Málokterý chlapec a málokteré děvče
si uvědomují, že na štěstí jejich rodiny
mají také oni svůj velký podíl.
Jisté televizní studio uspořádalo
předvánoční anketu o vánoční
cenu. Dotázaní měli odpovědět
jen na jednu otázku: „Proč se Ježíš Kristus
nenarodil v našem městě?“ Jedna dvacetiletá
dívka na tuto otázku odpověděla
takto: „Protože v našem městě není takové
čisté děvče, jakým byla Panna Maria,
v našem městě nejsou ani tak dobří
lidé, jakými byli prostí betlémští pastýři,
a nejsou v něm ani takoví mudrci, vědci
a profesoři, kteří by Ježíše vyhledali a šli
se mu poklonit.“ Dívka vyhrála první cenu
a mnozí s ní jistě souhlasili.
I my nepochybně souhlasíme, ale netleskáme.
Přece se nedá tleskat tomu, že
v našich rodinách nevyrůstají děvčata,
která by měla velkou touhu po čistotě, jíž
by se co nejvíce přiblížila k Panně Marii
jako ke svému ideálu. Nedá se tleskat ani
tomu, že v našich rodinách se nevychovávají
lidé, kteří by se ochotně klaněli Ježíši,
jako to učinili betlémští pastýři. A věru,
potlesk si nezaslouží ani skutečnost,
že dnes si mnozí učení lidé myslí, že klanět
se Ježíši by bylo pod jejich důstojnost.
Tomu všemu se tleskat nedá.
Před námi stojí velice závažná
otázka: „Kam dospějí naše rodiny
bez Krista?“ Pro odpověď nemusíme
jít ani moc daleko. Až příliš
očividně se před našima očima vynořuje
důsledek. Již v mnohých
manželstvích a rodinách dochází
k totálnímu rozpadu.
Druhá závažná otázka zní: „Co
bychom měli dělat, aby se naše rodiny
zachránily?“ Odpověď je velmi
prostá. Dnešní naše rodiny se
potřebují vrátit k životu s Kristem.
Mít ve své rodině místo i pro Krista
a dodržovat jeho požadavky. Při
materiálních starostech si najít čas
i pro duchovní potřeby. Při velkém
shonu za materiálními požadavky
umět přesunout svoji starost i do
oblasti našich duší, tj. ve své rodině
dbát na pravidelnost modlitby,
brát vážně nedělní a sváteční povinnost
mše svaté, při výchově dbát na
mravnost, lidskost a charakter, žít
a konat ve světle Kristova evangelia,
abychom mohli být také pro druhé
světlem. Když přijde Kristus do rodiny, jistě
s ním přijde radost, štěstí, láska a pokoj.
Uznáváme, že potřebný krok v rodině, která
se velmi vzdálila od Krista, se nedá tak
snadno udělat. Ale máme velkou naději,
že to jde, neboť Kristus přišel právě proto
na náš svět, aby nám pomohl a usnadnil
cestu k Otci, který je Láska. Proto je
pramenem každé pravé lásky – a pouze
tam, kde je láska, je štěstí. V Kristu Boží
láska přišla na svět. Kristus, kterého rodina
přijme, rozmnožuje a upevňuje vzájemnou
lásku manželů i lásku dětí k rodičům
a opačně. Přišel jako lékař k nemocným,
jako pastýř ke ztraceným ovcím, přišel jako
Zachránce. Proto umí vyléčit, nasytit,
pomoci, umí posilnit a obohatit svojí láskou,
umí vyřešit i neřešitelné. On je ten,
který přišel sjednotit lidstvo do jedné velké
rodiny, jejímž otcem je Otec nebeský.
Přišel na náš svět jako člověk, jako malé
dítě. Žil náš lidský život, abychom mohli
vidět jeho příklad a porozumět. Žil lidský
život v rodině, aby poznal problémy
rodiny. On zná problémy i našich rodin,
ale nemůže je řešit, dokud ho do rodiny
nevpustíme. On dobře ví, jak je zatěžko
rodičům dívat se na děti, které se opíjejí
nejen alkoholem, ale i hříchy nečistoty
a dopouštějí se také jiných nemravných
skutků. Musí se bezradně dívat do vyhaslých
očí, které prozrazují nezájem o život.
Rodiče mohou jen konstatovat: „Tak jsme
je vychovat nechtěli, toho jsme se nechtěli
dožít.“ Kristus přišel pomoci také jim.
Škoda, že ho nepozvali do své rodiny, jistě
by tyto problémy dnes neměli.
Málokterý chlapec a málokteré děvče
si uvědomují, že na štěstí jejich rodiny
mají také oni svůj velký podíl. Neboť
čím více budou otevření pro Boha, čím
více budou mít připravené čistotou svoje
srdce pro Krista, tím spíše Kristus vstoupí
do jejich rodiny se svým pokojem, svojí
láskou, radou i silou. Jakmile se děti odcizují
Kristu, odcizují se rovněž svým bližním,
tedy i svým rodičům. Člověk se odcizuje
Kristu svým hříchem anebo svými
hříchy, zejména těžkými. Člověk odcizený
Kristu je bezohledný nejen k člověku,
ale i ke svým vlastním rodičům.
Nemusela by si povzdechnout nešťastná
matka: „Naše Milena nadělala hanbu celé
naší rodině. Jak nás budou všichni
posuzovat, když se dozvědí, že je
svobodná matka?“ Kdyby byla svoji
Milenu nasměrovala ke Kristu, a to
již tenkrát, když byla ještě dítětem...
Ježíš Kristus by se zajisté stal silou
jejího mravního života. Avšak Milena
Krista nepoznala, protože její
rodiče ho nevpustili do své rodiny.
Odkud měla brát sílu v pokušeních?
S chlapcem se poznala na maškarním
plese. Přišel jako lovec. V ruce
měl luk a šípy a na kabátě měl
krvácející srdce. Svoji roli sehrál
na jedničku. Milenu ulovil. Začali
se setkávat. Petr se stal její velkou
láskou. Když mu oznámila, že bude
matkou, řekl: „Proč mi to říkáš,
ty nevíš, že mám před sebou ještě
dva roky školy? Dej si to vzít!“ Milena
odešla velmi zklamaná. Když
se i jeho otec přiklonil k Petrovu
názoru, její zklamání se znásobilo.
Dala „si to vzít“.
Všechno jí připadalo jako zlý
sen. Nespala několik nocí. Zdálo se
jí, že slyší plakat dítě. Svědomí poznamenané
vraždou nenarozeného dítěte bylo neklidné, a to celý život, tak jako
u všech, kdo se dopustí tohoto strašného
hříchu. Později jí Petr řekl: „Mileno, nedělej
si naději na manželství se mnou. Pro
mne už nejsi zajímavá, již k tobě nic necítím.“
Až nyní pochopila, že právě tím ho
ztratila, čím si ho chtěla udržet. Hřích lásku
neupevňuje, ale bortí. Láska by se jistě
byla rozvíjela a upevňovala, kdyby do
jejího procesu nezasáhl hřích. Hřích ničí
lásku, jednotu, pokoj, štěstí a do srdce
přináší peklo. Toto je nutný důsledek hříchu.
Vždyť tam, kde je v srdci ďábel, tam
je i jeho peklo.
Kristus se nemůže narodit v našem městě,
protože v něm nejsou tak čisté dívky,
jako byla Panna Maria. Jak velkou pravdu
řekla vzpomínaná dívka o našich městech
a vesnicích. Dnes je pro Krista velmi
těžké narodit se mezi naší mládeží, která
již zapomněla, že čistý a upřímný úsměv
může vycházet pouze z čistého srdce. Ze
srdce přeplněného hříchem vychází spíše
nepokoj, strach, nejistota a neštěstí.
Kristus se nemůže narodit v našich
městech a vesnicích, protože v nich nejsou
takoví lidé, jako byli betlémští pastýři.
Otec, o němž vám chci napsat, měl
více dětí, ale v rodičovském domě zůstal
pouze nejstarší syn Jan se svojí rodinou.
Jednou, když mu Janova manželka Anna
položila na stůl polévku, jeho třesoucí
se ruka ji porozlévala po stole. Nešťastný
otec věděl, že bude křik, proto řekl: „Já
jsem vám už jen na obtíž, více vám překážím,
než pomáhám.“ Anna mu nervózně
odpověděla: „Abyste věděl, překážíte!“ Potom
ve zlosti začala vynášet starcovy věci
na dvůr. Po chvíli se vzpamatovala. Prý,
co řeknou lidé. Začala věci nosit do komůrky,
do níž starce přestěhovala. Když
se syn vrátil z práce, přenesli mu tam
postel a kamínka, aby tam bydlel a nikomu
nepřekážel. Jeho otec nedokázal tuto
křivdu odpustit a víckrát do jejich pokoje
nevstoupil. Ani mladí se nedokázali pokořit
a nechali ho bez péče, jako by pro
ně neexistoval.
Nadešel Štědrý večer. Rodina se shromáždila
kolem stolu. Mladý otec jako hlava
rodiny začal modlitbu. Po ní chtěl něco
říci, ale oči mu padly na malého Ježíška,
který byl uložen v domácím betlému pod
stromečkem. Chvíli se zamyslel a pak řekl:
„Neměli bychom zavolat dědečka, když je
tak velký den, aby nebyl sám v komůrce?“
Anna řekla: „Běž. Já zatím pro něho nachystám
talíř a příbor.“ Syn šel, ale velmi
brzy se vrátil a řekl: „Otec umírá!“ Rychle
ho přenesli do teplého pokoje a pomáhali
mu, jak jen uměli. Stařec se po nějaké
chvíli probral. Viděl jesličky, stromeček
a cítil teplo. Zalily ho slzy. „Otče, mohl
byste nám odpustit?“ prosil syn. Otec odpověděl:
„Odpouštím vám, děti, aby Pán
Bůh odpustil i mně moji tvrdohlavost.“ Žil
ještě tři dny, byly to jeho poslední Vánoce.
Byly krásné pro něho, ale i pro mladé,
protože právě tyto Vánoce přinesly smíření
a obnovily lásku v rodině.
Takové byly i první Vánoce, protože přinesly
smíření celému světu, smíření s Bohem.
A přinesly nám Boží lásku. Jak velice
potřebují dnešní rodiny Vánoce, jesličky
a v nich Ježíška, aby mohly upřít na něho
svůj pohled a zamyslet se, zda je v jejich
rodině všechno v pořádku. Tento pohled
by v nich měl vyvolávat velkou touhu po
dobrém, a to i tehdy, když v jejich srdcích
již dobro vychladlo.
Fridrich Dessauer (1881–1963), velký
badatel v oblasti radiologie a biofyziky,
profesor na třech univerzitách – ve Frankfurtu,
Fribourgu a Istanbulu –, který získal
čtyři doktoráty, napsal knihu Křesťan
– přední občan světa. V ní čteme také
toto: „Říkám vám, v nitru každého člověka
existuje skrytý oltář s obrovským
obrazem. A co znamená tento obrovský
obraz na tvém oltáři, to zjistíš takto: Pouvažuj
v hloubi své duše, čemu se nejvíce
věnuješ, o co ti vlastně jde při tvé činnosti,
o čem v polospánku sníš, za co přinášíš
oběti, čemu věnuješ své námahy, po
čem zásadně toužíš? Pozoruj dobře sebe
samého, dávej dobrý pozor, a potom pomalu
poznáš obrovský obraz na oltáři své
duše, zahalený do mnohých závojů všedních
dní. Je to snad tvoje osobní prestiž,
uznání, pochvala, potlesk, sláva, záliba,
vášeň, požitek? Takové věci jsi povýšil na
hlavní oltář své duše. To je tvoje norma života.
Tvůj vlastní portrét, kterému se klaníš.
Před sebou samým poklekáš, sebe samého
uctíváš. A toto je tvůj velký omyl.
Na oltář tvé duše patří jiný obraz než tvůj.
Obraz tvého Stvořitele, z kterého pramení
veškeré bytí. A není nedosažitelný, neboť
nám poslal svého Syna, aby na oltáři naší
duše přebýval on a ostatní naše záliby
abychom postavili o něco níže.“
Takto k nám promlouvá učený člověk,
profesor Dessauer. A jak promlouvají
naši lidé, pokud dosáhnou nějakého
titulu? Oni neříkají nic. To, co odpověděla
dívka v anketě, je pravda. Naši profesoři,
učenci a vědci často nevyhledávají
Krista, a tak vynalézají i nové věci jak
zabíjet, ba vymýšlejí účinnější bomby ke
zničení lidstva. V takovémto městě se nemůže
narodit Kristus, bez něhož naše věda
nestojí ve službách člověka, ale postavila
se proti němu.
Přece jen je v naší moci změnit tento
svět, ale musíme začít sami od sebe a pak
od své vlastní rodiny. Když se k nám přidají
další rodiny, bude to příslib krásnější
budoucnosti, kterou budeme prožívat
s Kristem, a jeho silou dosáhneme toho,
co se bez něho dosáhnout nedá. Položme
na oltář své duše Krista a uvidíme,
kolik se dá i dnes jím dosáhnout. Mnozí
dnešní lidé mají duchovní hlad po Kristu.
Rovněž naše mnohé rodiny jsou nejen
hladové, ale i chladné, protože je nezahřívá
Kristova láska. Mnohé mazané myšlenky
nehledají dobro, ale zlo, protože mazanost
je ďábelská a nemůže vést ke štěstí,
ale jen k neštěstí.
Prosme Pannu Marii a svatého Josefa,
kteří svůj život prožívali s Ježíšem, aby
také nám vyprosili milost toužit po Ježíši
a pak ho přijmout do svých rodin, protože
naše rodiny ho dnes velice potřebují.
Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK