnosti.
Čtvrté přikázání Desatera však zahrnuje více než „jen“: cti otce svého i matku svou. Co všechno je v něm obsaženo?
Kromě projevu úcty a lásky dětí ke svým rodičům zahrnuje toto přikázání i jiné výzvy lásky a úcty k našim bližním. Týká se dalších mezilidských příbuzenských vztahů. Přikázání vyžaduje, abychom prokazovali úctu, lásku a vděčnost i svým prarodičům, sourozencům, příbuzným, předkům a členům širší rodiny.
Také se vztahuje na povinnosti žáků a studentů vůči svým učitelům či profesorům, zaměstnance vůči zaměstnavatelům, podřízené vůči svým představeným, věřící vůči svým duchovním autoritám, jako jsou papež, biskupové a kněží, a nakonec i povinnosti občanů vůči své vlasti a vůči těm, kteří ji spravují a v ní vládnou.
Je tohle přikázání jen jednosměrně zaměřené nebo platí i naopak, tedy váže i nadřízené vůči podřízeným?
Je důležité pamatovat na to, že toto přikázání je obousměrné, neboť zahrnuje a předpokládá i povinnosti, projev úcty a spravedlnosti rodičů vůči svým dětem, dále poručníky, vyučující, vedoucí, vysoké státní úředníky, vládní činitele a všechny, kteří vykonávají moc nad jinými nebo nad společenstvím osob.
Pro ještě lepší pochopení tohoto příkazu je dobré znát i hříchy proti čtvrtému přikázání. Která to jsou?
Proti čtvrtému Božímu přikázání se člověk prohřešuje, když si svých rodičů - pokud k tomu nejsou oprávněné důvody - dostatečně neváží, nemiluje je, ba dokonce jimi až pohrdá. Nebo je-li dítě ke svým rodičům drzé, arogantní, zlobivé, tvrdohlavě odmlouvá či nesmyslně rebeluje.
Také je to podobné, pokud je dítě zlobivé ve vztahu ke prarodičům či jiným příbuzným nebo si jich dostatečně neváží. Nebo neposlouchá ve škole svých učitelů, je drzé.
Rovněž pokud si občan dostatečně neváží své světské autority, uráží ji a je vůči ní arogantní a rebelský. Nemusí s nimi souhlasit v některých názorech či otázkách, ale základní slušnost a úctu by jim měl projevit. Podobně pokud se špatně chová věřící vůči svým duchovním autoritám.
K tomu, zda se jedná o lehký nebo těžký hřích, je třeba posoudit samotné úmysly člověka a okolnosti v konkrétní situaci.
Svatý Pavel v listu Efezanům poukazuje na chování otců vůči svým dětem: „Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.“ Pokud si rodiče chtějí zachovat úctu svých dětí, jak by se měli chovat a čeho by se neměli dopustit?
Svatý Augustin řekl:
„Život rodičů je knihou, kterou si čtou děti.“ A je to velká a svatá pravda. Pro děti je nejlepší, když vyrůstají v dobré, harmonické a křesťanské rodině, kde vládne srdečná manželská láska a náklonnost, vzájemná úcta, respekt a zodpovědnost.
Je také normální a přirozené, že i ti nejlepší a nejideálnější manželé se občas pohádají. Hádky manželů však negativně ovlivňují psychiku dětí. Proto je rozumné, aby se rodiče, pokud už k tomu musí dojít, nehádali před dětmi.
Důležité je i to, aby si manželé nakonec vždy vše rozumně, klidně a trpělivě vysvětlili a poprosili o vzájemné odpuštění. Tak se i jejich děti reálně učí lidským i křesťanským hodnotám, jako je láska, trpělivost, odpuštění a milosrdenství.
Nezvládnuté manželské konflikty si většinou odnesou právě děti a může je to těžit i několik let. Jak si děti mají začít vážit svých rodičů, ve kterých neviděli dobrý příklad a dobrý vzor?
Je smutné, když si manželé a zároveň rodiče nedokážou dostatečně uvědomit, jak negativně ovlivňuje psychiku dítěte to, že se hádají, že jsou vůči sobě nelaskaví, ba až arogantní či pohrdaví. Jejich děti to jen smutně pozorují a jsou bezmocné, nemohou do toho nijak zasáhnout. Jsou citově vyprahlé a zklamané. Hádky rodičů, které často v dnešní době končí rozvodem, negativně poznamená jejich děti na celý život.
Děti si teprve v dospělosti mohou reálně zhodnotit celou situaci a uvědomit si, že i rodiče měli své slabosti, nedokonalosti a hříchy, které tehdy jaksi nedokázali překonat. Je to vždy aktuální výzva k odpuštění svým rodičům, že nedali dobrý příklad a vzor lidské i křesťanské výchovy.
Ctít si a vážit si svých rodičů, i přes jejich nezvládnuté manželské konflikty, je aktem uváženého rozhodnutí v duchu křesťanské lásky. Člověk si tedy může říci, že i špatný příklad je příklad a on prostě takový nechce být a ani nebude.
Dítě si své rodiče nevybírá. Někteří rodiče z různých důvodů své dítě nechtějí, podstoupí potrat nebo je dítě umístěno do dětského domova. Jak se tyto děti jednou dopracují k odpuštění a následné úctě vůči svým rodičům?
Svatá Matka Tereza z Kalkaty řekla:
„Tuberkulóza a rakovina nejsou nejhoršími nemocemi. Mnohem horší nemocí je být nechtěný a nemilovaný.“
Známe případy nechtěných dětí. Rodiče je odmítají, nemilují, neumí se o ně dostatečně postarat, způsobují jim nějakou fyzickou či psychickou újmu. Tehdy musí být děti dány do dětských domovů či jiných sociálních zařízení pro mladistvé. Je to vždy psychické trauma.
Později, když dítě odejde z dětského domova, čelí výzvě přijmout svůj život takový, jaký je, a postupně se lze smířit i se svými rodiči. Pokud dozraje čas, tak jim i odpustit. Pokud je někdo natolik duševně silný, může se s nimi osobně setkat a promluvit. Každý případ i okolnosti příběhu jsou individuální a vyžadují individuální přístup.
Některé děti zase čelí domácímu násilí. Papež František v katechezi o čtvrtém přikázání řekl: „I když ne všichni rodiče jsou dobří a ne všechna dětství klidná, všichni synové a dcery mohou být šťastní, protože dosažení plného a šťastného života závisí na správném uznání toho, kdo nás přivedl na svět.“ Jak byste tuto papežovu větu vysvětlili dětem, které si prošly domácím násilím?
Je to opravdu náročné, jsou to obtížné situace. Asi bych poukázal na to, že ne každé dítě má štěstí na dobré rodiče. Nechtěl bych omlouvat jejich rodiče, ale i oni mají své chyby, hříchy a nedostatky. Mnohé situace při výchově lidsky nezvládly a je opravdu politováníhodné, že děti mají proto špatné zážitky ze svého dětství.
Minulost už nezměníme, jen se z ní můžeme poučit. Možná i rodiče se z ní už poučili a dnes velmi litují, že nebyli ke svým dětem dost dobří, ba dokonce že byli výslovně špatní. I přes všechno je jistě důležité poukázat na Boží lásku, Bůh miluje všechny děti.
A Bůh také zve k odpuštění. K postupnému odpuštění vín, pokud jich rodiče upřímně litují. Tak je možné osvobodit se od nenávisti, smutku i bolesti a nabýt ve svém životě pravého Božího pokoje, štěstí i uzdravení.
Jak má dítě v případě brutality domácího násilí v jakékoli podobě zachovat nejen úctu, ale i příkaz lásky vůči rodičům? Dá se vůbec láska vůči takovým rodičům přikázat?
Pokud dítě prožilo traumatické dětství pro nesprávnou a nezralou rodičovskou výchovu a zažívalo-li dokonce nějakou fyzickou či psychickou újmu v důsledku domácího násilí mezi rodiči, automaticky je tím na celý život psychicky poznamenáno.
Je logické, že dítě bude těžko projevovat úctu i lásku svým rodičům, na kterých má negativní vzpomínky i zážitky. Láska se nedá přikázat, natož ne k takovým rodičům.
Člověk, který zažil v dětství trauma z domácího násilí, potřebuje často i psychoterapeutickou péči a duchovní doprovázení, aby se z toho traumatu postupně dostal a vnitřně uzdravil. Je to postupný, pomalý proces vnitřního osvobození a uzdravení.
Někteří otcové žárlí na své syny, matky na své dcery. Jak se mají děti vymanit z negativního vlivu svých rodičů, obrnit se vůči jejich přehnané kritice a zároveň si zachovat vůči nim úctu?
Jen nezralí rodiče nezdravě žárlí na úspěchy svých dětí a na to, že se jim daří. Rodiče by se měli naopak upřímně a srdečně radovat, když se jejich dětem daří, když jsou v životě šťastní, najdou si své životní povolání, partnera a založí si svou vlastní rodinu.
Rodiče nemají být soupeři svých dětí. Naopak, mají být jejich milující podporovatelé a být zde vždy pro ně.
Rodičovská nezdravá kritika, přehnaný pesimismus, zbytečné deptání a negace úspěchů vlastních dětí jsou narcistickým a egoistickým projevem jejich charakteru. Děti proto často trpí. Velice se zkouší odolnost jejich psychiky a negativně se formuje jejich charakter i sebevědomí.
Láska je prý tam, kde jsme doma. Ale co když je domov místem, kam se člověk vrací s podivným pocitem, který si léta neumí vysvětlit?
Děti by se měly v takovém případě svěřit svým prarodičům, učitelům či blízkým příbuzným, aby promluvili s jejich rodiči. Mohou však sáhnout i po odborné pomoci u školních psychologů nebo po duchovní pomoci u kněze či zasvěcené osoby, které důvěřují.
Co by měly děti od rodičů tolerovat a co ne? Kdy s nimi nemohou souhlasit za žádných okolností, ale přitom stále zachovávat patřičnou úctu?
Ideální je, když se děti už odmalička učí vzájemné úctě, obětavé a bezmezné lásce právě přes pozitivní příklad svých rodičů. Na druhou stranu však mají vnímat realitu života, že i v jejich rodině vznikají různé manželské, rodičovské či rodinné konflikty.
Často jsou i děti důvody rodinných konfliktů, když se špatně chovají nebo rodiče je ambivalentně, nestejně a nejednotně vychovávají. A ani hodnotové spory v rodinách nejsou vzácné.
Děti od svých rodičů mohou tolerovat rozdílnost jejich povah, názorů či koníčků. Mohou přetrpět i jejich občasné hádky či výměny názorů.
Nemohou však akceptovat fyzické či psychické násilí, nedostatek rodičovské lásky, zájmu a péče. Dokonce pokud by rodič naváděl v morální oblasti své dítě na hřích, nemá s ním za žádných okolností souhlasit.
Základní úctu a slušnost vůči rodičům by si však mělo zachovat.
Má-li dítě s takovými negativními zkušenostmi a zážitky od svých rodičů projevovat úctu a lásku i vůči druhým, odkud ji má čerpat?
Pokud dítě ve své rodině nezažilo dostatečnou rodičovskou lásku, automaticky jí má nedostatek. Takovému dítěti hrozí uzavření se do sebe a jakési vnitřní zablokování v mezilidských vztazích.
V těchto situacích je důležitá i pomoc širší rodiny, školy, učitelů, spolužáků, kamarádů či farního společenství, odkud dítě může zakusit i načerpat lásku. Pravým zdrojem lásky pro věřící je víra v Boha, živé evangelium a přijímání svátostí, především Eucharistie.
Říci „ano“ životu i Bohu – to by mohl být návod na šťastný život dítěte, a to i přes různé životní zklamání ve vlastní rodině ze strany rodičů. Kéž by všichni rodiče pochopili myšlenku Gilberta Keitha Chestertona:
„Blaženost dětí spočívá v tom, že v každém z nich se naplňuje nové stvoření a že každé z nich je novou výzvou vesmíru.“
V seriálu Desatero jste již mohli přečíst:
Deset Božích přikázání v moderním světě - Úvodní rozhovor s biblistou Jozefem Jančovičem
1. přikázání: Pověry, magie, věštby. Ďábel pracuje jako lichvář - půjčí rád, aby časem získal vše
2. přikázání: Nevezmeš jméno Boží nadarmo. Zavládla pomýlená představa, že hřešit v přímém přenosu je vtipné
3. přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Krize svěcení neděle.
Převzato z
BLOG POSTOJ.SK
ze dne 19. 02. 2022, 4. díl
zde.
