2. část článku kněze Vídeňské arcidiecéze J. Heimera. Připomíná v něm, co o celibátu píše kard. Robert Sarah. Pochází už od dob apoštolů a odpovídá eucharistické oběti Pána, který z lásky jednou a navždy odevzdal své tělo až s krajní odevzdaností a od povolaného požaduje podobnou odpověď ...
1. část článku najdete zde.
Kardinál Robert Sarah patří nepochybně k velkým duchovním autorům naší doby. V roce. 2019 se jeho kniha
Kněžství a celibát setkala s velkým celosvětovým ohlasem i proto, že obsahuje poslední vynikající úvahu Benedikt XVI.: „
Katolické kněžství“.
To, že toto téma je srdeční záležitostí em. papeže i kardinála Saraha, nevidíme jen na titulu, i vcelku je kniha napsaná "z hloubky srdce" a sice ze srdce, které hoří pro Boha, Církev a kněžství. A tak ho kardinál věnoval „kněžím světa“.
Pastýři jako kardinál Sarah se stali vzácnými zejména v Německu, kde se biskupové pod vedením Bätzinga sami demontují, o kněžství a celibátu ani nemluvě.
Přitom právě kněží a bohoslovci potřebují biskupy, kteří je v celibátním životě otcovsky posilují a příslušně si ho i cení. Biskupy jako kardinál Marx, kteří celibát označují jako „nepříjemný“ a ještě od něj i odrazují, nepotřebuje nikdo. Tam, kde působí, není duchovních povolání.
Kardinál Sarah zprostředkuje poklady Tradice církve a celé její bohatství. A dělá to velmi svěže a každý cítí, že je to Boží pravda, která z něho mluví – ani nejmenší umenšování, které „Synodální cesta“ v Německu hlásá jako nové „zjevení“.
Pokud existují knihy psané na kolenou, tak jsou to jistě knihy kardinála Saraha. Je na nich vidět, že autor si vzal čas a otevřel se Duchu Svatému dříve, než začal psát. Kardinál sám to nazývá „vlastní metodika mého psaní“. …
Podobně jako podle kardinála Sticklera i podle kardinála Saraha celibát vychází z praxe rané Církve a od apoštolů. Oba zdůrazňují, že Církev nikdy nemůže zrušit, co se jí odevzdalo od apoštolů. U celibátu nejde o ztuhlý zákon, který by mohl být ještě zbytečný – je to mnohem víc. A toto „víc“ kardinál Sarah jasně vyznačuje – jde o lásku. Popisuje to tak jednoduše a tak jasně, jak to řekl svatý arský farář: „Kněžství je (…) láska k Ježíšovu Srdci.“
To je asi jediný důvod, proč se muž stává knězem a proč se rozhodne pro celibát. Jde o vztah podobný manželství, vztah lásky s Ježíšem, proto je třeba milovat až do krajnosti tak, jako miloval Ježíš. Bez lásky není svátost svěcení, jako nemůže být bez ní ani svátost manželství. Obě svátosti si odpovídají ve smyslu „pravé analogie“ a vrcholí v „totálním odevzdání se“. Už z toho důvodu se manželství a svěcení vylučují.
Dvojitá totální odevzdanost neexistuje, jinak by to bylo málo věrohodné.
Kardinál jistě ví, že jsou výjimečně i ženatí kněží a že jsou platně vysvěceni. Ale o to mu nejde. Jde mu o
ideál kněžství. Jde mu o vzácnou perlu, o poklad na poli (srovn. Mt 13,45f.). Zkrátka o tom, čeho se jako svaté normy katolického kněžství nikdy nesmíme vzdát.
Kardinál Sarah říká, že
nelze nikdy mluvit o celibátu, aniž bychom mluvili o lásce. To je tak úžasně osvěžující i hluboce pravdivé.
Bez lásky nemůžeme kněžství pochopit, protože kněz je, jak říká Sarah, především jedno: On je milující člověk. A on je dokonce víc. On je ženich a jako takový stojí s Kristem u Církve.
Toto povolání ženicha u kněze „zahrnuje volání k úplné a výlučné odevzdanosti podle vzoru Ježíše na kříži“. Pouze celibát však dává „knězi možnost vstoupit do tohoto autentického povolání ženicha“, které je podle Ježíšova vzoru „eucharistickou formou života“. A kardinál Sarah píše:
„
Celibát odpovídá eucharistické oběti Pána, který z lásky jednou a navždy odevzdal své tělo až s krajní odevzdaností a od povolaného požaduje podobnou odpověď a sice absolutní, neodvolatelnou a bezpodmínečnou.“
U Saraha vidíme, že to píše se srdcem milujícího a přesně to dodává tomu celému o to větší hloubku. A naopak,
Sarah také ukazuje, že láska se ztratila všude tam, kde se kněžství zpochybňuje stejně jako celibát. Kde láska už není argumentem, tam zmizel Boží Duch. Kdo chce celibát zrušit, ve skutečnosti už dávno zrušil lásku.
Právě synodální scestí nedemonstruje nic jasnějšího než toto. Kardinál však také ukazuje, že zde se navrhuje obraz kněze, který se sice zdá být „moderním“ a rovněž v duchu doby, avšak zcela míjí své prameny, především prameny Evangelia.
Sarahova obhajoba celibátu je obhajobou „
radikálního kněžství věrně podle Evangelia“, které zná pouze jednu logiku – logiku odcizení se sobě, což má opět vzor v Kristu. Tato
logika, „kterou s sebou nese celibát, musí zacházet až k poslušnosti a zříkání se v chudobě.“ Bez této logiky „evangelních rad“ neexistuje kněžství a už vůbec ne v bohatém Německu. Právě tam by udělali dobře, kdyby poslouchali hlas afrického kardinála, kterému jakási občanská, bohatá, nemocná církev našich zeměpisných šířek vždy zůstala cizí.
Na závěr kardinál připomíná, že
i koncil konstatoval, že celibát není jen jednoduchý předpis církevního práva, ale „vzácný Boží dar“. Mezi kněžstvem a celibátem vidí „
ontologicko-svátostnou“ vazbu. Proto Církev vždy považovala celibát za nejpřiměřenější životní formu kněžství, jehož nejhlubším důvodem je sladění kněžského života s životní formou Krista.
Každé oslabení celibátu by bylo proto, jak píše Sarah, „zpochybněním učitelského úřadu ostatního koncilu a papežů Pavla VI., sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI.“
V souvislosti s důraznými a odvážnými slovy Pavla VI. v r. 2019 i František řekl: „Dám raději svůj život, než bych změnil zákon celibátu. … A také nesouhlasím s tím, aby se na celibát hledělo jako na dobrovolný.“
Celibát zůstává pro Církev tím, čím byl od dob apoštolů – potřebný a nezrušitelný.
Vídeň, 15.9.2022 (kath.net/joh) 028 800
Převzato z Život Cirkvi vo svete 37/2022, (17. 9. 2022)
vyšlo na stránkách https://modlitba.sk/
