Kristus v rodině

Málokterý chlapec a málokteré děvče si uvědomují, že na štěstí jejich rodiny mají také oni svůj velký podíl.




Jisté televizní studio uspořádalo předvánoční anketu o vánoční cenu. Dotázaní měli odpovědět jen na jednu otázku: „Proč se Ježíš Kristus nenarodil v našem městě?“ Jedna dvacetiletá dívka na tuto otázku odpověděla takto: „Protože v našem městě není takové čisté děvče, jakým byla Panna Maria, v našem městě nejsou ani tak dobří lidé, jakými byli prostí betlémští pastýři, a nejsou v něm ani takoví mudrci, vědci a profesoři, kteří by Ježíše vyhledali a šli se mu poklonit.“ Dívka vyhrála první cenu a mnozí s ní jistě souhlasili.

I my nepochybně souhlasíme, ale netleskáme. Přece se nedá tleskat tomu, že v našich rodinách nevyrůstají děvčata, která by měla velkou touhu po čistotě, jíž by se co nejvíce přiblížila k Panně Marii jako ke svému ideálu. Nedá se tleskat ani tomu, že v našich rodinách se nevychovávají lidé, kteří by se ochotně klaněli Ježíši, jako to učinili betlémští pastýři. A věru, potlesk si nezaslouží ani skutečnost, že dnes si mnozí učení lidé myslí, že klanět se Ježíši by bylo pod jejich důstojnost. Tomu všemu se tleskat nedá. Před námi stojí velice závažná otázka: „Kam dospějí naše rodiny bez Krista?“ Pro odpověď nemusíme jít ani moc daleko. Až příliš očividně se před našima očima vynořuje důsledek. Již v mnohých manželstvích a rodinách dochází k totálnímu rozpadu.

Druhá závažná otázka zní: „Co bychom měli dělat, aby se naše rodiny zachránily?“ Odpověď je velmi prostá. Dnešní naše rodiny se potřebují vrátit k životu s Kristem. Mít ve své rodině místo i pro Krista a dodržovat jeho požadavky. Při materiálních starostech si najít čas i pro duchovní potřeby. Při velkém shonu za materiálními požadavky umět přesunout svoji starost i do oblasti našich duší, tj. ve své rodině dbát na pravidelnost modlitby, brát vážně nedělní a sváteční povinnost mše svaté, při výchově dbát na mravnost, lidskost a charakter, žít a konat ve světle Kristova evangelia, abychom mohli být také pro druhé světlem. Když přijde Kristus do rodiny, jistě s ním přijde radost, štěstí, láska a pokoj. Uznáváme, že potřebný krok v rodině, která se velmi vzdálila od Krista, se nedá tak snadno udělat. Ale máme velkou naději, že to jde, neboť Kristus přišel právě proto na náš svět, aby nám pomohl a usnadnil cestu k Otci, který je Láska. Proto je pramenem každé pravé lásky – a pouze tam, kde je láska, je štěstí. V Kristu Boží láska přišla na svět. Kristus, kterého rodina přijme, rozmnožuje a upevňuje vzájemnou lásku manželů i lásku dětí k rodičům a opačně. Přišel jako lékař k nemocným, jako pastýř ke ztraceným ovcím, přišel jako Zachránce. Proto umí vyléčit, nasytit, pomoci, umí posilnit a obohatit svojí láskou, umí vyřešit i neřešitelné. On je ten, který přišel sjednotit lidstvo do jedné velké rodiny, jejímž otcem je Otec nebeský.

Přišel na náš svět jako člověk, jako malé dítě. Žil náš lidský život, abychom mohli vidět jeho příklad a porozumět. Žil lidský život v rodině, aby poznal problémy rodiny. On zná problémy i našich rodin, ale nemůže je řešit, dokud ho do rodiny nevpustíme. On dobře ví, jak je zatěžko rodičům dívat se na děti, které se opíjejí nejen alkoholem, ale i hříchy nečistoty a dopouštějí se také jiných nemravných skutků. Musí se bezradně dívat do vyhaslých očí, které prozrazují nezájem o život. Rodiče mohou jen konstatovat: „Tak jsme je vychovat nechtěli, toho jsme se nechtěli dožít.“ Kristus přišel pomoci také jim. Škoda, že ho nepozvali do své rodiny, jistě by tyto problémy dnes neměli.

Málokterý chlapec a málokteré děvče si uvědomují, že na štěstí jejich rodiny mají také oni svůj velký podíl. Neboť čím více budou otevření pro Boha, čím více budou mít připravené čistotou svoje srdce pro Krista, tím spíše Kristus vstoupí do jejich rodiny se svým pokojem, svojí láskou, radou i silou. Jakmile se děti odcizují Kristu, odcizují se rovněž svým bližním, tedy i svým rodičům. Člověk se odcizuje Kristu svým hříchem anebo svými hříchy, zejména těžkými. Člověk odcizený Kristu je bezohledný nejen k člověku, ale i ke svým vlastním rodičům.

Nemusela by si povzdechnout nešťastná matka: „Naše Milena nadělala hanbu celé naší rodině. Jak nás budou všichni posuzovat, když se dozvědí, že je svobodná matka?“ Kdyby byla svoji Milenu nasměrovala ke Kristu, a to již tenkrát, když byla ještě dítětem... Ježíš Kristus by se zajisté stal silou jejího mravního života. Avšak Milena Krista nepoznala, protože její rodiče ho nevpustili do své rodiny. Odkud měla brát sílu v pokušeních? S chlapcem se poznala na maškarním plese. Přišel jako lovec. V ruce měl luk a šípy a na kabátě měl krvácející srdce. Svoji roli sehrál na jedničku. Milenu ulovil. Začali se setkávat. Petr se stal její velkou láskou. Když mu oznámila, že bude matkou, řekl: „Proč mi to říkáš, ty nevíš, že mám před sebou ještě dva roky školy? Dej si to vzít!“ Milena odešla velmi zklamaná. Když se i jeho otec přiklonil k Petrovu názoru, její zklamání se znásobilo. Dala „si to vzít“.

Všechno jí připadalo jako zlý sen. Nespala několik nocí. Zdálo se jí, že slyší plakat dítě. Svědomí poznamenané vraždou nenarozeného dítěte bylo neklidné, a to celý život, tak jako u všech, kdo se dopustí tohoto strašného hříchu. Později jí Petr řekl: „Mileno, nedělej si naději na manželství se mnou. Pro mne už nejsi zajímavá, již k tobě nic necítím.“ Až nyní pochopila, že právě tím ho ztratila, čím si ho chtěla udržet. Hřích lásku neupevňuje, ale bortí. Láska by se jistě byla rozvíjela a upevňovala, kdyby do jejího procesu nezasáhl hřích. Hřích ničí lásku, jednotu, pokoj, štěstí a do srdce přináší peklo. Toto je nutný důsledek hříchu. Vždyť tam, kde je v srdci ďábel, tam je i jeho peklo.

Kristus se nemůže narodit v našem městě, protože v něm nejsou tak čisté dívky, jako byla Panna Maria. Jak velkou pravdu řekla vzpomínaná dívka o našich městech a vesnicích. Dnes je pro Krista velmi těžké narodit se mezi naší mládeží, která již zapomněla, že čistý a upřímný úsměv může vycházet pouze z čistého srdce. Ze srdce přeplněného hříchem vychází spíše nepokoj, strach, nejistota a neštěstí.

Kristus se nemůže narodit v našich městech a vesnicích, protože v nich nejsou takoví lidé, jako byli betlémští pastýři. Otec, o němž vám chci napsat, měl více dětí, ale v rodičovském domě zůstal pouze nejstarší syn Jan se svojí rodinou. Jednou, když mu Janova manželka Anna položila na stůl polévku, jeho třesoucí se ruka ji porozlévala po stole. Nešťastný otec věděl, že bude křik, proto řekl: „Já jsem vám už jen na obtíž, více vám překážím, než pomáhám.“ Anna mu nervózně odpověděla: „Abyste věděl, překážíte!“ Potom ve zlosti začala vynášet starcovy věci na dvůr. Po chvíli se vzpamatovala. Prý, co řeknou lidé. Začala věci nosit do komůrky, do níž starce přestěhovala. Když se syn vrátil z práce, přenesli mu tam postel a kamínka, aby tam bydlel a nikomu nepřekážel. Jeho otec nedokázal tuto křivdu odpustit a víckrát do jejich pokoje nevstoupil. Ani mladí se nedokázali pokořit a nechali ho bez péče, jako by pro ně neexistoval.

