Mnoho lidí na zemi žije v největší bídě a těžko chápeme, proč tak mnoho chudých
tolik trpí, když na druhé straně je tolik bohatých, kteří by jim mohli pomoci,
kteří však žijí v egoismu a ignorují je. Podobenství o zlém boháči a chudém
Lazarovi nám zde něco objasňuje. Proto to Ježíš svým apoštolům učil stejně jako
jiná slova světla a pravdy.
Zlý boháč a chudý Lazar
V tomto nádherném Ježíšově podobenství
se díváme na dva světy. Na svět
zlého boháče, který žije v sobectví, pýše,
bez milosrdenství, a na jednoho chudého
nemocného, který žije v největší bídě před
dveřmi boháče, který si ho vůbec nevšímá
a každý den pořádá hostiny s vybranými
jídly. Ale nemylme se! Toto podobenství
není všeobecným odsouzením bohatých,
protože někteří z nich se dělí a starají se
o jiné a pomáhají jim (srov. Lk 19,8). Není
to ani ospravedlnění pro všechny chudé,
protože víme, že také chudák může
být zlý. Náš Pán popisuje ale obvyklý postoj
bohatých a varuje před zatvrzelostí
srdce v bohatství. Zatvrzelostí, která dělí
od chudých, od trpícího světa a nakonec
také od Boha a od spásy (srov. Mt 19,23).
Pouvažujme, s jakou podivuhodnou
moudrostí a dobrotou popisuje Pán tento
výjev (Lk 16,19–31). Zatímco svět nazývá
jménem vždycky bohaté a nikoliv
chudé, Pán jedná jinak. Nazývá chuďase
jménem Lazar (z hebrejského Eleazar
– Bůh pomáhá), zamlčuje jméno boháče,
který Lazarovi odpírá pomoc, zatímco jenom
nerozumní psíci mají soucit v situaci
onoho muže, který bez naříkání marně
čeká na projev lásky, na pomoc. Vidíme
nespravedlivou situaci, která by se dala
jednoduše zmírnit. Tento boháč by mohl
snadno pomoci hladovému chudákovi, postiženému
strašnou nemocí, která pravděpodobně
souvisela s jeho bídou. On to
však neudělá, a nám se to jeví opravdu jako
nesprávné, stejně jako bída světa, kterou
prožíváme ve své době. Je jasné, že
velká část této bídy by se dala rychle vyřešit,
ale lhostejností atd. zůstávají věci takové,
jaké jsou… Situace boháče a Lazara
ukazuje situaci mnoha lidí. Obsahuje výzvu
k rozdělení se, k otevření našich srdcí
a našich rukou. Sami nemůžeme bídu
světa změnit, ale musíme vzhledem k situacím,
které se odehrávají před našima
očima, jednat.Když Pán postaví chudé lidi do naší
cesty, měli bychom reagovat a s blíženskou
láskou poskytnout svoji pomoc.
Všechno to ukazuje na krátkost našeho
života na zemi a na nejistotu naší situace
v povolání a zdravotním stavu. Tady nás
všechno vyzývá k tomu, abychom nalézali
útočiště u Boha a jeho nekonečné dobroty,
protože my sami jsme omezeni. Bůh
vidí bídu světa, naše trápení, naše nemoci,
naši slabost. Někdy dokonce zasahuje
podle svého plánu, aby nám a ostatním
pomohl. Ale očekává, že my sami – jako
Vykupitel a všichni svatí – budeme žít ve
vroucí důvěře k němu a ukazovat tvář Pána
a pomáhat zmírňovat bídu.
Proč tak mnoho lidí na zemi strašně
trpí? Proč trpíme tolika nespravedlivými
věcmi, nenávistí, neštěstími, úrazy,
nemocemi, chudobou, stářím…? A to
od počátku. Je jediná odpověď: Příčinou
je hřích. Ten nakazil svět a veškerý
život. Žijeme ve světě, který je nemocný
hříchem. Jsme v různém měřítku zasaženi
hříchem, nebo jsme se stali oběťmi tohoto
jedu, který ničí lásku a život. Proto
se nedivme strašné bídě světa, v níž po
celou dobu žijeme. Daleko více se podivujme
lásce Boží, která vložila do našich
srdcí poklady svých milostí, aby nás zachránila
před zlem a vysvobodila z otroctví
hříchu a Odpůrce. Ano, my máme
lék na tuto nemoc: Ježíše Krista! On je
pokorný, chudý a trpící Boží služebník.
On vydal svůj život, aby nás pozvedl do
nebeské slávy. On nám zanechal své slovo
pravdy a světla, aby nasměroval naše
kroky na cestu věčného života. Zanechal
nám Církev, která zvěstuje věrně radostnou
zvěst v celém jejím lesku a přitom
velkoryse uděluje spásonosné svátosti.
Především je nám ale Ježíš nablízku, spolu
s Otcem a Duchem Svatým. Můžeme
se s Bohem setkávat každý den v modlitbě.
Modlitba jsou otevřené dveře k nebi.
Modlitbou otevíráme své srdce Bohu, aby
si u nás udělal příbytek. Modlitbou dovolujeme
Bohu, aby jednal v našem životě.
To umožňuje náš rozvoj v životě před Bohem,
náš pokrok ve ctnostech.
Nyní se vraťme k našemu podobenství.
Ocitáme se tedy zase v tom jiném světě,
v němž je popsán osud dvou lidí. Tentokrát
popíšeme jako prvního Lazara. Bude
unesen anděly, zahrnut ctí a bude se těšit
svatými rozkošemi, věčným dobrem, které
je vyhrazeno vyvoleným v klíně Abrahámově.
Tento pojem se používá společně
se „zahradou Eden“ a „trůnem slávy“
u židů tehdejší doby (srov. Talmud). Oni
tak označují ráj, nebe. Co se týká bohatce,
tomu se dostalo pohřbu přiměřeného
jeho stavu. Potom přišel do hádu (hádes –
místo mrtvých a místo odplaty), kde byl
mučen plameny. Rozvine se rozhovor mezi
zavrženým a Abrahámem, kterého nazývá
„otcem Abrahámem“. Také on byl
věřícím, synem Abrahámovým, který ho
ostatně nazývá „svým dítětem“. Vroucně
prosící se odvolává na pokrevní svazky,
které je spojují. Doufá, že může změnit
postoj Abrahámův. Teď mění své dřívější
pohrdání v lítost, v pozdní litování. Tak
se pokouší zmírnit své trápení, které prodělává,
tím že si žádá trochu vody, kterou
mu má podat Lazar, jehož prosí o pomoc.
On ví, že si nic více nemůže vyprosit,
protože jeho stav je odplatou za jeho
krutost a lhostejnost vůči druhému. Bohatec
není mučen proto, že byl bohatý, ale
protože byl sobecký, lakomý, pohrdavý,
nemilosrdný, zatímco Lazar dostává odměnu
za svoji tichou odevzdanost v utrpení
a nouzi. S nadějí vydržel zkoušku
a nespravedlnost a zemřel v lásce a v důvěrné
odevzdanosti. Nyní přijímá věčné
dědictví svatých, vyvolených. Je navždy
Bohem obdarován a oděn do slávy a nepomíjející
krásy.
Podobenství Pána Ježíše je oknem do
věčnosti. Po smrti existují dva konečné cíle:
nebe, nebo peklo. Nebe dosáhne většina
lidí teprve po očištění, po očistci, po
spásonosném utrpení, kde budou odstraněny
škváry hříchů bolestivým ohněm, aby
byla duši navrácena její svatost a krása.
Lazar vystoupil ihned k místu určenému
pro blažené, které je od pekla odděleno
nepřekonatelnou propastí. Nikdo se nemůže
dostat z jednoho místa na druhé. Je
to nemožné. Lazar se má vrátit na zem,
aby varoval příbuzné bohatého, aby věděli,
že takové místo existuje, a aby se polepšili.
Abrahámova odpověď je však přísná
a neúprosná, nenechá se obměkčit. Oni
mají Zákon a proroky, ale neposlouchají
ani Mojžíše ani služebníky Boží. Nepřidržují
se Božího slova, a ani kdyby se někdo
z mrtvých vrátil, nebyli by mu uvěřili.
Tady vidíme předzvěst jedné jedinečné
události, která promění svět a srdce
mnohých lidí. Jde o utrpení a zmrtvýchvstání
Vykupitele. Ti, kdo opravdu věřili
a byli hluboce dotčeni svatými knihami,
kdo se otevřeli milosti, slyšeli Boží hlas
a poznali svého Pomazaného. Ti uvěřili
a změnili svůj život. Nedejme se my, kteří
jsme křesťané, otřást bídou, nespravedlnostmi,
zkouškami, hlubokými změnami
ve světě, různými formami zrady…
V našem světě je mnoho lidí podobných
Lazarovi, ať Boží spásu znají, nebo
ne, ale důvěřují v jeho dobrotu a v jeho
milosrdenství. Oni zemřou v pokoji a lásce
a přijdou do nebe. Připomeňme si častěji
trpělivost Lazarovu a těch, kdo se mu
podobají. Živme svoji víru, svoji naději na
věčný život tím, že budeme spolupůsobit
pro důvěru ve spásu u ostatních. Tady na
zemi se o tom rozhoduje. Bohatství, hromadění
materiálních statků je nebezpečím,
které nás vzdaluje od jiných lidí a od
Boha. Samozřejmě, že po nás Pán nežádá,
abychom žili v bídě, ale vyzývá nás,
abychom byli chudí v duchu (Mt 5,3). Je
normální vydělávat si na živobytí, důstojně
bydlet, moci uživit své děti, podporovat
je při jejich vzdělávání a na studiích,
aby se mohly rozvíjet v milosti. Pán nikdy
neoznačuje lenost jako dobrou, proto musíme
pracovat, abychom žili a měli oprávněný
majetek. A vůči těm, kteří nemohou
pracovat nebo jsou chudí, máme povinnost
podle svých možností s moudrostí
a darem rozlišování pomáhat. Náš život
v lásce, pravdě a pilné modlitbě je podmínkou
pro vstup do věčného království.
Děkuji Ti, Pane Ježíši, za tvoje Slovo,
které těší naše srdce a osvěcuje nás.
Vyšlo v časopise Světlo51.–52. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK