Modlitba růžence navázala na mnišskou tradici opakování modlitby Otče náš (z toho vznikl pojem pátričky), léty se měnila a její dnešní podobu známe díky dominikánům.
Trvalo zhruba šest století, než se modlitba růžence zformovala do podoby, jak ji známe dnes. V 11. století se v klášterech rozšířila modlitební praxe, která spočívala v recitování 150 Otčenášů. Sloužila jako náhrada modlitby breviáře, sestávajícího ze 150 žalmů, zejména pro mnichy, kteří nebyli schopni aktivně se do ní zapojovat. Z klášterů se rozšířila mezi věřící laiky a stala se velmi oblíbenou.
Ve 12. století se mezi řeholníky a mnichy objevili velcí mariánští ctitelé (například svatý Bernard z Clairvaux) a také díky nim se zformovala modlitba, která později dostala pojmenování žaltář Panny Marie, protože sestávala z recitování 150 Zdrávasů. V té době modlitba Zdrávas, jako podstata Mariina žaltáře, obsahovala jen biblickou část (andělovo a Alžbětino pozdravení).
Až v 16. století, i jako reakce na mnohé války či morové epidemie, svatý papež Pius V. oficiálně přidal k modlitbě Zdrávas i druhou část, v níž prosíme Marii o orodování ve dvou podstatných chvílích života: přítomný okamžik a okamžik naší smrti.
Struktura modlitby růžence se ustálila v 15. století. Podíleli se na tom mnozí mniši či řeholníci, z nichž můžeme zmínit zejména kartuziány Jindřicha Kalkarského a Dominika Pruského, kteří na závěr modlitby Zdrávas doporučovali vkládat krátké invokace popisující události z Ježíšova a Mariina života.
Zásadní věc ve vývoji růžence má na svědomí dominikán, blahoslavený Alan de la Roche, který 150 Zdrávasů rozdělil na 15 desátků, přičemž každý desíáek začínal modlitbou Otče náš a každý Zdrávas byl zakončen invokací.
Taktéž je rozdělil na tři skupiny po pěti desátcích. Přestože se jeho invokace po modlitbě Zdrávas lišily od těch dnešních, samotným seskupením desátků do tří skupin položil základy pro radostný, bolestný a slavný růženec. První skupina se zaměřovala na tajemství vtělení, druhá na tajemství umučení a poslední na tajemství zmrtvýchvstání.
Pomyslnou tečku ve vývoji růžence můžeme přisoudit svatému papeži Piovi V., který bulou
Consueverunt Romani Pontifices z roku 1569 jako první papež definoval modlitbu růžence. No a o několik století později, v roce 2002, svatý papež Jan Pavel II. přidal nová růžencová tajemství (tajemství světla) k těm původním, ale tím se na povaze a struktuře růžence nic nezměnilo.
S modlitbou růžence je spojen i svátek (vzpomínka) Panny Marie Růžencové. Jeho počátky jsou spjaty s datem 7. října 1571. V bitvě u Lepanta křesťanská vojska porazila tureckou armádu. Jelikož před bitvou se očekávalo, že turecká armáda bude ve značné převaze, papež Pius V. vyzval věřící, členy růžencových bratrstev, aby modlitbou růžence vyprosili zázrak. A ten se opravdu udál. Křesťanská vojska zvítězila. Na znak díků papež Pius V. rozhodl, aby se každoročně 7. října slavil svátek Panny Marie s titulem Panna Maria Vítězná.
Následující papež Řehoř XIII. přesunul tento svátek na první říjnovou neděli, přičemž změnil jeho název na svátek Panny Marie Růžencové. Po několika změnách papež Pius X. přesunul tento svátek zpět na 7.října, a tak je to dodnes.
Růženec nemusí vyhovovat každému, ale mnozí světci či učitelé duchovního života nám ho doporučují jako perlu mezi modlitbami. Hlavním důvodem je jeho jednoduchost na jedné straně, krása, bohatství a hloubka na straně druhé. Modlitba růžence je jednoduchá, jelikož je založena na opakování modlitby Otče náš a Zdrávas', Maria.
Zároveň je to modlitba, která v sobě ukrývá nesmírné bohatství v podobě růžencových tajemství. Díky nim se růženec stává evangelní modlitbou, neboť obsahuje základní události z Ježíšova života a ze života Marie. Díky nim je růženec jakoby malým katechismem obsahujícím základní pravdy naší víry.
Při modlitbě růžence vstupujeme spolu s Marií do tajemství a událostí Ježíšova života a zároveň dovolujeme Ježíšovi, aby on vstoupil do událostí a tajemství našeho života. Růženec je tak vzájemným darováním se člověka Pánu a Pána člověku. Ale bereme-li růženec vážně, nemůžeme zůstat jen při tom, že je to „jen“ vzájemné darování se člověka a Pána.
Růženec nás zve k tomu, abychom se v každodennosti života darovali i našim bratrům a sestrám. Růženec nás zve k aktivní lásce. Až tehdy budeme moci říci, že se růženec nejen modlíme, ale také ho žijeme. I v tom se projevuje hloubka a geniálnost této modlitby.
Růženec je tedy modlitba, při které nám Maria pomáhá poznávat, jak se Bůh daroval nám; při které nás Maria učí darovat se Pánu; a při které nás Maria vyzývá, abychom se darovali jiným. A taková modlitba byla, je a bude stále aktuální.
V mnoha kostelech se nachází obraz, na kterém Panna Maria podává růženec svatému Dominikovi Guzmánovi. Byl to blahoslavený Alan, který ve své době (15. století) šířil podání, podle kterého Panna Maria předala modlitbu růžence svatému Dominikovi. Během jeho života byli právě dominikáni nejhorlivějšími ohlašovateli a šiřiteli této modlitby.
O svatém Dominikovi je totiž známo, že se vyznačoval hlubokou mariánskou úctou a zároveň byl mužem, kterého fascinovalo Boží slovo. Přes den či v noci nad ním uvažoval a rozjímal. Ačkoli svatý Dominik není historickým původcem modlitby růžence, můžeme ho klidně považovat za jednoho z hlavních duchovních původců této modlitby.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 13. 10. 2022 naleznete
zde.
