V jistou chvíli se Pán Bůh postaral, abych poznala advokáta, který hledal uklízečku. Začala jsem u něj pracovat. Poslechl si můj příběh a zajistil mi doklady, které soudu objasnily, že utíkám před násilím psychickým i fyzickým, před ohrožením vlastního života, a ne před rodičovskými závazky.
Zde najdete
1. část a tady je
2. část článku.
Připravená k útěku
V jistou chvíli se Pán Bůh postaral, abych poznala advokáta, který hledal uklízečku. Začala jsem u něj pracovat. Poslechl si můj příběh a zajistil mi doklady, které soudu objasnily, že utíkám před násilím psychickým i fyzickým, před ohrožením vlastního života, a ne před rodičovskými závazky.
Přišel den útěku – první zkouška. Otevřela jsem dveře dětského pokoje a ...rozplakala jsem se: „
Pane Ježíši, já nemohu. Nedokážu žít bez svých dětí.“ Ráno jsem jela normálně do práce. Proplakala jsem celý den a večer jsem zavolala sestře, abych jí řekla, co se stalo.
Modlitba, modlitba, modlitba ... a najednou jsem našla článek o sv. Ritě. Začala jsem ji vroucně prosit: „
Svatá Rito, matko milovaná, ty mě chápeš, pomoz mi!“ Po té prosbě jsem se uklidnila. Nadále jsem věděla, že to jsou moje děti, ale ty emoce, že bez nich nemůžu žít, ze mne úplně spadly. Dostala jsem milost vyrovnanosti, kterou jsem potřebovala k tomu, abych mohla utéct z toho domu. Byly čtyři hodiny ráno. Sešla jsem dolů. Mehmed zrovna nebyl doma, ale hlídal mě jeho bratr Irfan, kterého jsem se panicky bála. Rozsvítila jsem světlo. Ukázalo se, že Irfan nespal.
„
Bože, to není možné! Jestli ne dnes, tak už asi nikdy!“ Vešla jsem do pokoje a říkám mu: „
Co se stalo? Proč nespíš?“ Ukázalo se, že onemocněl. Dala jsem mu léky, sedla na schody a začala se modlit prostými slovy: „
Maria, ty z jedné strany, Ježíši, ty z druhé strany. Vezměte mě za ruce. Svatý Michaeli archanděli, jdi a uspi toho člověka!“ Irfan usnul během vteřiny. Chrápal. Zašla jsem se ještě potichu ujistit, zda spí... a pryč! Byla zima roku 2015. Na dvoře bylo mínus 10 stupňů. Na letních pneumatikách jsem přijela do Polska, s růžencem v ruce, s Marií a celým nebem.
Zachráněna
Nejdůležitější byla chvíle, kdy jsem vjela do Polska. Vůbec si to neuvědomujeme, ale naše vlast je celá pokrytá pláštěm Matky Boží. Já jsem vjela pod ten plášť. Nejsem schopna vám to vylíčit. Celá ta hrůza, strach, panika – to všechno v jediné chvíli zmizelo. Začala jsem plakat štěstím. To už nebyl pláč ze strachu a ze zoufalství. Plakala jsem štěstím! Věděla jsem, že jsem v Polsku, a vnímala jsem v srdci silná slova (pokaždé, když o nich mluvím, začíná mé srdce prudčeji tlouci): „
Teď jsi v bezpečí. Teď jsi v bezpečí.“ Teprve po překročení hranice jsem navázala kontakt se svou rodinou. Táta s bratrem mi jeli naproti.
Můj tělesný i duševní stav byl beznadějný. Kněz exorcista řekl, že můj život visel na vlásku. Byl ze mne lidský vrak. Vážila jsem 40 kg (teď mám 70 kg). Byla jsem bez vlasů, trpěla depresí a strachem. Od bití jsem měla čtyři krční obratle sražené, obrovské bolesti hlavy a často jsem zvracela. Koktala jsem a nedokázala dát dohromady jednu normální větu...
V takovém stavu jsem přijela do Polska. Velmi jsem se bála, ale pomohl mi růženec. Modlila jsem se pořád dokola
Zdrávas, Maria.
Proces uvolňování
Po návratu jsem jela na generální zpověď k otci Vojtěchovi. Proplakali jsme celý den a zároveň jsme děkovali Pánu Bohu za záchranu. Zapomněla jsem, jak se zpovídá, ale on mě vedl krok za krokem. Když jsem se vrátila domů, sestry tvrdily, že se změnila barva mých očí. Dříve byly potemnělé, jakoby zamlžené. Spadla ze mě obrovská tíže. Přestala jsem koktat.
Zůstalo ještě to, že jsem neodpustila svému otci. Celá léta jsem ho ze všeho obviňovala. Namlouvala jsem si, že kdyby táta nepil, nemusela bych utíkat. Během nedělní mše svaté jsem dostala milost odpuštění. Opustil mě pocit prázdnoty a na to místo byla vlita nesmírná láska. Po mši svaté jsem spěchala domů. Můj otec seděl v pokoji. Přišla jsem, objala ho a poprvé v životě mu řekla, že ho mám ráda. Nikdy dřív jsem se nesnažila pochopit, proč je takový, a on nám nedokázal projevovat lásku. Táta přestal pít a máme teď krásné vztahy.
Jednu středu jsem pocítila, že musím jít do kostela. Do té chvíle se mnou vždy šel někdo z rodiny kvůli bezpečnosti. Poněvadž tehdy zrovna nikdo nemohl, šla jsem sama, ale delší cestou. Sedla jsem si na lavičku a dívala se, jak Mariiny děti vyšly s vlajkami. Byl to den jejich přísahy. Maria mi připomněla, že i já jsem jejím dítětem, a hodně jiných věcí se mi začalo vybavovat. Paměť se vrátila.
Kromě zpovědi byl potřebný také exorcismus. Jeli jsme za exorcistou, otcem Petrem. On znal dobře muslimskou mentalitu. Nemusela jsem mu moc vysvětlovat. Aby měl podporu, zatelefonoval několika lidem, které znal, a začali se v kapli modlit o ochranu během exorcismu. Když kněz začal znamením kříže, padla jsem bezvládná na podlahu. Tehdy exorcista začal pomalu odsekávat veškeré zlo z mého života od chvíle početí: vliv bioenergoterapie, heavy rocku a heavy metalu a zotročení nečistotou.
V jedné chvíli měl kněz obraz, jako by moje ruce i nohy byly svázané řetězy. V tu chvíli řekl: „
Ve jménu Ježíše Krista přikazuji, aby ty řetězy byly přervány, teď!“ Myslela jsem, že umírám...
Cítila jsem silnou bolest, nemožnost dechu a tlak v hrudi. Chtěla jsem žádat o pomoc, ale nedokázala jsem to. Kněz mi udělal kříž na čele a řekl: „
Dcero, teď jsi volná.“ Tehdy jsem vydechla tak zhluboka, jak jsem to nikdy v životě nezažila. Byl to výdech nového života. Když jsem vstala, kněz řekl, že jsem byla uvolněna, a sdělil mi následující slova Pána Ježíše týkající se mých dětí: „
Má dcero, to jsou moje děti. Důvěřuj mi, a já se o ně postarám, abych uchránil jejich a tvůj život, ale musíš s nimi zcela přerušit kontakt.“ Později mi kněz vysvětlil, proč to tak musí být. Byly takové chvíle, kdy jsem chtěla obnovit kontakt s dětmi. Mehmed s rodinou se mě také pokoušeli najít. Skrývala jsem se po návratu do Polska tři roky, stále se zavazadlem a připravená na útěk.
Můj syn byl připraven podle rozkazu mě chladnokrevně zabít... Jedině když moje děti přilnou k Bohu, přijmou milost obrácení, budeme v bezpečí a budeme se moci setkat. Nevím, zda to bude možné ještě na tomto světě. Proto jsem se rozhodla důvěřovat Ježíši a nehledat kontakt s nimi.
Všechno jsem odevzdala Marii
Jednou se pokusili vylákat mě podvodem do Belgie. Mehmedova rodina našla moje sestřenice na síti a poslala snímek, jako že by můj syn měl být v těžkém stavu v nemocnici po autonehodě způsobené mým útěkem. Zkontaktovala jsem se s advokátem, u kterého jsem v Belgii pracovala. On všechno prošetřil a odhalil: všechny děti byly zdravé. Jindy zase projel Mehmed tak blízko kolem mne, že bylo nemožné, aby mě neviděl. Když jsem ho uviděla, vykřikla jsem: „
Matko Boží Nejsvětější, tvůj plášť! Svatý Michaeli, tvoje křídla, zachraň!“ Propadla jsem panice, ale on projel a nevšiml si mě. Byla jsem ukrytá pod Mariiným pláštěm. Teprve dnes, po mnoha letech, mám odvahu hovořit o tom, čím jsem prošla. Věřím, že Maria mě chrání. Dřív jsem se bála. Dnes věřím, že není možné, aby mi ten člověk ublížil, protože jsem v Božích rukou. Za všechno vděčím Marii. Na ní jsem postavila všechno, jak říkal bl. Kardinál Stefan Wyszyński, a jí chci věrně sloužit. Toužím, aby byla známá a milovaná. Je to moje Učitelka, Přítelkyně, a dokonce Pomocnice v kuchyni, se kterou vařím. Nezřídka se ptám: „
Maria, jak? Dát víc soli nebo pepře?“ Je se mnou pořád. Je dobré mít ji za Přítelkyni a žít spolu s ní, skrývat se v jejím srdci. Všechno odevzdávám skrze její srdce, její ruce, aby ona to obětovala Ježíši. Ona mě zachránila.
Maria
Zpracoval dr. Bartłomiej Grysa, arabista
Z Miłujcie się! 1/2022 přeložila -vv-
(Redakčně upraveno)
Vyšlo v časopise Světlo 27–28/2022 (červenec 2022)