Ohled za mou druhou peší poutí do Santiaga de Compostela
Sice už jsme více jak měsíc zpět od naší pěší poutě, ale věřím že každý stále nosíme v srdci to krásné co, jsme prožili a to co bylo méně krásné se už rozplynulo.
Když jsem začal přemýšlet o mé druhé pěší pouti do Santiaga de Compostela, tak jsem měl sice jasno jakou trasu půjdu, ale neměl jsem jasno s kým. Přítelkyně Míša z důvodu termínu poutě jít nemohla. Ale oslovil jsem kamaráda Petra a ten bez váhání nadšeně souhlasil. Loni jsme právě s Míšou šly den po mém biřmování v červnu pobřežní trasou. A letos z důvodu kněžského svěcení v Brně, příprav na primiční mši svatou v Bližkovicích, jsme zvolili až začátek července.
Velkým překvapením bylo, když asi 14 dní před samotným odletem se ozvala kamarádka Dana, že změnila názor a půjde s námi. Bohužel na náš let z Prahy, byl beznadějně vyprodáno, tak se musela hledat jiná alternatíva odletu do Porta. Dana to ale zvládla s obdivuhodným výkonem a našla odlet v brzkých ranních hodinách z Vídně. Jen pak v pruběhu dopoledne přicházeli od naší spolupoutnice děsivé zprávy, že tři hodiny po plánovaném odletu, je ješte stále na letišti.
Nechtěl jsem jít podruhé tou stejnou trasou, ale s úctou k mojím dvěma spolu-poutníkům, jsem se přizpusobil. Věřím Panně Marii, že mně ještě někdy na tuto pouť nasměruje.
Já jsem se, přiznám po loňské zkušenosti dvou nocí pod širákem, trochu více zabýval zajištěním ubytování počas pouti. Najít ubytování nebyl až takový problém, ale potíž byla v jazykové barieře. Tak co šlo, jsem se naučil zvládat s překladačem od Google, ale vše nešlo. Tak první koho jsem oslovil o pomoc z překladem, byl doktor Jozef z naší nemocnice. A pak když bylo potřeba telefonovat, tak se tohoto těžkého úkolu zhostila Martina a nebo již zmiňovaná přítelkyně Míša.
Když jsme pak s pomocí Boží přistáli v odpoledních hodinách v rozpáleném Portu a po noci strávené na albergue.. Čekala na nás ve Fatimě Panna Maria.
A po těchto dnech už samotná pouť. Začali jsme za městem Porto v Povoa de Varzim, kde jsem poprvé využil nápovědy kamarádky na telefonu. Když nám ubytovatel na albergue něco vysvětloval a my tři byli v beznaději. Přitom se nás prý ptal, zda nám nevadí jeden pokoj, když máme složení dva muži a žena. Tuto otázku pak řešili ještě asi na dvou místech. Hned na začátku se ukázalo příjemné mýt zabukované ubytování dopředu a tím pádem se nestresovat, že přijdeme a bude plno. Ale jak jsem šly už pár dní, bylo třeba upravit trochu kilometry a zrušit naštěstí jen dva noclehy, nebylo to pro mně příjemné, ale na alberue to vždy vzali pozitivně. Rozdíl od loňského putování byl, že se vstávalo před pátou hodinou ranní a to kvůli hrozícímu velkému teplu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré a nakonec se to ukázalo dobré v tom, že jsme docházeli do cíle většinou kolem 15:00. Je pravda, že obrovské teploty, byli největším problémem co se mojí osoby týče a také to fyzicky vyčerpávalo. Hlavně v den, kdy jsme docházeli do města O Porriño, to jsme se doplazili opravdu jen díky tomu, že nás popostrčil svatý Jakub a vidina piva v namraženém půllitru.
Pak už se další dny šlo díky sluníčku hůř, ale všichni tři jsme vždy ve zdraví došly. A k závěru na poslední den nám zůstalo 25 km. Loni jsem se jich bál a raději jsem obětoval noc pod širým nebem abych nemusel tak daleko, ale nebylo to tak hrozné. Aspoň na mně se projevila únava z každodenního velmi brzkého vstávání a docházel jsem do Santiaga ke katedrále také díky popostrčení svatého Jakuba a Václava a setrvačností. Pak po setkání s Danou a Petrem, jsme šly na albergue. Kde pan recepční na mně teda chrlil anglicky informace a jsem mu poslušně kýval, i když jsem byl mimo. Naštěstí to vyřešil telefonát Míši a ta dojednala co potřeba.
Potom už následovali jen příjemné záležitostí v podobě poutnických mši svatých, suvenýrů a v poslední řadě završení pěší pouti návštěvou Finistery.
A to poslední byl odlet zpět do Vídně přes Malorku. Dá-li Bůh a pokud se ještě někdy rozhodneme jít tuto krásnou pouť, tak se zase bude dát udělat a zorganizovat cestu a samotnou pouť úplně jinak.
Tak děkuji všem za podporu a ustavičnou pomoc, bez které by to všechno šlo, ale mnohem hůř.
