O 14. neděli v mezidobí bylo v kázání při mši svaté ve Štítarech vysvětleno, proč a kdy kněz pokleká.
Při mši svaté kněz několikrát pokleká. Tento liturgický postoj znamená, že se člověk umenšuje, je to výraz pokory a vědomí, že stojí před někým, kdo si zaslouží, abychom Mu projevili tento největší projev úcty. Kleká se pouze před Bohem, ne před svatými, a dokonce ani ne před Pannou Marií. Pouze před Bohem se pokleká.
Při mši svaté na začátku kněz pokleká s ministranty před svatostánkem, protože tím vyznává, že si je vědom, že ve svatostánku je Boží Syn, živý Ježíš Kristus. Pak pokleká i při proměňování a tím vyjadřuje víru ve skutečnou přítomnost Božího Syna v Eucharistii a pokleká i před svatým přijímáním – před zvoláním: „Hle, Beránek Boží“, kdy znovu ještě dává najevo, že si je vědom, jak nejvýš svatý Pán je zde přítomen. Věřící sice takto během mše svaté nepoklekají, ale příklad kněze, toto gesto, je má vždy znovu vtáhnout do stejného vědomí, které kněz při pokleknutí vyjadřuje: Vím, že je Bůh přítomen, pokorně vyznávám, že jsem před Ním malý, vůbec nic, a vzdávám Mu úctu nejvyššího stupně. Každé pokleknutí má být i výrazem toho, co se děje v našem srdci. Jsem před Pánem, vyjadřuji to tímto svým postojem těla.
