Jmenuji se Livia, žiji na Slovensku se svou rodinkou a navštívit Međugorje byl můj velký sen.
K víře mě přivedla moje nebohá babička. Chodívala jsem s ní do kostela, ale jen velmi sporadicky. Když jsem u ní spala, vždy jsme se spolu na kolenou modlily v ložnici před velkým obrazem Panny Marie s Ježíšem. I teď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Byla jsem velmi šťastná, když jsem poznala svého současného manžela, který respektoval mou víru a svatba v kostele byla samozřejmostí. Pán nás požehnal dvěma krásnými, zdravými dětičkami. Děti jsem vychovávala ve víře, že Bůh existuje, jsou pokřtěny, mají 1. svaté přijímání i biřmování. Během manželství jsme zažívali radosti i starosti a já po nějaké době ztratila ten správný směr. Žila jsem si svůj život, ale Bůh v něm jaksi absentoval. Až……
Až přišel Covid a s ním do mého života vstoupil obrovský strach. Byl to strach z neznáma, strach ze smrti, strach ze ztráty, strach z budoucnosti. Tehdy mé srdce neskutečně zatoužilo po Bohu. Protože kostely byly zavřené, začala jsem sledovat online mše a duchovní cvičení. Jednoho dne jsem natrefila na společenství Světlo Mariino a Međugorje a s naprostou vážností mohu konstatovat, že mi to změnilo život. Do té doby, pro mě nudný úkon – modlitba růžence – se stal pro mě „drogou“. Společenství mi dalo na tuto modlitbu úplně jiný pohled a co je nejdůležitější, skrze ně jsem začala poznávat Pannu Marii, kterou jsem do té doby neznala tak, jak ji znám teď. Denně jsem se s nimi modlila růženec prostřednictvím kanálu YouTube a vždy jsem nedočkavě čekala na druhého v měsíci a první sobotu v měsíci, kdy natočili nové video s modlitbou růžence. Moje srdce zatoužilo po zpovědi a tak jsem absolvovala generální zpověď, protože už léta jsem u zpovědi nebyla. Pan kaplan mi byl velkou oporou a díky jeho kázáním se mé srdce víc a více otevíralo Bohu. Mše najednou dostaly pro mě nový rozměr. Mnohdy jsem stále sledovala čas, myšlenky mi létaly nahoru dolů, ale teď pro mě mše znamená důležité setkání s Bohem a to nemluvím o adoraci.
Růžencová videa mi ukazovala krásy a tajemství Medžugorje a já jsem velmi zatoužila tam jít. Ale jak a s kým ……. I toto Pán Bůh vyřešil. Před pár lety jsem se seznámila s kaplanem ozbrojených sil a od něho jsem se dozvěděla, že 2 roky působil v komunitě Cenacolo a Medžugorje je jeho jakoby druhým domovem. Stal se naším blízkým přítelem a právě on mi splnil můj sen jet do Međugorje. Ale nebylo to tak jednoduché. Když už jsme konečně našli termín odjezdu, dostala jsem Covid, který mě na 2 týdny připoutal na lůžko. Byla jsem tak slabá, že ani druhý termín nevyšel. Třetí termín jsme stanovili na 14. 9. 2022. Jenže moje máma dostala Covid a naději, že vycestuji, se ztratila. Můj manžel se nabídl, že zůstane doma a o všechno se postará. To jsem radikálně odmítla, ale ta obrovská touha po Medžugorji mě zlomila. Tuto situaci jsem odevzdala Pánu, aby se postaral. A to bylo to nejlepší rozhodnutí.
A tak jsem 14. 9. 2022 ve 23. 59 hodin byla v Medžugorji před kostelem sv. apoštola Jakuba. Emoce, které se mnou lomcovaly, nelze popsat. Slzy štěstí se mi nekontrolovatelně kutálely po tvářích. Dokud …… pan kaplan nezavelel, že se jde spát. To nemohl myslet vážně, pomyslela jsem si. Jak bych mohla usnout, když mě mé srdce táhne za Pannou Marií na Podbrdo? Ale musela jsem poslechnout, vždyť kdo by mě pak doprovázel po Međugorji?
Tři dny strávené v Međugorji byly jako sen, cítila jsem se, jako bych byla v extázi. Živě vidět Podbrdo, modlit se růžence, klečet před sochou Panny Marie i u Modrého kříže, slavit večerní mše se spoustou lidí, kteří milují Boha, to vše naplňovalo mé srdce obrovskou láskou a zažila jsem takový pokoj, jako ještě nikdy v životě. Moje myšlenky při modlitbách neutíkaly svou cestou, dokázala jsem se soustředit na každé jedno slovo. A když mi pan kaplan řekl, že se seznámím se společenstvím Světlo Mariino, musela jsem se štípnout, jestli nesním J.
Druhý den jsem se setkala s děvčaty. Zatímco ony na mě hleděly jako na běžného poutníka, já jsem je pokládala za staré přítelkyně, se kterými jsem se denně modlila 3 roky. Byl to dar milosrdného Pána, který viděl mou touhu. Pro někoho možná malichernost, pro mě splněný sen. Jsem nesmírně vděčná Bohu za tuto pouť a za veškeré milosrdenství, které od něho denně dostávám. Jsem vděčná za společenství Světlo Mariino, které mě vymanilo ze tmy a otevřelo cestu k Bohu a Panně Marii.
Do Medžugorje se ještě musím vrátit a ukázat je manželovi.
Livia, Slovensko
Převzato z
https://svetlomariino.sk/,
článek z 1. 10. 2022 naleznete
zde.
