Mnoho lidí si pravdu o věčném zatracení nedokáže skloubit s vírou v milujícího a odpouštějícího Boha.
Ježíšův kříž je zároveň znakem spásy i znamením soudu nad světem. Vybírat z Božího slova jen to, co nám vyhovuje, není pravdivý postoj.
V evangeliu na dnešní neděli se kdosi ptá Ježíše: „
Pane, je málo těch, kteří budou spaseni?“ Otázka je to určitě zajímavá i pro ty, kteří nevěnují pozornost Božímu slovu nebo v něho nevěří.
Co na to Ježíš? Kolik lidí se podle jeho učení zachrání pro věčný život a kolik asi bude zatraceno?
Ježíšova odpověď neudává počty. V otázce může být kromě zvědavosti přítomna i bázeň a Ježíš si zvolil reagovat na to druhé.
Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!
Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít,
ale nebudou moci.
Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře,
a vy zůstanete venku
a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!',
odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.'
Tu začnete říkat: '(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili
a učil jsi u nás na ulicích!'
Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste.
Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!'
(Lk 13, 24 – 27)
Jedná se o střízlivé varování každému z nás před reálnou hrozbou zatracení. Je dobré, když v nás tato skutečnost vyvolává větší bázeň, protože právě to je cílem Ježíšových slov.
Představa pekla je hrozná už sama o sobě. Svatý John Henry Newman píše ve své autobiografii, že učení o válečném stavu mezi Božím městem a mocnostmi temnot si na cestě svého osobního náboženského vývoje osvojil zároveň s pravdou o věčném trestu, v kterou věří, „
jak ji vyslovil náš Pán, a to v plnosti , v jaké zastávám učení o věčném štěstí, ačkoli jsem se všemožně snažil, aby tato pravda nebyla tak hrozná pro mou představivost“.
Zdá se, že mnoho lidí si pravdu o věčném zatracení nedokáže skloubit s vírou v milujícího a odpouštějícího Boha, který za spásu lidí obětoval vlastního Syna.
Vícekrát jsem se také setkal s názory, že o ní není třeba mluvit, aby to v lidech nevyvolávalo strach z Boha, kterého jsme pozváni milovat.
Ježíš se však v evangeliích o věčném zatracení vyjadřuje na četných místech bez jakékoli nejednoznačnosti.
Zjevení pravdy o Bohu prostřednictvím Ježíše Krista nám představuje Boha jako milosrdného Otce i dokonale spravedlivého soudce zároveň.
Ježíšův kříž je zároveň znakem spásy i znamením soudu nad světem. Vybírat z Božího slova jen to, co nám vyhovuje, není pravdivý postoj. Newman o tom říká: „
Nelze dovolit, aby jeden aspekt Zjevení vyloučil nebo zakryl jiný. Křesťanství je dogmatické, liturgické i praktické zároveň, je tajemné i srozumitelné, mírné i přísné, je světlé i temné; je to láska a je to bázeň.“
Podobně o pekle píše další známý anglický myslitel Clive Staples Lewis: „
Neexistuje učení, které bych raději než toto odstranil z křesťanství, kdyby to bylo v mých silách. Je však plně podepřeno Písmem a zvláště ve vlastních slovech našeho Pána; vždy bylo součástí křesťanské víry a podpírá ho i rozum. Pokud hrajeme hru, musí být možné ji také prohrát.“
Můžeme si však být jisti, že
Bůh nikoho záměrně nepředurčil pro věčné zatracení, ale chce, aby všichni lidé dosáhli spásy (srov. 1 Tim 2, 4). Pokud tomu tak je, proč pak vůbec peklo existuje?
Lewis to vysvětluje takto: „
Na samém konci existují jen dva druhy lidí: ti, kdo říkají Bohu ,buď vůle tvá“, a ti, kterým říká Bůh ,buď vůle tvá“. Všichni, kdo jsou v pekle, si ho zvolili. Bez této vlastní volby by nebylo žádného pekla. Žádná duše, která s vážností a vytrvalostí touží po štěstí, ho nemine. Kdo prosí, dostane; kdo klepe, tomu otevřou.“
Výtvarným zobrazením této pravdy je výjev Posledního soudu na olejomalbě blahoslaveného italského renesančního malíře Fra Angelica. Kristus u soudu pouze ukazuje rány po hřebech na svých rukou a nekající hříšníci se od něho odvracejí s bitím do prsou na znamení toho, že za své odsouzení mohou obviňovat jen sebe.
V tomto týdnu jsem se v košické katedrále zúčastnil pohřební rozloučení s Josefem kardinálem Tomkem. Jako jeho duchovní testament tam zazněla slova:
„My nežijeme jen pro tento svět,
my žijeme pro věčnost.
Jednou, když jsme byli počatí,
od začátku je už naše existence
zaměřena na věčnost,
a už máme myslet i v těchto rozměrech,
nedělat si pouze rozpočty na rok nebo na krátkou dobu,
nebo nejvíc až po smrt. Ne!
My víme, že za tou smrtí nás očekává
dlouhé, dlouhé, dlouhé údolí
a cesta se tratí v nekonečnu,
protože jsme nekoneční.“
Smysl pro věčnost je bázní, ke které nás dnes vedou Ježíšova slova. Písmo ji nazývá počátek moudrosti (srov. Přís 9, 10).
Ján Dolný
Převzato z
www.postoj.sk/,
článek z 21. 8. 2022 naleznete
zde.
