Znesvěcování Božího jména je otevírání cesty pro zlého ducha. Proto neplatí, že se nic neděje, když někdo mluví neslušně a rouhavě. Že jsou to jen slova. Vyslovené nebo slyšené slovo nás formuje.
Rozhovor s biblistou Františkem Trstenským o úctě vůči Božímu jménu, ztrátě smyslu pro posvátno i křivé přísaze.
Každý člověk má jméno. Svá pojmenování mají také zvířata, věci, města a podobně. Co jméno vlastně vyjadřuje?
Dát někomu jméno znamená převzít za něj zodpovědnost a převzít ho do péče. Když se v Písmu svatém uvádí, že Bůh přivedl k prvnímu člověku všechna zvířata, aby viděl, jak je nazve, nejde o jejich jména, ale o vyjádření odpovědnosti, kterou nese člověk za stvoření.
Uctívat něčí jméno znamenalo uctívat toho, kdo nosí toto jméno. Vymazat jméno znamenalo popřít osobu, která jméno nosila. Jméno není vyhrazeno pouze jedné osobě. Stejné jméno mohou nosit i jiné osoby, může se také zdědit. Proto bylo běžné v židovské rodině, že dítě dědilo jméno po otci nebo dědečkovi.
V některých rodinách, nejen v židovských, tato tradice přetrvává dodnes. Je za tím nějaký hlubší význam?
Význam dědění jména spočíval v tom, že i po své smrti byla osoba „přítomná“ v rodině. Její duch, osobnost, požehnání a dobro žilo dále v nositeli jména. Z tohoto důvodu se zvyk netýkal pouze toho, aby se dalo jméno z rodinného prostředí, ale děti dostávaly jméno po významné osobě z minulosti, která nemusela být nutně v příbuzenském vztahu.
Před křtem se u rodičů přimlouvám, aby děti měly jména po svatých nebo alespoň aby druhé, přidané jméno bylo jméno světce či světice. Pokřtěnému má být vzorem a prosíme svatého patrona, aby se stal jeho ochráncem. Nemá to být módní výstřelek.
Křtem na sebe člověk bere jméno Krista, které dotváří jeho křesťanskou identitu. Na jedné straně to život usnadňuje. Na druhé straně však i dost stěžuje, což dokazují nejen denní zprávy, ale i historická fakta, že křesťané byli vždy terčem pronásledování. Proč být křesťanem tak „bolí“?
Při křtu každý člověk dostává jméno „křesťan“, což znamená „ten, který patří Kristu“. Naše povolání je být a žít jako Kristus. To znamená jít cestou kříže. Křesťanství bez kříže neexistuje. Proto bolí, ale také naplňuje.
Papež František varuje před gaučovým křesťanstvím.
Náboženství není wellness, který mi poskytuje služby a požitek. Křesťan si oblékl Krista. Naše řeč a skutky by nás měly identifikovat před tímto světem, že nosíme Krista.
V Písmu svatém můžeme pozorovat, že i u Boha má jméno člověka velkou důležitost. Velmi zřetelně to vidíme například u slov Izaiáše: „...povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43, 1). Co tím Bůh chce říct?
Bůh volá každého jménem. Tím chce říci, že není abstraktní anonymní bůh, ale je ten, který je poznatelný, který vstoupil do dějin lidstva, do života konkrétních lidí izraelského národa, kteří ho přijali, klaněli se mu a poslouchali ho.
Víme, že Bůh je duch, nemá tělo. Když se v Písmu mluví o Boží tváři, srdci, uších, chce se tím říci, že Bůh není nějakou silou. On je osobní Bůh. Není skrytý, ale poznatelný, má zájem o člověka, je mu blízko. Písmo svaté nám Boha zjevuje jako Boha, který mluví. To není jen tichá řeč stvoření, kde příroda a vesmír již svou krásou a harmonií odkazují na svého Stvořitele. Mluvil k patriarchům, prorokům.
V Ježíši Kristu Boha nazýváme Otcem. Tím, že Bůh zjevuje své jméno a každého z nás volá jménem, dává poznat, že nás bere vážně jako partnery. To nás zavazuje k životu, který bude oslavou tohoto jména.
Dát poznat někomu své jméno však znamená stát se zranitelným. Bůh bere na sebe riziko vztahu i s tím vědomím, že člověk ho může zranit, že může znesvětit Boží jméno, což se bohužel často stává.
Lidská touha znát jméno Boha je známa již ve Starém zákoně. Co za tím stálo?
Pokud ve Starém zákoně člověk toužil znát jméno Boha, bylo to proto, aby ho mohl vzývat, obracet se na něho v modlitbě, přinášet mu oběť. Znamená to vstoupit s ním do vztahu a zároveň jej odlišit od jakéhokoli jiného bytí.
