Kontemplace bolestných tajemství -
v první části jsme sledovali události z Ježíšova života, nyní se podívejme na druhou část růžence.
Šesté tajemství:
Ježíšova modlitba v Olivoecké zahradě
V šestém desítku růžence si připomínáme modlitbu Ježíše Krista v Olivovecké zahradě. Evangelisté nám vyprávějí, že Pán několikrát během svého veřejného života zvěstoval, jak ukončí svůj život a jak tak uskuteční dílo našeho vykoupení. Když nadešel stanovený čas, potom, co uskutečnil se svými učedníky Poslední večeři, během které ustanovil svátost Eucharistie, aby zvěčnil svou reálnou přítomnost mezi námi, a kvůli tomu, aby se připravil na své umučení a blížící se smrt, odebral se s učedníky na místo zvané Getsemany a řekl jim: "
Posaďte se tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedějovy syny vzal s sebou.
Potom se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "
Moje duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!" Trochu poodešel, padl tváří na zem a modlil se: "
Otče můj, pokud je to možné, ať mě mine tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak ty."
Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "
To jste nemohli ani hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. (...)"
Odešel podruhé a modlil se: "
Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle" (Mt 26,36-42).
Tady, jako ve všech ostatních krocích svého života, Ježíš Kristus je pro nás vzorem, který máme následovat a snažit se Ho napodobovat.
I když byl Bohem a jako takový měl k dispozici veškerou milost a sílu, byl také pravým člověkem; a chtěl se připravit modlitbou, aby podřídil svou lidskou vůli vůli Otce, který ho potřeboval jako smírnou oběť za hříchy lidstva. Lidské přirozenosti Ježíše Krista se - jako nám všem - příčí utrpení, pokoření a smrt, protože jsou trestem za hřích; hřích, kterého se on nedopustil, ale chtěl ji za nás zaplatit. A proto strávil dlouhou dobu v modlitbě, při které opakoval: "
Otče, chceš-li, vezmi ode mě tento kalich, avšak ne moje vůle ať se stane, ale tvá."
(...)
Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako kapky krve (Lk 22,42-44). Ave Maria!
Když na nás doléhá utrpení a úzkost, vzpomeňme si na Ježíše Krista v Olivecké zahradě a jako on říkejme Bohu: Jestli je to možné, Pane, vezmi ode mě tento kalich; ale pokud ty chceš, abych ho pil, ať se stane tvá vůle, a ne moje. I když naše utrpení bude velké, mysleme na to, že Ježíšovo bylo ještě větší, protože jeho tvář se pokryla krůpějemi krve, které stékaly na zem.
Ach, kdybych v té chvíli mohla být u Pána, abych mu utřela tvář jemným plátnem a uchovala si relikvii krve svého Boha! Avšak to, co jsem neudělala tehdy, chci udělat dnes, protože po všechny dny z jeho zraněné tváře, z jeho probodnutých rukou a nohou, z jeho otevřeného Srdce proudí krev vykoupení, přítomná v hostii a víně, přeměněných na obětním oltáři, a já mám štěstí, že se mohu živit tímto tělem a touto krví.
Sedmé tajemství:
Ježíšovo zatčení
V sedmém desátku růžence si připomínáme zatčení Ježíše Krista. Evangelium nám říká, že Jidáš, jeden z Dvanácti, které si Pán vyvolil, aby chodili s ním, podnícený ďáblem a touhou po penězích, se zavázal, že za třicet bídných mincí předá Mistra do rukou jeho nepřátel, kteří se ho chtěli zmocnit, aby ho zabili. Jidáš, který věděl, že Ježíš se obvykle uchyloval do Olivové zahrady, aby se tam modlil, ho zanechal ve večeřadle s ostatními učedníky a šel oznámit velekněžím, že nadešla vhodná chvíle, aby se Mistra zmocnili. S družinou, kterou pro tento účel připravil velekněz, šel zrádce na setkání s Pánem v Getsemanské zahradě.
Mezitím Ježíš, který věděl všechno, co na něj má přijít, se zvedl od modlitby a šel naproti svým nepřátelům. Když se k nim přiblížil, Jidáš šel dopředu, aby pozdravil Mistra zrádným polibkem. Bylo to znamení, které dal vojákům, aby ho poznali: "
Toho, koho pozdravím polibkem, se chopte a dobře ho svažte!"
Tehdy se jich Ježíš zeptal: "
Koho hledáte?"
Odpověděli mu: "
Ježíše Nazaretského."
Řekl jim: "
Já jsem to!" (...) Sotva jim tedy Ježíš řekl: "
Já jsem to!", couvli a padli na zem.
Znovu se jich zeptal: "
Koho hledáte?"
Odpověděli mu: "
Ježíše Nazaretského."
Ježíš odpověděl: "
Už jsem vám přece řekl, že jsem to já. Hledáte-li mě, tyto tady nechte odejít," [měl na mysli apoštoly, kteří tam byli s ním]. To proto, aby se splnilo jeho slovo: "
Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho." (...)
Tehdy četa s velitelem a židovskými sluhy Ježíše chytila a svázala ho. Napřed ho vedli k Annášovi, který byl toho roku veleknězem (Jan 18,4-13). Annáš ho pak svázaného poslal k veleknězi Kaifášovi (Jan 18,24).
Posvátný text nám říká, že Ježíš věděl všechno, co má na něj přijít – už napřed to vícekrát oznámil! Mohl tedy využít onu dlouhou dobu modlitby k tomu, aby se skryl, ale neučinil tak; přijal, že se odevzdá mučednictví a smrti, protože to byla Otcova vůle. Přijal lidskou přirozenost, aby tak mohl uskutečnit naše vykoupení; nechal se obětovat na kříži, aby mohl přinést Otci důstojnou náhradu za naše hříchy.
Čistá zvířata, která byla ve Starém zákoně obětována jako smírné oběti za hříchy Božího lidu, byla jen obrazem Krista, jediné oběti nekonečných zásluh, schopné přinést důstojnou náhradu, a tak zaplatit za naše nepravosti.
Osmé tajemství:
Ježíš je bičován a korunován trním
V osmém desátku růžence si připomínáme Ježíše Krista korunovaného trním a bičovaného. Poté, co se Ježíš odevzdal do rukou svých nepřátel, aby byl obětí, přinesenou za naše hříchy, byl odsouzen veleradou, které předsedal velekněz Kajfáš, a odveden do pretoria k římskému místodržiteli vlády Pilátovi. Byl potupen, vysmíván, posměšně prohlášen králem, korunován trním a zbičován. Evangelium vypráví, že když Pilát zjistil Ježíšovu nevinu, nechal ho zbičovat:
Potom Pilát vzal Ježíše a dal ho zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, dali mu ji na hlavu, oblékli ho do červeného pláště, předstupovali k němu a říkali: "Buď pozdraven, židovský král!" A bili ho (Jan 19,1-3).
Než Pilát nařídil Ježíše zbičovat, zeptal se ho, jestli je král. Ježíš mu odpověděl: "
Moje království není z tohoto světa. (...) Ano, já jsem král! Já jsem se na to narodil a na to jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy , poslouchá můj hlas," (Jan 18,36-37). Byla to tato odpověď, která posloužila vojákům jako důvod k tomu, aby se Ježíši posmívali jako králi.
Ave Maria!
Vojáci zanechali Ježíše v politováníhodném stavu. Když ho Pilát takového uviděl a chtěl ho ještě zachránit, předvedl ho znovu před lid a prohlásil, že je nevinný: "
Hle, dám vám ho vyvést, abyste uznali, že na něm nevidím žádnou vinu." (...) Ale oni se pustili do povyku: "
Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!" Pilát jim namítl: "
Vašeho krále mám ukřižovat?"
Velekněží odpověděli: "
Nemáme krále, ale jen císaře!"
Tak jim ho vydal, aby ho ukřižovali (Jan 19,4.15-16).
Pokud Bůh jednou dopustí, abychom byli obětí lidské nespravedlnosti, dívejme na Ježíše a následujme ho s vírou.
Deváté tajemství:
Ježíš nese kříž na Kalvárii
V devátém tajemství růžence si připomínáme Ježíše Krista s křížem na cestě na Kalvárii. Když Pilát vydal Ježíše, aby byl ukřižován, vojáci ho nutili, aby prošel cestu na Kalvárii uprostřed urážek a výsměchu vzbouřeného lidu a nesl na ramenou kříž, na který měl být přibit. Svatý Jan popisuje tuto událost následujícími slovy:
Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali (Jan 19,16-18).
Následujme příklad Ježíše Krista, který za nás nesl kříž odsouzení, nesouce svůj každodenní kříž s vírou, nadějí a láskou.
Desáté tajemství:
Ježíš umírá přibitý na kříž
V desátém tajemství růžence si připomínáme smrt Ježíše Krista, přibitého na kříž. Když došel na vrchol hory Kalvárie, vedený vojáky, kteří ho týrali, byl přibit na kříž, kde ještě několik hodin trpěl a byl v agónii, než vydechl naposledy: byly tři hodiny odpoledne.
Svatý Jan popisuje tento závěr Pánova pozemského života takto:
U Ježíšova kříže stála jeho Matka (...). Když Ježíš spatřil Matku a u ní učedníka, kterého měl rád, řekl Matce: "Ženo, aj tvůj syn."
Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." A od té chvíle si ji učedník vzal k sobě.
Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: "Jsem žíznivý." Tak se mělo splnit Písmo. Byla tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: "Dokonané je!" Potom sklonil hlavu a skonal (Jan 19,25–30).
Smrt Ježíše Krista je náš život, protože on zemřel, aby nám dal věčný život. Nějaký čas předtím řekl: "
Dávám svůj život a zase ho přijmu zpátky. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce" (Jn 10,17-18).
Na Ježíšově utrpení a smrti se doslova splnilo to, co vzhledem k němu před mnoha lety řekl prorok Izaiáš:
Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel ústa; jako beránek vedený k porážce a jako ovce, která mlčí před střihači, neotevřel ústa. Odstraněn byl soužením a nespravedlivým soudem. Kdo se stará o jeho právo?
Vytržen byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit ke smrti. (...) Sám sebe vydal k smrti, dal se připočítat ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky (Iz 53,7-8.12).
Proto Ježíš Kristus na kříži prosil Otce o odpuštění pro své nepřátele:
Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí (Lk 23,34).
Ave Maria!
Převzato z
https://sv-jozef.blogspot.com/,
článek ze 14. 10. 2021 naleznete
zde.
