Boj německých reformátorů se vždy zaměřoval na celibát. To se od dob Luthera nezměnilo a platí to zvláště v době současné „synodální cesty“, na kterou církev v Německu vykročila. Celibát prý musí padnout a to za každou cenu, o to jde v první řadě!
Tam, kde mizí katolická víra, tam mizí jako první vždy i akceptování kněží a celibátu. Kdo se vzdaluje od Krista, ten se nutně vzdaluje i od chápání způsobu života, jakým žil náš vzor Kristus. Celibát „
pro nebeské království“ (Mt 19,12) se pak už zdá jen jako překonaná vedlejší věc a ne klíčový moment Evangelia a hlásání apoštolů (1 Kor 7,7). Jako prostý „zákon“ je celibát podle toho dávno makulaturou – je sice kněžství „přiměřený“, ale v zásadě „muzeální relikt“. Namísto toho by měli údajně nastoupit ženatí kněží.
Všechny tyto tendence popsal již v r. 1993 německý kardinál Alfons Maria Stickler (1910-2007) ve známé knize „
Celibát kleriků“. Jasně vysvětluje, že celibát nebyl nikdy jen prázdný zákon, který by se mohl kdykoli zrušit tak, jak byl kdysi zaveden. Naopak zdrženlivost kněží v ústní tradici pochází až od apoštolů a již v rané Církvi se samozřejmě očekával od všech duchovních. Ovšem většinou byli ženatí, ale to neměnilo nic na tom, že od svěcení už museli žít zdrženlivě a žít s manželkami jako se sestrami. Tuto praxi odvozuje kardinál Stickler přesvědčivě od 1 Kor. 9 a poukazuje na závěry koncilů v Tours (461), Geroně (517) a Auvergne (535). Především však objasňuje, že u celibátu jde o mnohem víc než o vnější zdrženlivost či přísnou praxi. Jedná se o Krista a s ním o kněžství Nového zákona. Jde zkrátka o všechno nebo o nic.
„
Tam, kde víra v Krista umírá, tam umírá i zdrženlivost,“ píše kardinál. „
A kde nastupují hereze a schizmy, přichází jako předvoj rušení celibátu. To jsme viděli během reformace u protestantů, kalvinistů, zwingliánů a anglikánů. Dnes to vidíme u německých „synodálů“ a jejich přívrženců na celém světě.
Celibát se opravdu stal měřítkem věrnosti Církve a protože zde jde nakonec o Krista, Církev se ho vždy přidržovala a to i v těžkých časech a jistě i těžších než dnes. Jako příklad uvádí kardinál Stickler situaci Církve ve Francii na začátku 19. století. Během revoluce se ženatí kněží museli vzdát svého (neplatného) manželství, nebo byli ze služby Církve odstraněni. Pohodlnou střední cestu, která by se dnes tak navrhovala, by tehdy nikdy nenastoupili. Nedělaly se žádné ústupky světu, ne když šlo o to nejsvětější a o ty, kteří to zprostředkují!
Nikdo se však po staletí nedrží nepodstatné věci nebo zákona a už vůbec ne, když neustále naráží na odpor světa. I tento odpor však přichází nakonec od Krista a je to jako jeho pečeť kvality. Jako svět už odjakživa odmítal JEHO, tak odmítá i ty, kteří jeho styl života následují a kteří jsou s ním jako jeho kněží svátostně spojeni.
Dnes je toto odmítání ve společnosti u nás nepochybně dramaticky citelné a již zasáhlo dokonce i Církev, neboť i v ní je celibát již trvale ostřelován – biskupové i kněží se stali zrádci kněžské formy života a dokonce lze říci – i zrádci Krista, zrádci toho, kterému byli při svěcení připodobněni a jehož celibátní život mají sdílet.
Vždyť právě
celibát poukazuje na nejvnitřnější povahu kněžství. Kněz je svátostnou a ontologickou jednotou spojen s Kristem a jelikož je tomu tak, není kněžství nikdy omezeno na vnější funkci. Není to zaměstnání jako každé jiné, ale svaté povolání a především to zachycuje celého muže.
Kardinál Stickler píše:
„
Zachycuje ho to, co se týká jeho nitra a zevnějšku a co se týká jeho služby. Kristus chce od svého kněze duši, srdce a tělo a v jeho celé činnosti čistotu a zdrženlivost jako svědectví toho, že už nežije podle těla ale podle ducha (Ř 8,8). Být knězem není polovičatá věc a kdo sám sebe neobětuje, nemůže nikdy konat Kristovu oběť.“
Kardinál to nazývá zcela jasně „
trvalý život oběti“ kněze, což se dnes stejně málo chápe jako obětní charakter mše svaté. S levitským kněžstvím Starého zákona, které praktikovalo pouze kultovní na dobu služby v chrámu omezenou zdrženlivost, nemá toto novozákonní kněžství už nic do činění. Přesahuje ho celou svou podstatou.
Nikde se to viditelněji neprojeví jako na celibátu a právě proto se proti němu tak vytrvale bojuje.
Vždy, když jde o celibát, jde pouze o tutéž otázku – zda se konečně nezruší, nebo alespoň nezmírní. Nedostatek kněží to prý činí nutným, i když to ve skutečnosti pramení z nedostatku věřících. Kardinál na tuto otázku odpovídá jinou otázkou, která sotva ponechává nějaký volný prostor:
„
Vzhledem na učitelským úřadem potvrzenou a prohloubenou teologii novozákonního kněžství se můžeme zeptat, jestli důvody celibátu opravdu hovoří pouze o ‚přiměřenosti', nebo jestli přece jen není nutný a neodmyslitelný.“
Celé je to založeno na apoštolské tradici a na Kristu. To, že si latinská Církev celibát zachovala, ji vyznačuje jako „katolickou a apoštolskou“ – mohlo by se říci, že je to její značka a jádro a proto se celibátu nelze vzdát. Kromě toho by zde Církev nikdy nemohla konat proti svému původu od apoštolů. I když ve výjimečných případech uděluje kněžské svěcení i ženatým mužům, bylo by třeba právě v těchto případech znovu objevovat zdrženlivost a jasně ukázat její potřebu.
Bez oběti úplného se odevzdání Kristu nemůže nikdo vést život kněze. Kardinál Stickler to ukazuje navzdory dnešnímu mainstreamu a přesně to dělá jeho knihu tak aktuální a osvěžující. Znovu toto objevovat je v každém případě duchovním ziskem a to nejen pro kněze. Návrhy synodálního scestí však můžeme s klidným svědomím nechat úplně stranou.
Joachim Heimerl, kněz Vídeňské arcidiecéze
Vídeň – Mnichov, 6.9.2022 (kath.net/joh) 028 767
2. část článku najdete
tady
Převzato z
Život Cirkvi vo svete 36/2022, (16. 9. 2022)
Vychází na stránkách
zde.