PRAVÁ ŽENSKOST - Rozhovor s Alicí von Hildebrand (o důstojnosti a povolání ženy, feminizmu a ďáblových snahách ..)

Alice von Hildebrand odešla vstříc našemu Pánu 14. ledna 2022 ve 00:25 hodin. „Zemřela pokojně doma po krátké nemoci,“ jak bylo oznámeno.





Měla jsem skvělou příležitost poznat tuto nádhernou lidskou bytost ještě v tomto životě a vést s ní 1.října 2018 rozhovor. Mluvily jsme o mnoha tématech, včetně ženskosti, modernosti a moudrosti stáří – zejména o pohledu vstříc smrti. Ráda bych se zde se čtenáři podělila o moudrost této skvělé ženy.

Alice Jourdain von Hildebrand se narodila 11. března 1923 v Belgii. Do New Yorku přišla v roce 1940 jako válečná uprchlice. Brzy poté se seznámila s Dietrichem von Hildebrand a začala studovat filozofii na Fordhamově univerzitě. Manželé von Hildebrandovi se vzali v roce 1959 a spolupracovali na napsání mnoha knih. Od roku 1947 začala Alice vyučovat na Hunter College v New Yorku. Poté, co kvůli svému pohlaví snášela 14 let útrapy ze strany vysoké školy, byla jmenována profesorkou filozofie, kterou přednášela 37 let.

Kromě dlouholetého působení na Hunter College vyučovala také na Katechetickém institutu v Dunwoody ve státě New York, na Františkánské univerzitě ve Steubenville, na Institutu Thomase Mora v Římě, na Ave Maria College a na Notre Dame Graduate School of Christendom College. Dr. von Hildebrand je autorkou řady knih jakož i mnoha publikovaných filozofických článků.

Alici von Hildebrand lze považovat za radikální zastánkyni tradic, pravdy a víry. Její autentický pohled na ženskost jako na záměrný a vrcholný plán stvoření je výzvou jak pro ty, kdo považují ženy za méněcenné pohlaví, tak pro feministky, které se snaží opustit nebo zneužít bohatství vlastního pohlaví.

Kimberly Cook: Je pro mě požehnáním a poctou, že mohu být v domě Alice a zesnulého Dietricha von Hildebrandových. Oba mají tak velký podíl na rozvoji katolické filozofie a teologie. Alice von Hildebrand je pro mě osobní hrdinkou díky své práci o pravém významu ženství. Chtěla jsem sevás zeptat: co je to hlavní, v čem se ženy v naší společnosti mýlí, zejména pokud jde o ženskost?

Alice von Hildebrand: Naslouchají ďáblu, který jim namlouvá, že být ženou znamená být méněcenná, že být ženou znamená být prostředkem rozkoše pro muže. Nejsou však respektovány a chápány jako ty, kým skutečně jsou. A já prostě říkám, že když čtete Bibli na kolenou (protože jen na kolenou ji můžeme pochopit), uvědomíte si, že Eva byla stvořena jako poslední.



A všimnete si, že existuje hierarchie. Je tu neživá hmota, živá hmota, nižší živočichové, vyšší živočichové, muž a pak přijde žena. Ta je stvořena jako poslední. A když ji Adam uviděl – když byla stvořena, byl uspán a neviděl, jak byla Eva vzata z jeho těla – a pak se probudil a spatřil ji. Jeho reakcí bylo okouzlení, okouzlení! Tělo mého těla – věděl, že ona má stejnou důstojnost. Nyní byla láska mezi nimi něčím, co ďábel nemohl vystát, protože satan je nenávist a křesťanský život je láska. A tak se ji snažil zkazit a dívat se na ni jako na prostředek rozkoše, a ne jako na osobu stejné důstojnosti. Byla to mimořádná důstojnost.

Uvědomme si, že je třeba přemýšlet o pojetí nové lidské osoby. Manžel obejme svou ženu a po spojení vpraví do jejího těla látku, která je po spojení s vajíčkem schopna dát život. A to, co se děje, je tajemství. Vidíte tedy, že žena, když se s ní manžel spojí, by si měla být vědoma toho, že v jejím těle dochází k posvátnému tajemství – ke vzniku nové lidské osoby. Ale ještě to není osoba, je to jen látka, které Bůh dává duši. Duše nepochází od manžela. Pochází od Boha. On vkládá duši do oplodněného vajíčka.

Proto právě v tomto okamžiku – a přemýšlejte o tom –, dochází k bezprostřednímu kontaktu mezi Bohem a ženským tělem. Manžel je mimo hru. Svou úlohu již splnil. Přichází však Bůh, který se dotýká oplodněného vajíčka, a v tomto okamžiku vzniká nová lidská osoba. Důstojnost ženy tedy spočívá v tom, že Bůh má takříkajíc přímý kontakt s jejím tělem. Proto by žena měla být zahalená. Proč jsou ženy vyzývány k zahalování, což se o mužích skutečně říci nedá? Proč? Protože vše, co je posvátné, vyžaduje zahalení. Nestydatost dnešních žen by měla vyvolávat u ďábla radost a měla by rozplakat Krista, protože už neexistuje vědomí toho, že mé tělo je místem, kde byl počat Bůh.

Můj manžel měl naprostou pravdu, když krátce po svém obrácení napsal: „Úcta je klíčem ke všem ctnostem.“ Dva nejdůležitější muži v mém životě přistupovali denně ke svatému přijímání, můj otec po celý svůj život a můj manžel po svém obrácení. Denně přijímali! Nikdy jsem nezapomněla, jak jsem si ve svých čtyřech letech ohromeně uvědomila úctu svého drahého otce při mši svaté a pochopila jsem, že úcta je klíčová. Jsou věci, které jsou posvátné a na které musíme reagovat. A právě to se ďábel snaží zničit, protože, nedělejte si iluze, žena má klíčovou roli ve vykoupení. Hraje při této Svátosti klíčovou roli, a to, že je zahalená, není znamením nedůstojnosti, je to pocta. A feministky dnes budou tvrdit, že když jste zahalená, je v tom něco zavrženíhodného. Ne, zahalujeme to, co je posvátné!

Kimberly Cook: Je tedy feminismus odmítnutím sebe sama jakožto ženy?

Alice von Hildebrand: Ne. Je to systematické odmítání pochopit, co je posláním ženy. Ona to nechce. Dá se říct, že být mužem je čest a být ženou nikoli. Nechápou, že počít a porodit dítě je něco neskonale důležitějšího. Nezapomeňte, že všechny úspěchy mužů budou na konci času zničeny, všechno bude spáleno, ale každá žena, která porodila dítě, přijde na věčnost. A proto cítím, že je dnes nejdůležitější, aby ženy znovu objevily krásu a velikost svého poslání. Jsem hrdá na to, že jsem žena. Nevybrala jsem si to, ale jsem hrdá na to, že jí jsem. Každý den prosím Boha: „Dej mi milost, abych mohla žít podle své důstojnosti jakožto žena.“

Kimberly Cook: To je krásné. Vím, že Edith Steinová v mnohém inspirovala papeže Jana Pavla II. Jednou z těchto věcí byla řeč o novém feminismu, který v kultuře pěstuje úctu k životu a podporuje ho. Co si o těchto slovech myslíte? Je to skutečně feminismus?

Alice von Hildebrand: Víte, já raději používám slovo „ženskost“, protože pro mě je feminismus jakýmsi odmítnutím důstojnosti ženy jakožto ženy. Chci tím říct, že musí být jako muži. Vzpomínám si, jaké zoufalství jsem pocítila, když mi poprvé řekli, že se ženy stanou vojáky. Vždyť jejich posláním je dávat život. Ďábel ženy nenávidí, protože mají tak klíčovou roli. Vždycky jsem byla ráda dívkou a jedním z důvodů byla určitě úcta mého milovaného otce k jeho ženě. Tolik na mě zapůsobila jeho úcta, způsob, jak ji oslovoval.



P. Matthew MacDonald: Nemá moderní feminismus se svou tendencí nastolit nadvládu nad muži a nad sebou samým tuto vnitřní úctu ke kráse ženské bytosti?

Alice von Hildebrand: Víte, jsem naprosto přesvědčena, že žena hraje klíčovou úlohu – nezapomínejte, že nejdokonalejší lidskou bytostí je žena, konkrétně Marie. A z tohoto hlediska je zcela pochopitelné, o co se ďábel snaží – a děje se to už téměř sto let –,snaží se přesvědčit ženy, že jejich role je podřadná, že jsou kuchařky a že jsou služky. To se také stalo, nyní žijeme ve světě, kde jsou ženy stále dominantnější a stále méně křesťanské.
Vzpomínám si, že před časem tu byl kardinál Burke a řekl: „Žijeme v apokalyptické době, v době naprostého zmatení.“
A já velmi silně cítím, že ženy mají poslání pozvednout svou roli matky. Dokonce i řeholnice, které nejsou v biologickém smyslu matkami, a přesto jsou matkami, jsou skutečně pravými matkami, protože být matkou znamená být naprosto obětavá a říkat: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Ať se mi tak stane! Jinými slovy, přijmout, být oplodněna. V tom spočívá velikost ženské role. Miluji tu větu: „Ať se mi stane podle tvého slova.“

Kimberly Cook: Takže toto je posvátné poslání ženy?

Alice von Hildebrand: Ano.

Kimberly Cook: A jak ženy naplňují svou ženskost?

Alice von Hildebrand: Modlitbou. Modlitbou. Víte, vlastně dnes je velký svátek svaté Terezie z Lisieux, kterou miluji. Myslím, že mi byly tři roky, když byla kanonizována. A jaké je její poslání? Říci Bohu: „Jsem tvá. Jsem tvá. Udělej se mnou, co chceš.“ Už jako malá holčička, jako malé dítě to pochopila. A proto ráno vstaň a řekni: „Jsem služebnice Páně.“ Když jdeš spát, raduj se a pochop, že být služebnicí Boží je čest!

P. Matthew MacDonald: Jeden z jejích velkých citátů zní: „V srdci církve, mé Matky, budu láskou.“

Kimberly Cook: Říkáte, že křesťanství a ženství jsou tak úzce propojeny. Je to kvůli Marii a její úloze dát život?

Alice von Hildebrand: Myslím, že muž by měl děkovat Bohu za to, že je mužem, protože mu bylo dáno velmi jasné poslání ochraňovat. Žena by měla děkovat Bohu za to, že je ženou, protože jejím velmi zvláštním posláním je dávat život, spolupracovat s Bohem. To se mi líbí! A čím jsem starší, tím víc se mi líbí být ženou. Což neznamená, že bych chtěla znevažovat mužství, ale jednoduše chci říct, že právě to Bůh chtěl, abych taková byla.

Kimberly Cook: Říct, že tohle je mé poslání?

Alice von Hildebrand: Nemá smysl, abych se dívala na poslání někoho jiného. Jednoduše říct: „Co chceš, abych udělala, a dej mi milost, abych to mohla dát.“ Víte, svatý Augustin napsal: „Dej, co poroučíš a poruč, co chceš!“ Tohle napsal v 5. století. Dej mi sílu to udělat. Dej mi milost to udělat. A pak mohu překonávat zdi. Miluji tato slova: Da quod iubes, et iube quod vis. Děj, co poroučíš. A pak poruč, co chceš. Když mi dáš sílu, budu schopen dělat velké věci, ale pak z toho vznikne radost. „Bez tvé pomoci, Bože, nedokážu nic.“ Nic! Jsme žebráci. Je čest být žebrákem a pak padnout ke Kristovým nohám a prosit ho, aby nám dal sílu. „Bez Tebe nemohu nic. Ale s tvou pomocí překonám zdi.“

Kimberly Cook: Myslím, že v naší kultuře nemáme rádi slabost, ale vy jste řekla, že mnoho velkých světic bylo odvážných a silných, ale to nic neubralo na jejich ženskosti.

Alice von Hildebrand: Víte, že svatým se můžete stát pouze tak, že budete svobodně konat dílo, které vám Bůh uložil. Jaký smysl má sen stát se velkým misionářem v cizích zemích? Je to nesmysl. Je to snění. Kdežto my říkáme: „Co chceš, abych teď dělal?“ Vždyť taková byla Svatá Panna. „Jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova.“ A pokud je vaším posláním být kuchařkou v klášteře a děláte to celým srdcem a celou duší, je to cesta ke svatosti. Víte, většina z nás sní o svém životě, představujeme si, jaké by to bylo, kdybychom byli někým jiným a dělali něco jiného. Ne, tohle je to, co Bůh chce, abych dělala právě teď.

Kimberly Cook: Jak poznáme, co Bůh chce, abychom dělali?

Alice von Hildebrand: Tak, že padneme na kolena a řekneme: „Ukaž mi, Pane, co chceš, abych teď dělala.“ A budete znát jeho odpověď. Ptejte se ho.



Kimberly Cook: Co je podle vás tím nejdůležitějším poselstvím, které je třeba říci dnešním mladým lidem?

Alice von Hildebrand: Snažit se přiblížit jim neuvěřitelnou krásu křesťanství. Protože když porovnáte různé kultury, v žádné z nich se důstojnost nebo krása bytí člověka neukazuje tak zářivě. Je to velkolepé. Každé ráno poté, co vstaneme, bychom měli děkovat Bohu. Doufám, že na smrtelné posteli bude jedno z mých posledních slov: „Odpusť mi, Pane. Děkuji ti. Smiluj se nade mnou.“ Víte, máme zrak jako rys, pokud jde o chyby druhých, ale vůči vlastní vině jsme slepí. Mé oči směřují ven a vidí, když jiný člověk udělá chybu; já ji uvidím. Ale ne, musíme se dívat dovnitř a pak se snažit říct – každý z nás musí říct: „Odpusť mi, Pane, neboť jsem ubohý hříšník.“ A radovat se z toho. A potom mu líbat nohy. Všimněte si, že Marie Magdalská se vrhla ke Kristovým nohám, protože důvěřovala v jeho milosrdenství. Jidáš si uvědomil, že se dopustil ohavného zločinu. Ve chvíli, kdy pochopil, že se sám nezachrání, oběsil se na stromě. Sám to nedokázal. Ale s tvou pomocí, Bože, můžeme všechno. My chceme všechno dokázat sami. Ne. Jsem bezmocná a nešťastná, ale s jeho pomocí dokážu překonat zdi.

Jste mnohem mladší než já, o tolik mladší. Je možné, že budete žít ještě dlouho. Ale v mém případě vím s naprostou jistotou, že knot mé svíce je každým okamžikem kratší. A tak se probudíte a říkáte si: „Jak by se ti líbilo umřít?“ Odpovídám: „Tak, že budu prosit Boha o odpuštění a odpustím těm, kteří se proti nám provinili.“ A říkat Bohu: „Miluji Tě,“ vědoma si své slabosti. Nezapomínejte, že je mnoho věcí, kterých jsme se dopustili. A nejsem si jich plně vědoma, protože není zrovna příjemné říkat: „Je to moje vina. Je to moje vina.“ Mnohem příjemnější je říci: „Je to tvoje vina. Je to tvoje vina.“ Z tohoto hlediska chápu život malé Terezie od Dítěte Ježíše, tuto svatou prostotu dítěte, která říká Bohu: „Taková jsem bez tvé pomoci. Ale s tvou pomocí mohu překonat zdi.“ Miluju ji.

Kimberly Cook: Na Terezii je zvláštní, že přijímá slabost, malost. O všech svých chybách, které má, neustále mluví, aniž by se je snažila skrývat. Nebojí se být slabá a malá. A všichni ji milují.

Alice von Hildebrand: Inu, my milujeme Boha. Jsme slabí a ubozí. Ale opakuji, že musíme stále říkat: „S Tvou pomocí se překonám. S tvou pomocí. Sama nikdy.“ A povšimněte si, kolik lidí se v naší společnosti chválí. „Dokázal jsem to úplně sám. Nepotřeboval jsem ničí pomoc.“ Nezapomínejte, že dvěma ďáblovými trumfy je povzbuzování naší chvály a oslabování naší smyslnosti. Toto jsou dva velké trumfy, pýcha a smyslnost.
Vzpomínám si, že jsem byla na Svatý týden ve Francii a šla jsem ke zpovědi. A řekla jsem knězi, jaké si myslím, že jsou mé slabosti a hříchy. A on pak mlčel. Řekla jsem: „Otče, dokončila jsem zpověď.“ Zeptal se: „Jste si zcela jistá, že jste se nedopustila hříchu nečistoty.?“ Víte, tehdy mi bylo asi 75 let. Tím chci říct, že se stávalo tak často, že se kajícníci o tomto konkrétním hříchu nezmínili, ať už kvůli vysokému věku, nebo z milosti, ať už to bylo cokoli, a proto vždy řekl: „Jste si jistá, že jste se nedopustila hříchu?“ Pro ďábla je snadné přimět nás k hříchu. Je to snadné.

P. Matthew MacDonald: Hřích nečistoty samozřejmě není od Boha, ale Bůh ho někdy dopouští, aby nás naučil, jak být pokorní a jak se odevzdat. Víte, myslím, že Bůh někdy dovolí, aby lidé s velkou přirozenou ctností upadli do hříchů nečistoty, aby je pak naučil pokoře. Je to podobné tomu, čím svatý Pavel procházel s ostnem v těle. A prosil Boha, aby ho od něj odňal. Ale Bůh mu odpověděl: „Moje milost stačí.“

Alice von Hildebrand: Moje milost stačí... (tleská a směje se). To se mi líbí! Krásné.

P. Matthew MacDonald: Ano. Ano. Myslím si, že mnoho lidí, když přijde ke zpovědi, často vyznává své pocity. A já jim říkám: „Samotný pocit není hřích. Hříšné může být to, jak se svými pocity naložíte.“

Kimberly Cook: Skutek.

Alice von Hildebrand: S vaší vůlí.

P. Matthew MacDonald: Povzbuzuju lidi, kteří bojují s nečistotou, aby se obrátili ke Kristu na kříži a požádali ho, aby očistil jejich srdce. Také je povzbuzuji, zejména muže, aby – když vidí fyzicky přitažlivou ženu –, děkovali Bohu za její krásu. Ale aby se za tuto ženu modlili, aby ji Pán požehnal, aby byla věrná, šťastná a svatá v tomto životě a měla věčný život.



Kimberly Cook: To je krásné.

Alice von Hildebrand: Žijeme ve společnosti, v moderním světě, v němž se ďáblu daří nás v jakékoli situaci pokoušet. Nepamatuji si, že bych v dětství někdy viděla pornografický časopis. Nikdy! Nyní jsou tyto časy pryč.

Kimberly Cook: A nejen muži, ale i ženy dnes opravdu bojují s vizuální pornografií.

Alice von Hildebrand: Což dříve neexistovalo. A já jednoduše říkám, že ďábel nikdy nespí. A jakmile jsou ženy nečisté, muži jsou ztraceni. Je pro ně tak snadné uvést muže do pokušení.

P. Matthew MacDonald: Rozhodně. A už i pětileté děti propadají užívání pornografie.

Alice von Hildebrand: Jako dítě jsem byla naprosto a absolutně chráněná. Nevěděla jsem, že určité věci existují, a prosím Boha, aby mi odpustil mou nevděčnost. Můj otec byl zcela výjimečný člověk, po celý život denně přijímal eucharistii. A když mě vzal do kostela, jeho úcta byla taková, že jsem už ve čtyřech letech věděla, že tohle je posvátné místo.

Kimberly Cook: Jak můžeme naučit naše děti, že je to posvátné místo?

Alice von Hildebrand: Tím, že tak budeme žít. To mě otec učil od mých čtyř let. Bral mě v neděli do kostela, a když vstoupil do kostela, jeho úcta... učil mě to ne kázáním – nebyl kazatel – ale tím, jakou projevoval úctu. A věřte mi, že dnes se ďábel snaží úctu zcela odstranit.

P. Matthew MacDonald: Rozhodně. Je tu kultura zneužívání, která je ve společnosti pěstována, a důsledkem žádostivosti máme tendenci věci spíše používat než milovat. A lidé často zaměňují užívání za lásku. Vidíme to nejen v rámci lidské sexuality v kultuře, ale někdy také v bohoslužebném životě. Lidé mohou přistupovat ke mši svaté podobně jako Tomáš k našemu Pánu po zmrtvýchvstání. A stejně jako on řekl: „Dokud se nedotknu ran na jeho rukou, nohou a boku, neuvěřím.“ Dnes se tedy objevuje pokušení, zvláště v rámci bohoslužby a liturgie, říkat: „Pokud nevím všechno, co se děje, a něco necítím a nedělám, tak se doopravdy nemodlím.“ Lidé nevědí, jak přijímat. A z tohoto přijetí Pána vrátit tento Pánův dar, který jim byl dán v eucharistii, převzácné Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, zpět Pánu v jejich vlastním srdci, skrze jejich lásku.

Alice von Hildebrand: Další věcí, která mě zaráží, je to, že žijeme ve světě, kde se vede válka proti tichu. Když se 90 procent Američanů vrátí domů, zapnou si televizi, hluk, protože se bojí být potichu. Protože ve chvíli, kdy mlčíte, objevíte svou ubohost a bídu. A toho se bojí. Sami sebe oslepují.



Kimberly Cook: A často se říká, že Bůh dopouští slepotu kvůli našemu hříchu. Dovoluje nám, abychom se této slepotě poddali.

Alice von Hildebrand: Ale, víte, často si říkám, že „síly pekla nezvítězí!“ Ale věřím, že žijeme v apokalyptické době, v době zmatku a konfliktu. Víte, říká se, že žijeme v době zmatku, pociťují jej dokonce i elity. A já prosím Boha, aby si mě brzy vzal, než se nechám zmást.

Kimberly Cook: Jedna z modliteb, které mám ráda, zní: „Sužuj mě, abych se od tebe neoddělila.“

Alice von Hildebrand: Nunca a te separari permittas. Nunca a te separari permittas. Víte, čím to je, že i v klášteře sedmkrát denně přerušují svou činnost a říkají: „Bože, přijď mi na pomoc.“ Kvůli zákonu duchovní gravitace. Začínáme zde, a pokud si nejsme vědomi...

P. Matthew MacDonald: Klesáme ke dnu.

Kimberly Cook: Polední démon.

Alice von Hildebrand: Ale přesto s Boží milostí překonám zdi. Jsem o tom přesvědčena. Přijď mi na pomoc. Požehnání stáří spočívá v tom, že si člověk natolik uvědomuje, že se každým okamžikem blíží k hrobu, takže se spontánně neustále modlí: „Přijď mi na pomoc, Pane, přijď mi na pomoc. Dej mi nejen dobrou smrt. Chtěl bych mít svatou smrt.“

Kimberly Cook: A to je těžké. Lidé vám chtějí říct, že takhle žít nemusíte. Víte? Můžete najít lepší životní styl, než žít s břemenem mateřství.

Alice von Hildebrand: Je to samozřejmě svaté břemeno mateřství. Bůh mě odvedl z hostiny a přivedl mě do jámy lvové. Byla jsem blízko dokončení doktorského studia, opustila jsem svou velmi bohatou tetu a neměla jsem nic, takže jsem zoufale potřebovala práci. Šla jsem ke zpovědi a kněz se mnou potom mluvil a říkal: „Co děláte?“ Řekla jsem: „Otče, zoufale hledám práci. Potřebuju ji.“ A dodala jsem: „Jsem blízko dokončení doktorského studia filozofie a obeslala jsem všechny katolické vysoké školy. Všechny mě odmítly, přestože jsem měla velmi dobrý životopis, protože ženy na výuku filozofie neberou.“ A pak přišla feministická pomsta.

Kimberly Cook: Ano! Doba se změnila!

Alice von Hildebrand: A teď je těžké pro muže najít práci. To se teď děje. A kněz po chvíli řekl: „Inu, na jedné konferenci jsem se náhodou setkal s vedoucím katedry filozofie na Hunter College.“ Zatelefonoval mu a řekl: „Víte, znám jednu dívku a myslím, že je velmi nadaná a právě hledá práci.“ A on odpověděl: „Právě před hodinou mi jeden z profesorů oznámil, že musí podstoupit naléhavou operaci. Potřebujeme někoho, kdo začne v pondělí učit.“ Byl pátek. A já jsem nikdy předtím neučila. Ve Spojených státech jsem byla teprve sedm let a většinu času jsem mluvila francouzsky. A tak jsem s chvěním vstoupila do třídy a učila jsem. Když jsem ve dvanáct hodin odcházela, říkala jsem si: „Zítra najdu ve své přihrádce výpověď.“ Když jsem narazila na vedoucího katedry, řekl mi: „Mimochodem, víte, že jste na děvčata udělala moc dobrý dojem?“ Hunter College tehdy byla plná dívek.

Kimberly Cook: Ale bylo to pro vás velmi náročné období. Platili vám málo.

Alice von Hildebrand: Neuvěřitelné. Víte, byla jsem tehdy nikdo. Napsala jsem toho velmi málo. Ale dva z mých kolegů, když jsem tam byla dva nebo tři měsíce, šli za děkanem Shusterem a řekli: „Tahle dívka není stvořená k tomu, aby učila na světské univerzitě. Měla by učit na nějaké malé katolické vysoké škole na Středozápadě.“ Shuster mi zatelefonoval. Přesně si na tu dobu pamatuji, protože jsem bydlela v malém, deprimujícím pokojíku. Zavolal mi a řekl: „Mám pro vás dobrou zprávu. Našel jsem vám velmi dobré místo na Středozápadě.“ A já jsem okamžitě odvětila: „Pane děkane, nemám o to zájem. Moji studenti jsou tak vnímaví, že se domnívám, že mým posláním je učit na sekulární vysoké škole.“ To bylo to nejhorší, co jsem mohla říct.

Čtrnáct let mě držel v napětí. Byla jsem placena hodinově. Neměla jsem zdravotní pojištění. Víte, po čtrnácti letech – po čtrnácti letech! – jsem konečně získala definitivu. A pak jsem na jedné konferenci narazila na někoho, kdo byl v radě vysokých škol. A on mi řekl: „Mimochodem, gratuluju, dostala jste definitivu.“ Zeptal se mě doslova: „Věříte na zázraky?“ Byl to římský katolík. Odpověděla jsem „Ano“. Řekl: „Ujišťuji vás, že jste to místo získala jen zázrakem, protože tři významní rabíni v New Yorku šli protestovat k radě pro vyšší vzdělávání.“ Proč? Protože jsem přitahovala studenty.

Když jsem odešla z Hunteru, šla jsem do předčasného důchodu, protože jsem podle rozvrhu měla učit do 22 hodin. A celé dlouhé roky jsem se vracela domů v jedenáct hodin večer. Bylo období, kdy jsem si prostě řekla: „Začíná toho být moc.“ A navíc jsem se chtěla věnovat práci svého manžela. Takže jsem v 60 letech odešla do předčasného důchodu s nejnižším možným důchodem. Ale žila jsem jako jeptiška. Víte, nejsem náročná, moc toho nepotřebuji. Nejde o to, kolik vyděláte, ale o to, kolik utratíte.



Kimberly Cook: Takže při té úctě, kterou měli k vašemu manželovi, vám takovou úctu přesto neprojevovali?

Alice von Hildebrand: K mému manželovi neměli žádnou úctu. Víte, někdo, kdo píše titul Proměna v Krista, není ten typ člověka, kterého by si na Hunter College vážili. Proto jsem záměrně uvedla své dívčí jméno. Nechala jsem si své dívčí příjmení, protože jméno „von Hildebrand“ pro mě mělo velmi negativní důsledky. Skrývala jsem to. Manžel byl považován za nebezpečného. Nebyla jsem tam ani osm měsíců, a už mi začali dělat problémy. Ale moje přednášky byly nabité. Oni hladověli a já jsem jim dávala stravu. Víte, Chesterton říká: „Skuteční zločinci jsou intelektuálové.“ Protože všechno je relativní. Všechno záleží na vás. Pokud chcete jistotu, obraťte se na vědu. Ve vědě máte jistotu, ale kromě ní je vše na vás. Proto žijeme v dekadentní společnosti. Svou kariéru jsem ukončila tím, že jsem soutěžila s 600 profesory. Dostala jsem cenu za vynikající pedagogickou práci.

Kimberly Cook: Bůh si vás použil velmi silným způsobem. Zasáhla jste mnoho žen.

Alice von Hildebrand: Ne, nezasáhla. Bůh mě postavil do jámy lvové a dal mi sílu. To je vše. Můj život nebyl nic jiného než zázrak. A kdybyste mi v dětství v Belgii řekli, že budu učit na zahraniční univerzitě, odpověděla bych: „Vy jste se zbláznili.“

P. Matthew MacDonald: Rád bych si více popovídal o knize, kterou jste napsala o papeži Pavlu VI. a která nebyla vydána, a o spolupráci s vaším manželem.

Alice von Hildebrand: Měl úctu k papežství. A jeho úcta k papežství byla taková, že i když měl k jednotlivým rozhodnutím Pavla VI. určité výhrady, nikdy neztratil ze zřetele krásu papežství. Pokud jde o Humane Vitae, všichni jsme říkali, že papež byl velmi silný a odvážný.

Kimberly Cook: Zdá se, že tato encyklika byla inspirována Bohem.

Alice von Hildebrand: Ano.

Kimberly Cook: A nyní vidíme, jaké účinky má antikoncepce na naši kulturu. Jsou obrovské.

Alice von Hildebrand: Ano, já vím. Vůbec se netáží, zda není nemorální. Berou ji jako samozřejmost. Můj bratr se narodil v lednu. Moje sestra se narodila v lednu o rok později. A já jsem se narodila v březnu o dva roky později. Moje matka tedy měla tři děti během 26 měsíců. Já jsem byla třetí v pořadí.

Kimberly Cook: A mnozí svatí byli nejmladšími dětmi z početných rodin.

Alice von Hildebrand: Já vím. V naší společnosti je smyslem života seberealizace. Ne služba Bohu, ale seberealizace.

Kimberly Cook: Mnohokrát vám děkuji. Vaše slova o ženskosti pro mě v průběhu let znamenala nesmírně mnoho.

Kimberly Cook
Crisis Magazine
Přeložil Pavel Štička

Převzato z časopisu RC MONITOR č. 15 ( 31. 7. 2022) - Prázdninová příloha

https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2022-15.pdf