Meditace nad třetím radostným desátkem růžence
z knihy „The treasures of the rosary“
Během adventní doby je cílem
Církve v jejích kázáních a poučeních
připravit nás na důstojné
slavení Narození našeho Pána. Tento
svátek je jedním z nejradostnějších v celém
církevním kalendáři. Svou vděčnost
za naše vykoupení také vyjadřuje tou nejlepší
výzdobou svých oltářů. Své služebníky
odívá do liturgických oděvů radosti
a neustále znova a znova je vybízí slavit
oběť mše svaté v díkůčinění za příchod
našeho Vykupitele. A protože ví se svatým
Jakubem, že „každý skvělý dar, každé
dokonalé obdarování přichází shůry a sestupuje
od Otce světel“ (Jak 1,17), vyzývá
své děti, aby pozvedly srdce k nebi a chválily
našeho Stvořitele, který slovy našeho
Pána k Nikodémovi „tak miloval svět, že
dal svého jediného Syna, aby každý, kdo
v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“
(Jan 3,16). Proto také velký apoštol
pohanů říká: „Ale Bůh, jenž je bohatý v milosrdenství,
pro velkou lásku, kterou si nás
zamiloval, zatímco my jsme byli v důsledku
svých vin mrtví, nás přivedl opět k životu
s Kristem – milostí jste spaseni!“ (Ef 2,4–5)
Člověk přemožený hříchem a poznamenaný
vzpourou prvních rodičů nebyl sám
schopen si pomoci. Bohu se zželelo
našeho bídného stavu, a přestože
jsme byli jeho nepřítelem pro své
provinění, On ve svém nekonečném
milosrdenství seslal svého milovaného
Syna, aby na sebe vzal trest za
naši vinu a dal sám sebe jako výkupné
za naše padlé lidství.
A zde bychom se měli uchránit
chyby, které se dopouštějí lidé mimo
Církev. Budou se nás snažit přesvědčit,
že náš nebeský Otec přinutil svého
Syna, aby na sebe vzal bolestné
dílo vykoupení. To je však naprosto
chybné tvrzení. Od věčnosti Boží
Syn souhlasil s vykoupením lidského
přestoupení. „Obětoval se, protože
sám chtěl“ (Iz 53,7)(1), a David
takto prorocky mluví v osobě Krista:
„Nechtěl jsi krvavou ani nekrvavou
oběť, otevřel jsi mi ucho, nepožadoval
jsi celopal ani obětní zvíře,
a tak jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku
knihy je mi předepsáno, abych konal tvou
vůli, můj Bože, přál jsem si mít tvůj zákon
v hloubi svého nitra.“ (Ž 40,7–9) A dále
o něm prorok říká: „[slunce] je plné síly
a raduje se, že běží po své dráze.“ (Ž 19,6)
Přirozeně bychom předpokládali, že
Vykupitel světa by při svém příchodu k lidem
měl být obklopen slávou a bohatstvím
a veškerým komfortem, které by si jeho postavení
žádalo. Ale to nebyla vůle nebeského
Otce a ani našeho Pána, který si nepřál
narodit se v příbytku hříšníků, ale zvolil narodit
se skryt se svou neposkvrněnou Matkou
a jejím snoubencem svatým Josefem,
v přítomnosti prostých zvířat. Aby mohl
vykoupit naši padlou přirozenost a osvítit
svět, který „přebývá v temnotě a v stínu
smrti“, jak to popsal svatý Jan, započal
své dílo prvním kázáním z kazatelny jeslí.
Byla to pýcha a smyslnost, která dovedla
lidské pokolení k pádu, byly to pýcha, lakomství
a smyslnost, které vládly v době
Ježíšově, stejně jako v dnešní době, ve které
žijeme. Svatý Pavel ve svém listě Římanům
nám popisuje bídný stav, do kterého
se pohanský Řím sám uvedl skrze tyto tři
neřesti. „Římané,“ říká, „protože ač poznali
Boha, neblahořečili a nevzdávali mu díky
jako Bohu, ale při svém rozumování ztratili
soudnost a jejich nerozumné srdce se zatemnilo:
činili si nároky na moudrost, a přitom
se z nich stali blázni a zaměnili slávu neporušitelného
Boha za zpodobení, prostý obraz
porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců,
plazů. Proto je Bůh podle žádostivosti jejich
srdce vydal nečistotě, v níž sami zneuctívají
svá vlastní těla.“ (Řím 1,21–24) Co platilo
pro pohanský Řím, platilo pro ostatní
města tehdejšího světa; a platí to i pro
dnešní města – pýcha, lakomství a smyslnost
jsou bohy, které lidé uctívají. Proto
náš Pán přišel v pokoře, chudobě a v utrpení,
aby přemohl neřesti, které nejvíce
vedou lidi k jejich věčné zkáze.
Navštivme nyní po vzoru pastýřů v duchu
stáj v Betlémě. Nalezneme zde našeho
narozeného Spasitele v prostých podmínkách,
na které se z lásky k nám omezil.
Když Mojžíš přišel zpět z hory, kde po
čtyřicet dnů a nocí rozmlouval s Bohem,
jeho tvář zářila takovým jasem, že lidé se
báli k němu přiblížit. Bylo proto nezbytné,
aby si svou tvář zakryl závojem. Pane,
ty jsi ukryl svou slávu svého božství
pod plátno, kterým tě oděla tvá Matka,
abychom se k tobě mohli přiblížit a pohlédnout
do tvé tváře a přitisknout na svá
srdce. Děkujeme ti, ó Pane, že ses takto
pokořil a přišel mezi nás, a prosíme, abychom
jednou mohli spatřit tvoji tvář v neskrývané
slávě v nebi.
Nezapomeňme ani na roli, kterou
měla Panna Maria při vykoupení
světa. Tedy, jsou zde ti, pro které
Ježíš zemřel, a kteří by ji rádi oloupili
o její slávu a jak otec Faber říká,
„udělali by z Marie tu nejmenší, jak
je to jen možné“. Díky Bohu, že nejsme
mezi nimi! Uznáváme tvou důstojnost,
sladká Matko – že jsi byla
určena od věčnosti k vznešené úloze
být Matkou Boží – že jsi svobodně
souhlasila spolupracovat na díle
vykoupení. Proto ti děkujeme, proto
tě chválíme a nazýváme požehnanou
mezi ženami a prosíme tě, abychom
obdrželi milost nikdy neurazit tvého
milovaného Syna hříchem.
Poté, co andělé oznámili pastýřům
narození našeho Vykupitele,
ihned zpívali: „Sláva Bohu na výsostech
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
Uvažujme tedy, jak narození na-šeho Pána oslavilo jeho Otce v nebesích
a jak přineslo pokoj na zem lidem dobré
vůle. Abychom rozuměli okolnostem tehdejšího
světa, kdy se Spasitel narodil, musíme
mít na zřeteli, že kromě malé země
Judska všechen svět, řečeno jazykem proroka,
„přebýval v temnotě a ve stínu smrti“.
U pohanských Římanů byl uctíván pták,
zvíře i plaz namísto Stvořitele; a ďáblu
se klaněli ti, které Bůh stvořil podle svého
obrazu a podoby a které prozřetelnost
Boží milosrdně neustále živila, posilovala
a podporovala. Toto vše věděl Boží Syn od
věčnosti: a toto také věděl jako člověk od
okamžiku, kdy se jeho tělo a duše sjednotila
s jeho božstvím. Ó, jak láskyplné Srdce
našeho Pána toužilo zjevit lidem Boha
Otce, aby ho milovalo celé lidstvo! Jak
toužil, aby zjevil jeho čest a slávu a aby
se obětoval a tím získal vládu svého Otce
v srdcích jeho dětí! Svatý Jan nám v první
kapitole evangelia o něm říká: „Slovo bylo
tím pravým světlem, jež osvětluje každého
člověka; přicházelo do světa.“ (Jan 1,9) Jako
chlapce ho najdeme v chrámě, jak osvěcuje
učitele Zákona, kteří učili jeho lid. Říká
nám, že nepřišel hledat svou vlastní slávu,
ale slávu svého Otce v nebesích; že nepřišel
konat svou vůli, ale vůli svého nebeského
Otce. Ó, a jak horlivě pracoval během
svého života, aby byl jeho Otec lépe
poznán a milován a aby byla vůle Boží jak
na nebi, tak na zemi!
Jeho posledním skutkem bylo jeho
vznešené uznání nekonečné spravedlnosti
a svatosti jeho Otce. Jsou zde tací, kteří
by zrušili peklo a pokouší se ukonejšit
sami sebe ve své hříšnosti myšlenkou, že
Bůh je příliš dobrý na to, aby trestal hřích
navěky. Ach, okrádají Boha o jeho věčnou
spravedlnost, jednu z jeho vznešených
vlastností. Nic nevyjadřuje tak mocně
Boží spravedlnost jako Ježíšova smrt
na Golgotě. Pokud usmrtíme hada, který
by nás jinak smrtelně uštknul, prohlásíme
se za vítěze nad ním. Boží věčná vláda
byla vyhlášena a zároveň byla naplněna
jeho spravedlností, když život v jeho
nejlepší podobě – život Boha-člověka, Ježíše
Krista – byl usmrcen a jeho krev byla
prolita, aby vyplatila lidskou vzpouru.
A jak může hříšník, který žije a zemře ve
svém hříchu, očekávat, že unikne spravedlnosti
Boha, který ne ušetřil svého milovaného
Syna a nevysvobodil ho ze smrti
na Golgotě?
Je zde i další skutečnost, ve které narození
našeho Pána oslavilo Boha na výsosti.
Kristus přišel založit království. Když
stál před Pilátem, ten se ho otázal: „Ty jsi
král?“ Ježíš odpověděl: „Ty to říkáš: jsem
král, ale mé království není z tohoto světa.“
(srov. Jan 18,34–36) Řekl Samaritánce, že
jeho Otec bude uctíván v duchu a v pravdě
a že jeho Otec touží po těchto ctitelích.
Ano, Ježíš přišel založit království,
které bude trvat navěky, „město, které je
vystavěno na hoře“, které je sloupem a základem
pravdy a které všechny lidi, kteří
se dají vést, přivede ke spáse. Toto vedení
je božsky založená Církev a tentýž Bůh,
který stvořil slunce, aby osvěcovalo všechny
lidi stejným světlem, založil také Církev,
aby byla naším neomylným vůdcem;
a v této Církvi zůstává po všechny dny až
do konce světa. Existovala tato Církev v jeho
době? Bez váhání odpovídáme: Existovala
a dokázala svou existenci tím, že v ní
žil nespočetný zástup mužů i žen, „kteří
ho uctívali v duchu a v pravdě“. Na počátku
Církve se poušť na východě zaplnila
lidmi, kteří ho následovali a kteří utíkali
před pohanskými městy. Tisíce mučedníků,
kteří v každém roce prvotní Církve
prolévali svou krev z lásky k Ježíši Kristu
a jeho Církvi se tímto osvědčili jako jeho
věrní učedníci. Stateční vyznavači v každém
století byli připraveni podstoupit jakoukoliv
smrt, aby přinesli světlo barbarům
a přivedli je do Církve. Zástup nejčistších
a nejlepších mladých mužů a žen, kteří se
každý rok zasvěcovali pracovat pro něho
a pro jeho trpící bližní – všichni podávali
nezvratný důkaz své lásky k božskému
Učiteli a svou věrnost království, které založil.
A nyní vy, kteří jste dnes zde a přišli
jste se poklonit Spasiteli Dítěti, radujte
se, že jste dětmi pravé víry a obyvateli
království, které založil Kristus.
A ještě jedna myšlenka, která je spojena
s narozením Ježíše – andělé zpívali „pokoj
lidem dobré vůle“. Betlémské dítě přišlo
obnovit pokoj mezi jeho nebeským Otcem
a jeho neposlušnými dětmi. Tohle dílo se
završilo jeho smrtí na Kalvárii, kdy učinil
zadost spravedlnosti Boží a usmířil nebe
s hříšným člověkem. A co více, hlásal světu
evangelium pravdy – milovat se navzájem,
odpouštět nepřátelům, konat dobro
těm, kteří konají zlo, na všechny lidi pohlížet
jako na bratry, děti svého nebeského
Otce. A nekonečné dobro pro ubohé,
hříchem obtížené duše ustanovil soudní
stolec pokoje skrze svátost smíření a zpovědnici.
Zde na tento soud může přijít
marnotratný syn, který byl dlouho odloučen
od pokoje a dobra svého otcovského
domu. Zde všichni, kteří padli a kterými
svět pohrdá, mohou přijít s Máří Magdalénou
a být utěšeni slovy pokoje a smíření
a uslyšet stejně jako ona utěšující slova:
„Jdi v pokoji a již nehřeš.“ K tomuto soudnímu
stolci mohou také přicházet pochybující,
ti, kteří se bojí a zoufají si, aby byli
také utěšeni, osvíceni a povzbuzeni na
úzké cestě, která vede k životu.
Ó požehnaný Beránku Boží, ó betlémské
Dítě, jaké poklady jsi donesl hříšnému
lidu, jakou radost, pokoj a blaho jsi daroval
našim neklidným duším! Ať jsme to
my, ó božský Učiteli, kteří s noblesou kráčíme
ve tvých stopách a jsme ti věrni po
celý náš život a je nám dovoleno s tvými
anděly a svatými patřit na tvou tvář a chválita velebit tě po celou věčnost!
Z knihy Rev. Charles Hyacinth
McKenna: The treasures od the rosary.
Vydal P. J. Kenedy & Sons,
New York 1913. Str. 105–113.
Přeložila -hš- (Redakčně upraveno)
Poznámky:
(1) Překlad Dr. Jan Hejčl (1925), Bible česká,
Knihy Starého Zákona. Překlad Jeruzalémské
Bible: „Když ho týrali, pokořoval se“,
ekumenický překlad: „Byl trápen a pokořil
se.“ [pozn. překl.]
Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK