Začalo se to tím, že můj manžel Mike
nemohl vystát Vánoce.
Byla to jen malá bílá obálka, která
byla zastrčena mezi větvemi
našeho vánočního stromečku.
Žádné jméno, žádná adresa, žádný údaj.
Objevovala se na našem vánočním stromečku
v uplynulých deseti letech.
Začalo se to tím, že můj manžel Mike
nemohl vystát Vánoce. Ne, ne ty „pravé
Vánoce“, ale ten mumraj, všechno to okolo
Vánoc – obchody, zvýšené výdaje, hektické
hledání a běhání, ... abychom ještě
na poslední chvíli našli kravatu pro strýčka
Harryho a pudr na tvář pro babičku –
dárky, které jsme darovali ze zoufalství,
protože jsme neměli žádný jiný nápad.
Jelikož jsem věděla, jaký názor na celou
tuto záležitost Mike má, rozhodla jsem
se jednou před Vánocemi obejít obvyklé
košile, svetry, kravaty. Hledala jsem něco
zvláštního, něco výlučně jen pro Mika.
A inspirace se mi dostalo skutečně neobvyklým
způsobem.
Náš dvanáctiletý syn Kevin patřil v té
době k zápasníkům dorostového mužstva
své školy. Krátce před Vánoci se uskutečnilo
přátelské utkání s jiným týmem, který
byl sponzorován místní církví. Tito mladí,
byli to většinou černoši, měli úplně roztrhanou
sportovní obuv; jen taktak ji pohromadě
držely pouze tkaničky. Takto tvořili
ostrý kontrast k našim chlapcům, kteří soutěžili
ve svých elegantních modrozelených
dresech a na nohou měli pěknou, novou
zápasnickou obuv. Když se souboj začal,
byla jsem šokována, že chlapci z hostujícího
týmu bojovali bez ochrany hlavy, bez
lehké helmy na ochranu uší. Byl to luxus,
který si tento chudý tým očividně nemohl
dovolit. Nu dobrá, naše mužstvo ve všem
převýšilo soupeře a vyhrálo v každé hmotnostní
kategorii. Když se poražení chlapci
jeden po druhém zvedali ze žíněnky,
každý z nich v těch svých hadrech kráčel
okolo s jakousi vychloubačnou hrdostí,
jež si nepřipouštěla žádnou porážku.
Mike, který seděl vedle mne, smutně potřásl
hlavou: „Přál bych si, kdyby vyhrál
aspoň jeden z nich. V těchto chlapcích
se skrývá mnoho schopností, avšak prohrát
takovýmto způsobem je zničující.“
Mike měl rád děti, všechny děti, a chápal
je, vždyť sám trénoval malá fotbalová
a baseballová mužstva.
V tom okamžiku jsem dostala nápad
na vánoční dárek! Ještě tentýž den jsem
zašla do jednoho blízkého sportovního
obchodu a koupila jsem celou sadu zápasnických
tenisek a helem, které jsem
anonymně poslala místní církvi. Na Štědrý
večer jsem umístila první obálku na vánoční
stromeček s poznámkou, v níž jsem
Mikovi vysvětlila, co jsem udělala, a že je
to můj vánoční dárek pro něho. Zářivý
úsměv mého manžela – to bylo to, co mě
během těchto vánočních svátků a i v následujících
letech nejvíce potěšilo.
Každé Vánoce jsem se tedy držela této
tradice: jeden rok jsem umožnila skupině
duševně postižených mladých lidí podívat
se na hokejové utkání; další rok jsem
poslala šek starším sourozencům, kterým
krátce před Vánocemi vyhořel dům až do
základů. A tak to šlo rok co rok.
Bílá obálka se stala vrcholem našich Vánoc.
Obálka byla vždy posledním dárkem,
který se otevřel. Naše děti zcela zapomněly
na svoje nové hračky a plné očekávání,
se široce otevřenýma očima čekaly, až jejich
otec vzal obálku ze stromečku a přečetl
nahlas její obsah. Když děti vyrostly,
dostávaly spíše praktické dárky. Ale bílá
obálka tam stále byla a neztratila nic na
svém kouzlu.
Avšak zde příběh ještě nekončí. V roce
1981 jsme ztratili Mika, když onemocněl
rakovinou. Když se blížily Vánoce,
byla jsem ještě stále v hlubokém smutku,
takže jsem téměř nebyla schopna postavit
vánoční stromeček. Ale na Štědrý večer
jsem přece jen na stromeček zavěsila
bílou obálku. A nebyla tam jediná: přidružily
se k ní další tři! Každé z našich dětí,
bez toho, aby o sobě věděly, umístilo na
stromeček rovněž jednu bílou obálku pro
otce. Takto tedy naše tradice pokračovala
a později se určitě rozšíří i na naše vnoučata,
která budou stejně tak nedočkavě
stát a velkýma očima hledět, když otcové
vezmou z vánočního stromečku obálku.
V roce 1982 zveřejnila
Nancy W. Gavin z USA
Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