Bůh své jméno zjevoval velmi tajemným způsobem. Když se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, představil se jako Bůh Abrahama, Bůh Izáka a Bůh Jakuba. Později použil výraz „Já jsem, který jsem“, což budí dojem vyhýbavé reakce, jako by Bůh ani nechtěl říct své jméno. Jak máme chápat tato slova?
Bůh zjevoval své jméno postupně. Můj profesor hebrejštiny v Jeruzalémě tento tajemný výrok „Já jsem, který jsem“ překládal takto: „Já budu ten, který jsem byl.“ Znamená to, že tak, jak byl s jejich praotci Abrahamem, Izákem, Jakubem, bude i s nimi. Neopustí je, ale vyvede je z egyptského otroctví.
Vyslovit Boží jméno je závazek, že jsme připraveni plnit vůli toho, na kterého se obracíme jménem.
Kde je nejzřetelnější paralela v Novém zákoně?
V Janově evangeliu Ježíš několikrát používá označení „Já jsem“. Významná událost se odehrála v Getsemanské zahradě, když přišli zatknout Ježíše. Na jeho otázku
„Koho hledáte?“ odpověděli:
„Ježíše Nazaretského.“ A Ježíš jim odpověděl:
„To jsem já.“ Tehdy zástupy padaly ze strachu na zem. To proto, že Ježíš vyslovil Boží jméno, se kterým se ztotožnil. On je Bůh.
Co se odehrává ve chvíli, kdy člověk vysloví Boží jméno?
Někdo může namítat, že zmínit jméno Boha, Ježíše Krista, Panny Marie nebo svatých nemá nic společného s úctou k Bohu, neboť jde jen o jména. Není to pravda. Osoba a jméno jsou v biblickém prostředí velmi úzce propojeny.
Vyslovením jména se osoba stává přítomna ve společenství. Proto v židovském náboženství je Boží jméno tak svaté. Židé ho přímo nevyslovují ani v modlitbě, ale nahrazují jej výrazy Všemohoucí, Nejvyšší, Mocný a podobně.
My křesťané můžeme Boha nazývat Otec. Je to privilegium. A ten, kdo lehkovážně a bezmyšlenkovitě recituje, přímo „omílá“ modlitby, znesvěcuje Boží jméno, které v modlitbě vyslovuje.
Jak by mělo vypadat vzdávání patřičné úcty Božímu jménu?
V dnešní době je důležité, a zároveň náročné zachovat si smysl pro posvátno. Už způsob, jakým vstupujeme do kostela, jak se modlíme, jak mluvíme o Bohu a o duchovních věcech, vyjadřuje to, zda jsme již tento „cit“ neztratili.
Zmíním přežehnání. Při tomto úkonu také vyslovujeme Boží jména:
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Tímto se předáváme do Boží ochrany, vzýváme Nejsvětější Trojici a připomínáme si, že jsme Božím chrámem. Není to odhánění much, jak často naše přežehnání vypadá.
První Boží přikázání nás zve prožívat v sobě pohnutí z tajemství a chránit dojetí z Boží přítomnosti. Bůh je tady a je náš Otec.
To nás Ježíš naučil i modlitbou Otčenáš. Mimo jiné se v ní modlíme: „Posvěť se jméno tvé.“ Co tím vlastně Bohu říkáme?
Sloveso „posvětit“ znamená vyčlenit, oddělit z profánního používání. Ve vztahu k Bohu vyjadřuje uznávání jeho majestátu, jeho odlišnosti od světa, od stvoření.
Jedná se o první ze sedmi proseb Otčenáše. Klade na nás požadavek zacházet s vírou svatě. Ptejme se, jestli jsme ochotni se vyčlenit, vyhranit vůči tomuto světu. Jsou situace, ve kterých nemůžeme se vším souhlasit, nemůžeme všude jít a všechno dělat, chceme-li si zachovat svatost. Proto je třeba učit se rozlišovat mezi tím, co je opravdu dobré, pravdivé a krásné, a tím, co je jen levná napodobenina. V současnosti sem patří i riziko tzv. politické korektnosti. Je to pokušení ve jménu „tolerance“ zapřít hodnoty evangelia.
Modlitbou Páně vyznáváme, že si nepřejeme Boha podle svých pozemských představ. Nechceme, aby se podobal člověku nebo věcem. Uznáváme, že Bůh je jiný než pozemský svět. Touto první prosbou se zavazujeme, že budeme vždy přistupovat k našemu Pánu jako k Bohu a že nikdo a nic jiného nebude pro nás jako Bůh.
Zákaz „Nevezmeš jméno Boží nadarmo“ je zřejmě nesprávné chápat stroze jen v intencích napsaného textu. Potřebuje hlubší výklad. Co všechno je v něm obsaženo?
Znesvětit Boží jméno znamená, že se nechováme jako Ježíšovi bratři a sestry a jako děti nebeského Otce. Když nežijeme podle sociálního řádu, když tuto zemi naplňujeme závistí, zlobou, nenávistí, nespravedlností, znesvěcujeme tím Boží jméno. Všechny naše křivé přísahy a nedodržené sliby jsou poskvrněním samotného Boha.
Když nežijeme jako křesťané, znevažujeme jméno, které nosíme, a znevažujeme jméno toho, kterého v modlitbě nazýváme Otcem.Nemůžeme se pak divit, že svět křesťanům nevěří, když vidí, jak přistupujeme k tomu, jehož jméno vzýváme.
Na druhé straně, někteří lidé se odvrátili od Boha a církve, přičemž jako důvod uváděli nesprávný život věřících nebo negativní zkušenost při setkání s knězem.
Ve skutečnosti hledali záminku, aby nemuseli změnit vlastní život a mohli si zdůvodnit opuštění křesťanského stylu života. Neredukujme Boha na vlastní představy a především ho nevyužívejme pro sebe.
Boží jméno je používáno i v souvislostech, při kterých je zjevné, že se právě nejedná o rozhovor s Bohem. Dokonce jsou známé zločiny v Božím jménu. Také v masmédiích můžeme často pozorovat, že je Boží jméno zneužíváno i pro reklamní či politické cíle. K čemu vyzývá druhé Boží přikázání v tomto směru?
Kolik hanebných věcí bylo spácháno v Božím jménu! V minulosti i nyní se jich člověk dopouští. Místo toho, aby sloužil Bohu, poslouží si Bohem k vlastním cílům. Říká se, že mladý Karel Marx začal pohrdat náboženstvím tehdy, když jeho otec dal pokřtít celou rodinu proto, že to mělo podpořit jeho obchodní aktivity.
Druhé Boží přikázání nás vyzývá, abychom se chránili před předstíranou zbožností. Známý německý kněz a teolog Bernard Häring vysvětluje, že pokud vyslovujeme Boží jméno nebo mluvíme o náboženství, musíme dbát o čistotu svých úmyslů a obrátit srdce a rozum k Bohu.
Máme být ochránci Božího jména.
Jak se má člověk jednat když slyší, že někdo Božím jménem pohrdá, používá ho v marnosti? Je lepší toho člověka upozornit nebo raději mlčet?
Vulgarismy a nadávání vypovídají o bídě a nedostatku kulturnosti člověka a společnosti. Někteří se už neumí ani slušně vyjadřovat a bavit. Stačí se zaposlouchat do rozhovorů v autobuse nebo vlaku, nebo ve školních třídách a na pracovištích. Také televizní seriály a svět médií jdou výraznou cestou úpadku. Zavedla se pomýlená představa, že zahřešit si v přímém přenosu přidá na humornosti.
Mnohdy jsou součástí kolektivů i věřící. Je třeba, aby se ozvali a požádali o slušné vyjadřování. Z jejich strany je to i vyznání víry. Snazší je mlčet a tvářit se, že se jich to netýká. Upřímné prožívání své víry a posvátná úcta k Bohu je však velmi silným svědectvím.
Nicméně jsou typy lidí, které by upozornění vyprovokovalo k ještě větší spršce nadávek. Existuje i nějaké jiné řešení?
Neexistuje-li jiná možnost a naše napomenutí způsobí ještě větší rouhání, evangelium nám říká, že
účinným nástrojem proti zlu je vždy modlitba a půst za dotyčné lidi.
Pán Ježíš říká, že člověka poskvrňuje, co vychází z jeho srdce. To znamená, že
vyslovené slovo odráží naše nitro a zároveň nás formuje. Stáváme se tím, na co myslíme, co mluvíme a co slyšíme.
Ve starověku se v klášterech mniši naučili žalmy nebo jiné biblické pasáže nazpaměť, aby v době odpočinku a spánku byl jejich nitro naplněno Božím slovem, které je posvěcuje. Znesvěcování Božího jména je otevírání cesty pro zlého ducha. Proto neplatí, že se nic neděje, když někdo mluví neslušně a rouhavě. Že jsou to jen slova. Vyslovené nebo slyšené slovo nás formuje.
Mnozí ani netuší, že druhý příkaz pokračuje v Knize Exodus slovy: „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (Ex 20, 7). Neubírá zkrácená verze z celkové vážnosti přikázání?
Verze ve starozákonních knihách Exodus a Deuteronomium nejsou zcela identické. Proto bylo vytvořeno zkrácené znění. V řečtině se Desatero nazývá Dekalog, což doslova znamená Deset slov. Je to katechetická pomůcka, která existovala už i v židovství. Důvodem je snazší zapamatování. Právě to je pozitivní, že dokonce i nevěřící ho umí „zarecitovat“.
Nejde o to, aby za každým příkazem a předpisem bylo přidáno vyhrožování pro případ zneužití. Staré přísloví říká:
„Ptáka poznáš po peří, člověka po řeči.“
Slovo dokáže zranit více než kámen. Ve společnosti došlo ke znehodnocení, devalvaci slova. Jsme vulgární a tváříme se, že se nic neděje, že tak je to v pořádku. Ovšem není.
Vyslovené slovo nás formuje a odkrývá naše nitro.
Své farníky často vyzývám, aby si dali závazek, že budou mluvit slušně.
To není o tom, jestli jsi věřící, ale o tom, že jsi člověk. Desatero totiž explicitně vyjadřuje přirozený zákon, který je vepsán uvnitř každého z nás.
Pod druhé Boží přikázání spadá i rouhání. Kdy se člověk Bohu rouhá?
Rouhání doslova znamená vyslovovat (vnitřně nebo nahlas) proti Bohu a svatým věcem slova nenávisti nebo se jim vysmívat. Nebo obviňovat Boha za zlo ve světě.
Německý benediktin Anselm Grün používá výstižné přirovnání. Bůh odlomí pro mě kus chleba a podává mi ho. Mně nepřináleží zpochybňovat Boží dobrotu a ptát se, jestli mi měl dát víc nebo jinou část chleba. Důvěřuji mu jako Otci, který dává svým dětem dobré věci. Rouháním zpochybňujeme Boží dobrotu a sami se chceme stát bohy.
Má rouhání souvislost s proklínáním?
Proklínání je svolávání zla na druhého člověka. Je to hřích proti lásce k bližnímu.
Ježíš nás učí milovat ty, kdo nás nenávidí, a modlit se za ty, kdo nás pronásledují. Někdy můžeme cítit spravedlivou křivdu. I tehdy jsme však vyzváni pěstovat v sobě skutek duchovního milosrdenství – křivdu trpělivě snášet. Je to náročná škola Kristova evangelia. Můžeme si dát předsevzetí, že za žádných okolností nebudeme druhému přát žádné zlo.
Dalším hříchem proti druhému přikázání je křivá přísaha. Základem je však pochopení, co ve své podstatě přísaha vlastně znamená?
Už od dětství si někteří možná pamatujeme jednoduchou poučku. Přísahat znamená brát Boha za svědka toho, co tvrdíme. V přísaze se odvoláváme na Boží pravdomluvnost jako záruku, že my sami jsme pravdomluvní.
A kdy jde o křivou přísahu?
Jde o přísahy, ve kterých vyslovujeme lež, přísahy, kterými chceme dosáhnout špatné věci. Kdo tedy falešně přísahá, dopouští se těžkého hříchu, neboť z Boha činí lháře. A ještě to dělá v Božím jménu. Dnes s úsměvem na rtech lidé vyslovují lež, dokonce i s přísahou. Je to důsledek zmiňované ztráty smyslu pro posvátno.
Ježíš v Matoušově evangeliu doporučuje, že vůbec nemáme přísahat: „Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec...“ Nejsou tedy ani výjimečné situace, ve kterých je přísaha oprávněná či dovolená?
Ježíš žádá, aby se člověk snažil ve svém životě řídit pravdou. Pokud Ježíš odmítá přísahu, má na mysli zbytečnou nebo lehkovážnou přísahu. Abychom se vyhnuli lehkovážné přísaze, musí být splněny tři podmínky.
Přísaha v první řadě musí být pravdivá, to znamená, že věc, o které hovoříme, musí odpovídat skutečnosti. Druhou podmínkou je, že přísaha se používá pro dobrý cíl. Nemůžu přísahat, že udělám něco špatného. Zmíním přísahu, kterou dal Herodes Antipas dceři Herodiady, na jejímž základě dal popravit Jana Křtitele. Třetí podmínkou je, že se jedná o mimořádně závažnou situaci. Jelikož v přísaze voláme Boha za svědka, přísaha se nevyslovuje „kdykoli“. V našich zemích je přísaha součástí uzavírání svátosti manželství.
V seriálu Desatero jste již mohli přečíst:
Deset Božích přikázání v moderním světě - Úvodní rozhovor s biblistou Jozefem Jančovičem
1. přikázání: Pověry, magie, věštby. Ďábel pracuje jako lichvář - půjčí rád, aby časem získal vše
Převzato z
BLOG POSTOJ.SK
ze dne 13. 11. 2021, 2. díl
zde.
