Už v útlém mládí pocítil Alexander
povolání shora, aby šířil evangelium Ježíše
Krista v dalekém Japonsku.
Přišel na svět ve staroslavném
francouzském papežském městě
Avignonu 15. března 1591.
Raná léta malého Alexandra de Rhodes
proběhla bez zvláštních událostí a ve vší tichosti.
Z otcovy strany měl v žilách židovskou
krev, jeho předkové přišli v 15. století
ze Španělska. V nové vlasti se osvědčili.
Alexandrův otec byl za zvláštní zásluhy
povýšen do šlechtického stavu.
Už v útlém mládí pocítil Alexander
povolání shora, aby šířil evangelium Ježíše
Krista v dalekém Japonsku. Dne
14. dubna 1612 vstoupil tedy v Římě do
noviciátu jezuitů, kde se setkal s kolínským
Adamem Schallem (pozdějším
slavným misionářem v Číně). Od té doby
o Alexandrově životě nic nevíme. Na
konci svého studia teologie vykonal pouť
do Loreta. Zde svěřil svůj další život zcela
Matce Boží. Sotva přišel zpátky do Říma,
padlo rozhodnutí, že je určen pro misii
do Japonska.
Dříve však než nastoupil na dlouhou
cestu do východní Asie, vykonal znovu
cestu do Loreta. Vědomě položil svoji budoucí
práci pod ochranu Královny nebe.
V Lisabonu začala 25. března 1619 jeho
„cesta bez návratu“. Před cestou tam
vykonal poslední návštěvu svých rodičů
v Avignonu, udělal krátkou odbočku do
Lyonu, kde působil jeho bratr, který se také
stal jezuitou. Na Nový rok 1619 přišel
při další cestě do Zaragozy. Toto místo
se v té době považovalo za první mariánské
poutní místo v Evropě. Tady, na břehu
řeky Ebro, se měla zjevit Maria apoštolu
Jakubovi (Staršímu), který zde konal misii.
Cožpak není „Královnou apoštolů“?
Dne 4. dubna 1619 vyrazila loď v Lisabonu
na moře. Průměrně 10 % lodí, které
se tenkrát vydaly na cestu, se na cestě
ztratilo. Šest jezuitských misionářů, kteří
cestovali spolu, udělalo z lodi „plovoucí
klášter“. Po 6 měsících a 5 dnech dosáhli
po nesčetných obtížích svého prvního
cíle, indického Goa, „nejkřesťanštějšího
města Asie“, kde tři čtvrtiny obyvatel byli
pokřtění křesťané. Tady musel P. de Rhodes
dva a půl roku setrvat. V Japonsku vypuklo
tehdy velké pronásledování křesťanů,
neměl té země nikdy dosáhnout. Bůh
měl s Alexandrem de Rhodes jiný plán:
měl se stát velkým misionářem a apoštolem
Vietnamu.
V té době byl ještě dnešní Vietnam
rozdělen do dvou království: Tonkin (Severní
říše) a Kočinčína (Jižní říše). P. de
Rhodes bylo dáno celkem devět let, rozdělených
do šesti období, stále znovu
přerušovaných rozmíškami a pronásledováním.
Cizí misionář byl v roce 1645
dokonce odsouzen k smrti. Nebe však
pomohlo znamením a zázrakem, misionář
se nikdy necítil osamocený. Napsal:
„Od vzniku této církve (ve Vietnamu) četné
zázraky přinesly úspěch. Mluvím o nespočetných
zázracích. Protože opravdu
byly početné, takže je naši katechisté už
nemohli spočítat… Mluvím jenom o tom,
co jsem viděl na vlastní oči. Mnozí slepí
znovu prohlédli, dva mrtví byli vzkříšeni,
272 nemocných bylo uzdraveno…“
V době vietnamské misie nebyl zde ani
jediný biskup, takže se nemohla konat žádná
kněžská svěcení. Ale horlivých katechetů
bylo přehojně. Tvořili pevné společenství.
P. de Rhodes pro ně vytvořil jakýsi
druh řeholních pravidel, podle nichž mohli
žít, a nechal je skládat trojí sliby, nejprve
na určitý čas, potom navždy. Toto originální
sdružení se nazývalo „Domus Dei“(Dům Boží). Podobná skupina, nazvaná
„Milovnice kříže“, vznikla z žen teprve po
odchodu P. de Rhodes. Také dnes je ještě
ve vietnamské církvi nejpočetnějším společenstvím
podobným řádu.
Počet křesťanů stále rostl. Každý rok
posílal představený misionářů svoji zprávu
do Říma. V roce úmrtí P. de Rhodes se
počítalo ve Vietnamu na 300 000 pokřtěných
křesťanů. „Domácí církve“ vyvíjely
všechny možné aktivity, růženec se modlili
všude, také na cestách.
Také v Malakka zanechal de Rhodes
své stopy. Po deset dalších let byl představeným
a profesorem kněžského semináře
v čínském Macau. I když byl plně
vytížen tímto úkolem, pokřtil také v této
době okolo 1 000 Číňanů. Celkem strávil
na jihu a východě Asie 31 let, jeho vlastní
misijní poslání v Japonsku ale zůstalo
navždy uzavřeno.
Z Evropy přinesl P. de Rhodes vzácnou
relikvii, totiž „Vlas Mariin“. Ve všech
nebezpečích se osvědčila, zvláště při plavbách
na moři, když zuřily životu nebezpečné
bouře. Tehdy svolával mocnou ochranu
Mariinu, nikdy nadarmo. Tak tomu bylo
i na jedné cestě z Manily do Macaa, když
zuřil silný tajfun. Ve svých záznamech (Divers
voyages…) popisuje, jak v takové bezvýchodné
situaci spustil Vlas Matky Boží
do moře, uvázaný na šňůře. Bouře okamžitě
ustala. Sice zachráněn, cenná relikvie
však odplula do dálky, když se šňůra
přetrhla. Na její místo nastoupila jiná
relikvie. Stalo se to takto:
V Jižní říši (Kočinčíně), v provincii
Phu Yen, pokřtil P. de Rhodes v roce 1641
jednoho šestnáctiletého chlapce jménem
Ondřej. Velice horlivý nový křesťan brzy
vstoupil do „Domus Dei“ a stal se pro
všechny věřící příkladem. Když byl zajat
a přivlečen před soudce, odsoudili ho ke
smrti. P. de Rhodes směl být přítomen jeho
popravě, protože se ještě těšil přízni krále.
Misionář se ale postaral o důstojné pohřbení
tohoto prvního mučedníka Kočinčíny.
Nechal od trupu oddělit jeho hlavu,
která se jako relikvie stala jeho stálým průvodcem.
Nastoupila určitým způsobem na
místo Vlasu Mariina. Když se dostal do
tajfunu, dal misionář vystavit hlavu svého
mučedníka na horní palubu lodi a modlil
se loretánskou litanii. Bouře okamžitě
přestala. „Zázrak! Zázrak!“ volali všichni.
Tento vietnamský mučedník byl 5. března
2000 papežem Janem Pavlem II. blahořečen.
Jeho hlava se dnes uchovává
v římské generální kurii jezuitského řádu
v Římě.
Nakonec ale musel P. de Rhodes po
31 letech nejaktivnější misijní práce opustit
svoji oblíbenou Asii. Nejenom že ho nově
nepřátelsky naladěná vláda Vietnamu odsoudila
k smrti, avšak také někteří křesťané
a bratři nebyli spokojeni s jeho misijními
metodami. Jeho zpáteční cesta trvala
několik let. Cestou se všude se spolucestujícími
zaplétal do náboženských rozhovorů.
Odcestoval z Macaa 20. prosince
1645 a dorazil konečně do Říma 27. června
1649. V tehdejším hlavním perském
městě Isfahánu udělal přestávku, aniž by
tušil, že zde později ukončí svůj neklidný
život. Předtím ale, než zamířil ke svému
konečnému cíli, do Říma, udělal odbočku
do Loreta, aby co nejvroucněji poděkoval
Matce Boží za její mnohaletou ochranu.
Napsal: „Tam, kde začaly všechny milosti
mých cest, v poutním kostele v Loretu,
tam jsem v radosti zanechal volný průchod
slzám. Po několik dnů jsem děkoval
své milé Panovnici, pak jsem se vydal
na cestu do Říma…“
Ve Věčném městě přednesl všechny své
žádosti a vysvětlil svým nadřízeným situaci
ve Vietnamu. Ve Vatikánu naléhal na
to, že tamější církev potřebuje bezpodmínečně
jednoho nebo více biskupů. Našel si
čas, aby sepsal důležité spisy pro budoucí
asijské misionáře, kromě toho anamitsko-
-lusitánský latinský slovník. Pracoval dále
na svém katechismu pro vietnamské uchazeče
o křest, nikoliv formou otázek a odpovědí,
ale bohatě vyzdobeným odpovídajícími
objasňujícími obrazy.
Už dlouho P. de Rhodes přemýšlel
o tom, jak by muselo vypadat písmo čitelné
pro všechny Vietnamce. Použil latinská
písmena a stal se tak vynálezcem
do dnes platné vietnamské spisovné řeči.
P. de Rhodes cestoval z Říma dále do
své francouzské vlasti. Tady vysvětlil církvi,
a především vyššímu kléru, jak nutná
je vlastní misijní kongregace pro Asii.
Tak se sice nestal zakladatelem „Missions
Entrang res de Paris“, ale určitě jejím vlivným
poradcem, podporovatelem a provozovatelem.
Tato společnost vysílala v následujících
staletích většinu misionářů do
jižní a východní Asie. Také oba první biskupové
Vietnamu patřili k ní.
Asi po deseti letech pobytu v Evropě
vyjel P. de Rhodes ještě jednou na vlastní
misionářskou práci. Tentokrát ho poslali
představení do Persie. V listopadu
1654 nastoupil v Marseille na loď, o rok
později dosáhl svého cíle, perského hlavního
města Isfahánu. Ve věku 64 let se
musel naposledy učit jemu zcela neznámé
řeči a zvyknout si na nové mravy. Brzy
se ukázalo, že obyvatelé, většinou mohamedáni,
nejsou vůbec tak otevření pro
evangelium, jak byl misionář z východní
a jižní Asie zvyklý. Jeho zdraví bylo narušené.
Nemohl pracovat, nýbrž trpět. Dne
5. listopadu 1660 dotrpěl. Jeho umírání
bylo „jako když svíce postupně uhasíná“.
V jeho vlasti brzy zapomněli na zemřelého
zasloužilého misionáře. Ve Vietnamu
se krátce nato rozpoutalo jedno z nejkrutějších
pronásledování křesťanů všech
dob, asi 100 000 katolíků přišlo o život,
některé prameny uvádějí dokonce 130 000
mučedníků.
Hrob misionáře pohřbeného v cizí zemi
byl znovu objeven teprve v roce 1959
díky latinskému nápisu na něm.
Jak Ježíš už ve své době nahlédl, tak
tomu bylo v životě P. de Rhodese a jeho
vietnamských pomocníků: „Nezemře-li
obilné zrno padlé do země, zůstává samo;
zemře-li však, přináší mnohý užitek.“
(Jan 12,24)
Vyšlo v časopise Světlo 44. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
