Poklady růžence – Narození

Meditace nad třetím radostným desátkem růžence z knihy „The treasures of the rosary“




Během adventní doby je cílem Církve v jejích kázáních a poučeních připravit nás na důstojné slavení Narození našeho Pána. Tento svátek je jedním z nejradostnějších v celém církevním kalendáři. Svou vděčnost za naše vykoupení také vyjadřuje tou nejlepší výzdobou svých oltářů. Své služebníky odívá do liturgických oděvů radosti a neustále znova a znova je vybízí slavit oběť mše svaté v díkůčinění za příchod našeho Vykupitele. A protože ví se svatým Jakubem, že „každý skvělý dar, každé dokonalé obdarování přichází shůry a sestupuje od Otce světel“ (Jak 1,17), vyzývá své děti, aby pozvedly srdce k nebi a chválily našeho Stvořitele, který slovy našeho Pána k Nikodémovi „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3,16). Proto také velký apoštol pohanů říká: „Ale Bůh, jenž je bohatý v milosrdenství, pro velkou lásku, kterou si nás zamiloval, zatímco my jsme byli v důsledku svých vin mrtví, nás přivedl opět k životu s Kristem – milostí jste spaseni!“ (Ef 2,4–5) Člověk přemožený hříchem a poznamenaný vzpourou prvních rodičů nebyl sám schopen si pomoci. Bohu se zželelo našeho bídného stavu, a přestože jsme byli jeho nepřítelem pro své provinění, On ve svém nekonečném milosrdenství seslal svého milovaného Syna, aby na sebe vzal trest za naši vinu a dal sám sebe jako výkupné za naše padlé lidství.

A zde bychom se měli uchránit chyby, které se dopouštějí lidé mimo Církev. Budou se nás snažit přesvědčit, že náš nebeský Otec přinutil svého Syna, aby na sebe vzal bolestné dílo vykoupení. To je však naprosto chybné tvrzení. Od věčnosti Boží Syn souhlasil s vykoupením lidského přestoupení. „Obětoval se, protože sám chtěl“ (Iz 53,7)(1), a David takto prorocky mluví v osobě Krista: „Nechtěl jsi krvavou ani nekrvavou oběť, otevřel jsi mi ucho, nepožadoval jsi celopal ani obětní zvíře, a tak jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je mi předepsáno, abych konal tvou vůli, můj Bože, přál jsem si mít tvůj zákon v hloubi svého nitra.“ (Ž 40,7–9) A dále o něm prorok říká: „[slunce] je plné síly a raduje se, že běží po své dráze.“ (Ž 19,6)

Přirozeně bychom předpokládali, že Vykupitel světa by při svém příchodu k lidem měl být obklopen slávou a bohatstvím a veškerým komfortem, které by si jeho postavení žádalo. Ale to nebyla vůle nebeského Otce a ani našeho Pána, který si nepřál narodit se v příbytku hříšníků, ale zvolil narodit se skryt se svou neposkvrněnou Matkou a jejím snoubencem svatým Josefem, v přítomnosti prostých zvířat. Aby mohl vykoupit naši padlou přirozenost a osvítit svět, který „přebývá v temnotě a v stínu smrti“, jak to popsal svatý Jan, započal své dílo prvním kázáním z kazatelny jeslí. Byla to pýcha a smyslnost, která dovedla lidské pokolení k pádu, byly to pýcha, lakomství a smyslnost, které vládly v době Ježíšově, stejně jako v dnešní době, ve které žijeme. Svatý Pavel ve svém listě Římanům nám popisuje bídný stav, do kterého se pohanský Řím sám uvedl skrze tyto tři neřesti. „Římané,“ říká, „protože ač poznali Boha, neblahořečili a nevzdávali mu díky jako Bohu, ale při svém rozumování ztratili soudnost a jejich nerozumné srdce se zatemnilo: činili si nároky na moudrost, a přitom se z nich stali blázni a zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení, prostý obraz porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců, plazů. Proto je Bůh podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneuctívají svá vlastní těla.“ (Řím 1,21–24) Co platilo pro pohanský Řím, platilo pro ostatní města tehdejšího světa; a platí to i pro dnešní města – pýcha, lakomství a smyslnost jsou bohy, které lidé uctívají. Proto náš Pán přišel v pokoře, chudobě a v utrpení, aby přemohl neřesti, které nejvíce vedou lidi k jejich věčné zkáze.

Navštivme nyní po vzoru pastýřů v duchu stáj v Betlémě. Nalezneme zde našeho narozeného Spasitele v prostých podmínkách, na které se z lásky k nám omezil. Když Mojžíš přišel zpět z hory, kde po čtyřicet dnů a nocí rozmlouval s Bohem, jeho tvář zářila takovým jasem, že lidé se báli k němu přiblížit. Bylo proto nezbytné, aby si svou tvář zakryl závojem. Pane, ty jsi ukryl svou slávu svého božství pod plátno, kterým tě oděla tvá Matka, abychom se k tobě mohli přiblížit a pohlédnout do tvé tváře a přitisknout na svá srdce. Děkujeme ti, ó Pane, že ses takto pokořil a přišel mezi nás, a prosíme, abychom jednou mohli spatřit tvoji tvář v neskrývané slávě v nebi.

Nezapomeňme ani na roli, kterou měla Panna Maria při vykoupení světa. Tedy, jsou zde ti, pro které Ježíš zemřel, a kteří by ji rádi oloupili o její slávu a jak otec Faber říká, „udělali by z Marie tu nejmenší, jak je to jen možné“. Díky Bohu, že nejsme mezi nimi! Uznáváme tvou důstojnost, sladká Matko – že jsi byla určena od věčnosti k vznešené úloze být Matkou Boží – že jsi svobodně souhlasila spolupracovat na díle vykoupení. Proto ti děkujeme, proto tě chválíme a nazýváme požehnanou mezi ženami a prosíme tě, abychom obdrželi milost nikdy neurazit tvého milovaného Syna hříchem. Poté, co andělé oznámili pastýřům narození našeho Vykupitele, ihned zpívali: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Uvažujme tedy, jak narození na-šeho Pána oslavilo jeho Otce v nebesích a jak přineslo pokoj na zem lidem dobré vůle. Abychom rozuměli okolnostem tehdejšího světa, kdy se Spasitel narodil, musíme mít na zřeteli, že kromě malé země Judska všechen svět, řečeno jazykem proroka, „přebýval v temnotě a ve stínu smrti“. U pohanských Římanů byl uctíván pták, zvíře i plaz namísto Stvořitele; a ďáblu se klaněli ti, které Bůh stvořil podle svého obrazu a podoby a které prozřetelnost Boží milosrdně neustále živila, posilovala a podporovala. Toto vše věděl Boží Syn od věčnosti: a toto také věděl jako člověk od okamžiku, kdy se jeho tělo a duše sjednotila s jeho božstvím. Ó, jak láskyplné Srdce našeho Pána toužilo zjevit lidem Boha Otce, aby ho milovalo celé lidstvo! Jak toužil, aby zjevil jeho čest a slávu a aby se obětoval a tím získal vládu svého Otce v srdcích jeho dětí! Svatý Jan nám v první kapitole evangelia o něm říká: „Slovo bylo tím pravým světlem, jež osvětluje každého člověka; přicházelo do světa.“ (Jan 1,9) Jako chlapce ho najdeme v chrámě, jak osvěcuje učitele Zákona, kteří učili jeho lid. Říká nám, že nepřišel hledat svou vlastní slávu, ale slávu svého Otce v nebesích; že nepřišel konat svou vůli, ale vůli svého nebeského Otce. Ó, a jak horlivě pracoval během svého života, aby byl jeho Otec lépe poznán a milován a aby byla vůle Boží jak na nebi, tak na zemi!

Jeho posledním skutkem bylo jeho vznešené uznání nekonečné spravedlnosti a svatosti jeho Otce. Jsou zde tací, kteří by zrušili peklo a pokouší se ukonejšit sami sebe ve své hříšnosti myšlenkou, že Bůh je příliš dobrý na to, aby trestal hřích navěky. Ach, okrádají Boha o jeho věčnou spravedlnost, jednu z jeho vznešených vlastností. Nic nevyjadřuje tak mocně Boží spravedlnost jako Ježíšova smrt na Golgotě. Pokud usmrtíme hada, který by nás jinak smrtelně uštknul, prohlásíme se za vítěze nad ním. Boží věčná vláda byla vyhlášena a zároveň byla naplněna jeho spravedlností, když život v jeho nejlepší podobě – život Boha-člověka, Ježíše Krista – byl usmrcen a jeho krev byla prolita, aby vyplatila lidskou vzpouru. A jak může hříšník, který žije a zemře ve svém hříchu, očekávat, že unikne spravedlnosti Boha, který ne ušetřil svého milovaného Syna a nevysvobodil ho ze smrti na Golgotě?

Je zde i další skutečnost, ve které narození našeho Pána oslavilo Boha na výsosti. Kristus přišel založit království. Když stál před Pilátem, ten se ho otázal: „Ty jsi král?“ Ježíš odpověděl: „Ty to říkáš: jsem král, ale mé království není z tohoto světa.“ (srov. Jan 18,34–36) Řekl Samaritánce, že jeho Otec bude uctíván v duchu a v pravdě a že jeho Otec touží po těchto ctitelích. Ano, Ježíš přišel založit království, které bude trvat navěky, „město, které je vystavěno na hoře“, které je sloupem a základem pravdy a které všechny lidi, kteří se dají vést, přivede ke spáse. Toto vedení je božsky založená Církev a tentýž Bůh, který stvořil slunce, aby osvěcovalo všechny lidi stejným světlem, založil také Církev, aby byla naším neomylným vůdcem; a v této Církvi zůstává po všechny dny až do konce světa. Existovala tato Církev v jeho době? Bez váhání odpovídáme: Existovala a dokázala svou existenci tím, že v ní žil nespočetný zástup mužů i žen, „kteří ho uctívali v duchu a v pravdě“. Na počátku Církve se poušť na východě zaplnila lidmi, kteří ho následovali a kteří utíkali před pohanskými městy. Tisíce mučedníků, kteří v každém roce prvotní Církve prolévali svou krev z lásky k Ježíši Kristu a jeho Církvi se tímto osvědčili jako jeho věrní učedníci. Stateční vyznavači v každém století byli připraveni podstoupit jakoukoliv smrt, aby přinesli světlo barbarům a přivedli je do Církve. Zástup nejčistších a nejlepších mladých mužů a žen, kteří se každý rok zasvěcovali pracovat pro něho a pro jeho trpící bližní – všichni podávali nezvratný důkaz své lásky k božskému Učiteli a svou věrnost království, které založil. A nyní vy, kteří jste dnes zde a přišli jste se poklonit Spasiteli Dítěti, radujte se, že jste dětmi pravé víry a obyvateli království, které založil Kristus.

A ještě jedna myšlenka, která je spojena s narozením Ježíše – andělé zpívali „pokoj lidem dobré vůle“. Betlémské dítě přišlo obnovit pokoj mezi jeho nebeským Otcem a jeho neposlušnými dětmi. Tohle dílo se završilo jeho smrtí na Kalvárii, kdy učinil zadost spravedlnosti Boží a usmířil nebe s hříšným člověkem. A co více, hlásal světu evangelium pravdy – milovat se navzájem, odpouštět nepřátelům, konat dobro těm, kteří konají zlo, na všechny lidi pohlížet jako na bratry, děti svého nebeského Otce. A nekonečné dobro pro ubohé, hříchem obtížené duše ustanovil soudní stolec pokoje skrze svátost smíření a zpovědnici. Zde na tento soud může přijít marnotratný syn, který byl dlouho odloučen od pokoje a dobra svého otcovského domu. Zde všichni, kteří padli a kterými svět pohrdá, mohou přijít s Máří Magdalénou a být utěšeni slovy pokoje a smíření a uslyšet stejně jako ona utěšující slova: „Jdi v pokoji a již nehřeš.“ K tomuto soudnímu stolci mohou také přicházet pochybující, ti, kteří se bojí a zoufají si, aby byli také utěšeni, osvíceni a povzbuzeni na úzké cestě, která vede k životu.

Ó požehnaný Beránku Boží, ó betlémské Dítě, jaké poklady jsi donesl hříšnému lidu, jakou radost, pokoj a blaho jsi daroval našim neklidným duším! Ať jsme to my, ó božský Učiteli, kteří s noblesou kráčíme ve tvých stopách a jsme ti věrni po celý náš život a je nám dovoleno s tvými anděly a svatými patřit na tvou tvář a chválita velebit tě po celou věčnost!

Z knihy Rev. Charles Hyacinth McKenna: The treasures od the rosary. Vydal P. J. Kenedy & Sons, New York 1913. Str. 105–113. Přeložila -hš- (Redakčně upraveno)

Poznámky: (1) Překlad Dr. Jan Hejčl (1925), Bible česká, Knihy Starého Zákona. Překlad Jeruzalémské Bible: „Když ho týrali, pokořoval se“, ekumenický překlad: „Byl trápen a pokořil se.“ [pozn. překl.]






Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK