Přinášíme další svědectví k modlitbě Pompejské novény.
Příběhy neskutečných náhod
Jako lidé máme tendenci nacházet struktury i ve zcela náhodných datech. Zkrátka a dobře, tak moc
si přejeme některé věci vidět, že je vidíme i tam, kde zcela určitě nejsou. Tomuto jevu se říká
„apofenie“. Na druhou stranu, někdy jsou různé „náhody“ tak moc kumulované, až se chce zdát,
jako by samo nebe o sobě dávalo vědět: „Tady jsem, Pavle, slyšíš, jsem tady“. Ten příběh, který zde
chci popsat, je podle mne přesně takový.
Jsem student medicíny, hrávám na varhany v Opavě, ze které pocházím, i v Brně, kde studuji.
Před devíti měsíci, na první sobotu v měsíci 2. října 2021, jsem vůbec poprvé hrál v Brně
na varhany. Bylo to u Jezuitů na nějaké výroční mši brněnského VKH. Vím, že na mši byl i můj
táta a babička, poté jsme měli společně naplánované nějaké cesty po Moravě.
Mimo jiné jsme se zastavili u jedné paní, která mne sice moc dobře osobně nezná, ale trvala na tom,
že mi věnuje jistý zlatý řetízek s vyobrazením Panny Marie. Slušně jsem poděkoval, řetízek
na určitou dobu skončil u mne v šuplíku. V únoru propukla brutální válka na Ukrajině, já se začal
o něco více modlit a o něco více chodit do kostela. Vzpomněl jsem si i na svůj mariánský řetízek
a začal jej občas nosit.
V minulém týdnu, právě na můj svátek svatého Petra a Pavla, jsem po devíti měsících díky úplně
nepravděpodobné shodě okolností, které zde nebudu konkrétně rozepisovat, skončil zase na kůru
u Jezuitů. Mezitím jsem tam nebyl. Seznámil jsem se zde s milou kolegyní varhanicí, která mne
dalšího dne přivedla pro změnu na kůr do kostela k brněnským Minoritům. Ukázala mi varhany
(všechny varhany jsou odlišné a mají svá specifika – varhaník musí nástroj nejprve poznat, než
na ně začne hrát při mších svatých) a odehrál jsem tam spolu s ní část mše.
Nad hracím strojem mne zaujala brožurka o jistém „Rytířstvu Neposkvrněné“, společenství ke cti
Panny Marie, které u nás mají na starost právě Minorité. Aniž bych si cokoliv předem nějak počítal
nebo plánoval, řekl jsem si, ano, Pannu Marii ctím, vstoupím do společenství k její slávě. Přihlášku
jsem odeslal včera navečer, vlastně docela impulzivně. Včera byla právě neděle po první sobotě.
Jak jsem se obeznámil, členové Rytířstva mají nosit jeden konkrétní předmět na památku Panny
Marie, pojmenovaný „Zázračná medailka“. Objednal jsem si tedy tuto medailku na eshopu jednoho
zlatnictví, ale ještě dnes ráno jsem tuto objednávku zrušil. Vzpomněl jsem si totiž, že mám v Brně
nějaký mariánský řetízek, co občas nosívám, když tam zrovna jsem. Co na tom řetízku jenom je,
zamyslel jsem se…
Napsal jsem tedy své spolubydlící do Brna a ta mi poslala fotku – z jedné, i z druhé strany.
Najednou koukám - vždyť to je právě ta medailka! V tu chvíli mi to utvořilo ucelený obrázek!
Medailku – aniž bych věděl, o co vlastně jde, jsem dostal na první sobotu 2. října. Nyní byla první
sobota 2. července! Další den v neděli, to je včera, jsem si podal přihlášku do Rytířstva
Neposkvrněné. Uplynulo právě devět měsíců. Přivedla mne do společenství, jehož je symbolem.
Není skutečně zázračná?
Kdybych měl tento osobní příběh ještě trošku rozvinout, dodal bych, že v poslední době jsem
hodně poslouchal přednášky otce Vojtěcha Kodeta. Dnes dopoledne jsem se odhodlal a napsal otci
Vojtěchovi, zda on sám má nějakou silnou osobní zkušenost s modlitbou, třeba jako Marek Vácha,
který absolvoval devět prvních sobot a vyprosil tím jisté náhodné spolužačce obrácení a dar víry.
Odpověď nebe na sebe nenechala dlouho čekat. Ten mail jsem napsal dnes dopoledne a hned
odpoledne (právě ve tři hodiny a tři minuty) mi přišly fotky od mé spolubydlící z Brna, díky kterým
jsem pochopil, co jsem to vlastně nosil na krku.
Byl to pro mne docela šok. Najednou si říkám, ano, už
opravdu pevně věřím, že rozličné novény, zvláště pak
novény prvních sobot ve spojení s tajemným
a posvátným časem devíti měsíců, mají svoji sílu.
Prozřetelnost pracuje na pozadí našich životů, aniž
bychom nad tím měli jakoukoliv racionální kontrolu.
Proč devět měsíců? Devět měsíců trvá těhotenství.
Devět měsíců Panna Maria nosila Krista. Během devíti
měsíců lze údajně vyprosit milost obrácení jinému
člověku, aby se takto duchovně narodil jako Boží Syn…
Někteří lidé, když očekávají zázrak jako znamení Boží
blízkosti, touží po něčem velikém a nepřehlédnutelném.
Já se ovšem obávám, že jen málokdy se tato opona, která
zakrývá časoprostorovou, kauzální, hmotnou realitu,
úplně přetrhne, aby nebe takto sdělilo celému lidstvu
něco velmi důležitého, jak se to stalo například v roce
1917 ve Fatimě.
Spíš mám dojem, že ona opona, která nyní nám všem stále ještě zakrývá jeviště věčnosti, se spíše
občas jemně zachvěje ve vánku, aby poskytla ujištění a znamení těm, kteří po nich s otevřeným
srdcem touží a spokojí se s malými a osobními zázraky.
„Per Mariam ad Jesum“ – „Marií k Ježíši“. Ježíše se musíme učit milovat a jistě to není vždy snadné.
I Ježíšovi současníci mu říkávali „Pane, jsou to tvrdá slova“, Ježíš přeci jenom není pouze člověk.
Maria naopak je jenom člověk.
Jak dobře to svatá Prozřetelnost zařídila, že máme nebeskou matku! Maria skutečně je jenom
člověk, asi proto je nám tak blízká. A ve své svatosti jistě žádnou úctu nežádá sama pro sebe,
ale uzpůsobuje nás tím k přijetí Krista, který je jejím synem i v tom nejfyzičtějším slova smyslu.
Pavel Štěpánek, pondělí 4. 7. 2022
student medicíny a varhaník
