Když námořník ztratí svou mapu a kompas a zjistí, že je sluhou větru a vln, rád nasměruje svou loď přes rozbouřené vody. Tak i lidé, kteří ztratili víru a kteří nevědí nic o neomylné autoritě Církve, se rádi odvolávají na obyčejný lidský rozum, aby je řídil přes nebezpečný a rozbouřený oceán života.
Ten, kdo věří nějaké nauce jen proto, že je rozumná, protože uspokojuje jeho mysl, nebo proto, že to zní věrohodně, může být nejúžasnějším protestantem a může jednat zcela v souladu se zásadou soukromého úsudku, ale není katolík.
Víra katolíka stojí na mnohem vyšších základech, než je obyčejný rozum. Cokoli Církev učí, bude samozřejmě rozumné, protože je to pravda, ale zatímco u katolíka je doktrína rozumná, protože je pravdivá, u protestanta je pravdivá, protože je rozumná. Jako příklad můžeme uvést nauku o očistci. Přestože byla a je zesměšňována, nepřijatá a nesprávně prezentovaná, víme, že je to pravda, protože máme k tomu oprávnění Církve a
Církev je „sloupem a základem pravdy“. Ale na druhé straně, je-li to pravda,
musí to být nevyhnutně také rozumné; a úkolem, který teď stojí před námi, je tuto skutečnost objasnit – ukázat i podle lidského rozumu a zdravého rozumu bez pomoci, že jde o nezbytný požadavek; že zkrátka popírat očistec je nemožné.
Nebe, peklo, očistec
Když se podíváme na svět a prozkoumáme životy různých lidí, zjistíme, že přirozeně spadají do tří odlišných skupin. První je jen malá. Sestává z těch velmi oblíbených duší, ojedinělých a vzácných, které vytvářejí dokonalé výtvory Božské milosti a síly; duše, kolem kterých se zdá, že je střeží zcela zvláštní Prozřetelnost: které, jak se zdá, Bůh nikdy ani na okamžik nepustí z rukou; které však chrání před každým nebezpečím a zachraňuje před každým pádem.
Jsou jakoby nasbíraným ovocem, vybranými exempláři země, vyrobenými, možná by sis to mohl až představit, s výslovným účelem projevit všemohoucnost velké Boží lásky a pěstounské péče. Takový byl svatý Jan Křtitel, posvěcený v lůně své matky; také svatý Jan, „
učedník, kterého Ježíš miloval“ a který položil svou hlavu na hruď svého Mistra; takový byl i cudný a jemný svatý Josef, pěstoun Krista; a taková byla především a nade vše Panna, neposkvrněná a naprosto čistá, jejíž samotné jméno nese vůni sladkosti a dokonalosti, inspirující radost. Duše, na které nikdy nepadl stín hříchu, které byly vždy věrné milosti a věrné Bohu – tvoří první část lidské rodiny. Co se s nimi stane? Kde je jejich bydliště a domov? Ach, s nimi zemřít znamená jít k Bohu! Smrt je jen přechod ze země do nebe; nebo roztržení závoje, které zakrývá slavnou vizi věčného pokoje. Celý svůj život se uhnízdili na Boží hrudi a smrt pro ně byla jen jemným šokem, kterým jsme probouzeli spící dítě – otevřeli oči, jen aby se zahleděli do krásné tváře Jeho, kterého milovali.
Potom je tu další skupina, která k nim výrazně kontrastuje. Skupina sestávající z lidí bez náboženství a bez lásky: lidí, kteří tvoří to, co Písmo nazývá „
Svět“, když říká: „
Svět je nepřítelem Boha“. Jsou to osoby, kterých si lidé mohou vážit a ze kterých mají mnoho užitku. Mohou bydlet v bohatých domech a přepychových palácích a mohou mít mnoho přátel a širokou známost a značný vliv; možná se o nich hodně mluví, lichotí jim a hledají, ale jejich duše jsou ponořeny do nepravosti.
Lidé, kteří neznají Boha a nechtějí Ho poznat, ale své životy míjejí v hříchu a svá léta si krátí kováním řetězů, které je budou držet v žalářích pekla. Navždy - pokud zemřou se smrtelným hříchem na duši, bez pokání a bez přiznání.
Pokud by to byly jen tyto dvě skupiny, bylo by snadné vzdát se očistce.
Tak jako první skupina lidstva, o které jsme uvažovali, okamžitě vstala do nebe, tak i tato poslední se noří rázem do pekla. Zatím nejsou žádné potíže.
Ale mimo absolutně neposkvrněných a zjevně zavržených existuje další a větší skupina křesťanů, které nelze zařadit ani do jedné z těchto kategorií, kteří by neměli ani dokonalost prvního, ani ďábelskou zkaženost posledních. Osoby, které nejsou ani nápadně ctnostné, ani nápadně zlomyslné, které neupoutají naši pozornost ani nás nenechají žasnout nad jejich zbožností na jedné straně nebo nad jejich zkažeností na straně druhé;
lidé obyčejných ctností, slušného, pravidelného života, čestní, rozvážní, pravdomluvní, skromní; lidé, kteří mají své chyby a selhání a kteří proti nim bojují s větší či menší vážností. Lidí, kteří padají, ale kteří se opět vzchopí a jdou svou cestou odhodláni udělat to lépe – co se s takovými stane, když umírají?
Předpokládejme, že je smrt náhle zastihne, do jaké neviditelné oblasti by jejich duše uletěly? Vystoupily by najednou, všichni poskvrnění a potřísnění slizem pozemské nedokonalosti, do samotného lůna Boha? Nebo je musíme okamžitě poslat do země věčné temnoty a do bazénu neuhasitelného ohně? Neexistuje třetí alternativa? Podle populárního protestantského učení není.
Vezměme si typický případ. Představte si člověka, který žije v Londýně, Liverpoolu nebo Manchesteru – ženatý muž ve zralém věku. Je to právník, lékař nebo obchodník. Větší část dne tráví při výkonu svého povolání nebo živnosti. Užívá si života, je respektovaný a důvěryhodný a má spoustu přátel. Jeho podnikání mu nedovolí mnoho času na náboženské praktiky, i když je třeba přiznat, že dává méně, než by mohl. Chodí na mši svatou, alespoň v neděli, přestože se usilovně vyhýbá kázání; říká své ranní a večerní modlitby, ale byl by raději, kdybychom se ho neptali na vroucnost a vážnost, která je doprovází Vyznává své hříchy, ale jeho záměry nápravy nejsou příliš pevné a nedělá si velké námahy odčinit hřích jakýmkoli dobrovolným pokáním. Má své chyby a není si jich plně vědom; ne, lituje je, i když možná nevynaloží žádné trvalé úsilí, aby je překonal. Potom je podrážděný, hašteřivý, drsný na své podřízené, nebo je příliš odměřený a nespoutaný jazykem. Upadá do mnoha nedokonalostí, dopouští se mnoha všedních hříchů. Pak je velmi zaujatý věcmi času; velmi zaneprázdněný záležitostmi každodenního života.
Slovem, je to člověk obyčejných ctností, jeden z nás; průměrný katolík, žijící pro Boha, ale není mu vůbec lhostejný názor lidí; odhodlaný líbit se Bohu, ale v žádném případě není nakloněn pohrdat přízní a úsměvem světa.
Je to ten, kdo se bojí smrtelného hříchu, ale není pravděpodobné, že by se velmi trápil kvůli menším chybám. Takový muž není svatý; skutečně si nedělá žádné nároky na svatost. Je to cestovatel kráčející po prašné cestě života. Konečně se dostane na konec své cesty. Přijde nemoc a jeho zkušební období téměř skončilo. Leží na lůžku smrti, blíží se jeho konec. Umírá tak, jak lidé obecně umírají, tedy tak, jak žil.
Tady jsem nastínil, jakoby několika ukvapenými tahy tužky, typického muže. Ten, o kterém se dá říct, že představuje značný počet. Ve skutečnosti (pokud omezíme své myšlenky na katolíky), pravděpodobně pokrývá většinu případů. My sami se určitě zařazujeme do této skupiny, protože pokud se neodvažujeme aspirovat na nevinnost svatého Jana Křtitele, tak ani my nebudeme souhlasit, abychom se postavili mezi zavržené. Vskutku, můžeme říct, že tato skupina se skládá z myriád. Nyní však vyvstává otázka: Co se stane s těmito myriadami lidí? Kam máme zařadit muže, jako je ten, jehož charakter jsem zhruba nastínil?
Pokud bychom byli protestanti obyčejného typu, byli bychom velmi zmateni, protože oni dovolují jen Nebe a Peklo a on se tak málo hodí na jedno místo i na druhé. Staví nás do nejnepříjemnějšího dilematu.
Má ho tedy Bůh vynést přímo do nebe, bez jakéhokoli předchozího očištění, bez jakéhokoli očištění nebo přípravy? Má tato duše, která má ještě tisíce nedokonalostí a malých neřestí a nedostatků - okamžitě zaujmout své postavení mezi slavnými občany města Božího? Rozhodně ne! Slova samotného Ducha Svatého jsou v tomto bodě eminentně jasná. Bůh prohlašuje nezaměnitelným jazykem, že
„Nic poskvrněné nevejde do nebe“. (Zjev 21:27).
Nikdo, kdo uvažuje o tom, co je nebe, by ani na chvíli nedovolil, aby ho obyčejný průměrný křesťan mohl okamžitě vlastnit. Neboť čím je nebe ve své podstatě? Co tvoří extatické radosti nebe? Co rozumíme pod pojmem Nebe?
Nebe je nerozlučné spojení Boha, nekonečného Stvořitele, s člověkem, jeho křehkým a skromným stvořením. Je to spojení mezi Bohem a duší. Co je to za spojení, si neumíme představit ani popsat.
„Oko to nevidělo, ucho to neslyšelo, srdce to neumí pochopit, slova si to nedokážou představit, mysl to nedokáže pochopit.“ Víme jen to, že v něm spočívá podstatná blaženost nebe – blaženost tak přehnaná, tak mocná, že bez ní jsou všechny ostatní radosti prázdné, iluzorní a neuspokojivé. A
kdo se odváží říci, že Bůh by tak sjednotil se sebou jakoukoli duši, která není dokonale neposkvrněná? Kdo bude tvrdit, že Nekonečná Čistota a Svatost roztáhne ruce a přitáhne k sobě a přitiskne ke Své hrudi cokoli, co je poskvrněné, hříšné nebo nečisté? Málo ví o Bohu ten, který si představuje, že může existovat takové spojení mezi světlem a temnotou, mezi pravdou a lží, krásou a deformací.
Potom musíme říci, že všechny tyto duše mají být odsouzeny do neuhasitelných plamenů pekla? Mají všichni kanonizovaní svatí kromě těch nejvyšších prožít svou věčnost ve věznici Božího hněvu? Mají být všichni kromě osamělého světce tu a tam úplně zavrženi? To je hrozný závěr, ke kterému nás odmítnutí očistce musí nutně vést. Neboť se sám rozum bouří při představě, že nedokonalé bytí bylo přijato do Božích objetí. Takže pokud je peklo jedinou alternativou, musí jít do pekla; je-li bezedná jáma jediným dalším příbytkem, pak to musí být jejich příbytek na věky věků.
Ach, jak krutá doktrína! Doktrína ze které mrzne krev v žilách; doktrína bez rozumu, jakož i bez lásky. Ovoce stromu hereze je skutečně hořké.
Jak odlišné je zdravé katolické učení o očistci!
Nepobuřuje Boží svatost na jedné straně tím, že posílá hříšníky přímo do Jeho přítomnosti, ani Jeho milosrdenství na druhé straně tím, že je vyhání přímo do pekla. Zdá se mi, že
toto učení, které heretici zavrhují, opovrhují, zesměšňují, odhaluje mnoho ze vznešenosti a majestátnosti Boha a úžasným způsobem osvětluje skryté hloubky Jeho božských dokonalostí. Každé (takzvané) náboženské tělo, které odmítá nauku o očistci, se před soudem stává jedním z nejvýmluvnějších svědků osobní lásky a dokonalosti Boha a ničí jeden z nejvýraznějších argumentů na důkaz Jeho nekonečné svatosti a krásy.
REV. MONSIGNOR JOHN S. VAUGHAN*
Zdroj: Kniha:
Stories about Purgatory and what the reveal. Kniha je cirkevne schválená.
Zpracoval: Martin Handzuš – správca stránky
Verím v očistec a modlím sa za duše
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek z 3. 11. 2022 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 4. 11. 2022; 2. 11. 2023 - 605; 1. 11. 2024 - 1304 přečtení)