Nadešel Štědrý večer. Rodina se shromáždila kolem stolu. Mladý otec jako hlava rodiny začal modlitbu. Po ní chtěl něco říci, ale oči mu padly na malého Ježíška, který byl uložen v domácím betlému pod stromečkem. Chvíli se zamyslel a pak řekl: „Neměli bychom zavolat dědečka, když je tak velký den, aby nebyl sám v komůrce?“

Anna řekla: „Běž. Já zatím pro něho nachystám talíř a příbor.“ Syn šel, ale velmi brzy se vrátil a řekl: „Otec umírá!“ Rychle ho přenesli do teplého pokoje a pomáhali mu, jak jen uměli. Stařec se po nějaké chvíli probral. Viděl jesličky, stromeček a cítil teplo. Zalily ho slzy. „Otče, mohl byste nám odpustit?“ prosil syn. Otec odpověděl: „Odpouštím vám, děti, aby Pán Bůh odpustil i mně moji tvrdohlavost.“ Žil ještě tři dny, byly to jeho poslední Vánoce. Byly krásné pro něho, ale i pro mladé, protože právě tyto Vánoce přinesly smíření a obnovily lásku v rodině. Takové byly i první Vánoce, protože přinesly smíření celému světu, smíření s Bohem. A přinesly nám Boží lásku. Jak velice potřebují dnešní rodiny Vánoce, jesličky a v nich Ježíška, aby mohly upřít na něho svůj pohled a zamyslet se, zda je v jejich rodině všechno v pořádku. Tento pohled by v nich měl vyvolávat velkou touhu po dobrém, a to i tehdy, když v jejich srdcích již dobro vychladlo.

Fridrich Dessauer (1881–1963), velký badatel v oblasti radiologie a biofyziky, profesor na třech univerzitách – ve Frankfurtu, Fribourgu a Istanbulu –, který získal čtyři doktoráty, napsal knihu Křesťan – přední občan světa. V ní čteme také toto: „Říkám vám, v nitru každého člověka existuje skrytý oltář s obrovským obrazem. A co znamená tento obrovský obraz na tvém oltáři, to zjistíš takto: Pouvažuj v hloubi své duše, čemu se nejvíce věnuješ, o co ti vlastně jde při tvé činnosti, o čem v polospánku sníš, za co přinášíš oběti, čemu věnuješ své námahy, po čem zásadně toužíš? Pozoruj dobře sebe samého, dávej dobrý pozor, a potom pomalu poznáš obrovský obraz na oltáři své duše, zahalený do mnohých závojů všedních dní. Je to snad tvoje osobní prestiž, uznání, pochvala, potlesk, sláva, záliba, vášeň, požitek? Takové věci jsi povýšil na hlavní oltář své duše. To je tvoje norma života. Tvůj vlastní portrét, kterému se klaníš. Před sebou samým poklekáš, sebe samého uctíváš. A toto je tvůj velký omyl. Na oltář tvé duše patří jiný obraz než tvůj. Obraz tvého Stvořitele, z kterého pramení veškeré bytí. A není nedosažitelný, neboť nám poslal svého Syna, aby na oltáři naší duše přebýval on a ostatní naše záliby abychom postavili o něco níže.“

Takto k nám promlouvá učený člověk, profesor Dessauer. A jak promlouvají naši lidé, pokud dosáhnou nějakého titulu? Oni neříkají nic. To, co odpověděla dívka v anketě, je pravda. Naši profesoři, učenci a vědci často nevyhledávají Krista, a tak vynalézají i nové věci jak zabíjet, ba vymýšlejí účinnější bomby ke zničení lidstva. V takovémto městě se nemůže narodit Kristus, bez něhož naše věda nestojí ve službách člověka, ale postavila se proti němu.

Přece jen je v naší moci změnit tento svět, ale musíme začít sami od sebe a pak od své vlastní rodiny. Když se k nám přidají další rodiny, bude to příslib krásnější budoucnosti, kterou budeme prožívat s Kristem, a jeho silou dosáhneme toho, co se bez něho dosáhnout nedá. Položme na oltář své duše Krista a uvidíme, kolik se dá i dnes jím dosáhnout. Mnozí dnešní lidé mají duchovní hlad po Kristu. Rovněž naše mnohé rodiny jsou nejen hladové, ale i chladné, protože je nezahřívá Kristova láska. Mnohé mazané myšlenky nehledají dobro, ale zlo, protože mazanost je ďábelská a nemůže vést ke štěstí, ale jen k neštěstí.

Prosme Pannu Marii a svatého Josefa, kteří svůj život prožívali s Ježíšem, aby také nám vyprosili milost toužit po Ježíši a pak ho přijmout do svých rodin, protože naše rodiny ho dnes velice potřebují.




Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK