Od starozákonních dob, kdy Mojžíš na hoře Sinaj dostal od Boha dekalog, se hodně změnilo. Zaprášila stopa času i deset Božích přikázání? Liberálové velmi nerozumně a zbytečně volají po jejich aktualizaci. Oslovila jsem v této souvislosti na dané téma devět teologů - odborníků. Shodují se i v pravdě, že Bůh je nad časem, a tudíž není třeba nic z jeho pokynů aktualizovat. Desatero nám potvrzuje, že předběhlo dobu.
Biblista Jozef Jančovič o Desateru
Úvodní rozhovor, který vede Júlia Kubicová (Postoj.sk) o událostech na Sinaji, Ježíšově pohledu na Desatero i paradoxu svobody v přikázáních.
Člověk má už od stvoření v srdci vepsaný přirozený zákon, která poznává světlem rozumu, jak se píše v katechismu. Tedy ví, co má konat a čemu se vyhýbat. Proč bylo třeba, aby Bůh lidem zjevil ještě soubor deseti příkazů a zákazů?
Etické právo, přednostně vyjádřené v Desateru, se díky kázání Ježíše a hlavně přes apoštola národů svatého Pavla univerzálním etickým kodexem. Tento právní text efektivně napomáhá úctě a víře v jediného Boha, který je plně poznatelný právě v díle Ježíše Krista a je účinný v respektu k bližním a jejich ochraně.
K lepšímu pochopení nám pomůže, když budeme vnímat Boží zákon a Desatero jako dar a Bohem zjevenou morálku v rámci smlouvy Boha s Izraelem. Desatero přímo souvisí se smlouvou, o které se píše v Knize Deuteronomium:
Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu.(Dt 5, 2)
O co jde v této smlouvě?
Smlouva je velkou politickou metaforou. Zejména v 8. – 7. století před Kristem se při formování biblických textů stala nepostradatelným interpretačním konceptem vztahu Boha a Izraele. Jedná se o vztah dvou rozdílných partnerů na způsob velkého krále a vazala. Ve smlouvě vystupuje Bůh jako proaktivně jednající vůči Izraeli.
Osvobozuje svůj lid, přičemž Izraelity pobízí ke konkrétnímu jednání a k partnerskému postoji poslušnosti v rámci dohody.
Do jakého kontextu je v Písmu vložena část o Desateru?
Písmo na rozsáhlé části od knihy Exodus až Deuteronomium zobrazuje vyvolený lid na cestě z Egypta do zaslíbené země pod vedením Mojžíše. Na této cestě za svobodou je ohrožují nikoli vnější snadno rozpoznatelní nepřátelé, ale vnitřní nepřátelé – nezodpovědná modloslužba a neustálé reptání.
Po osvobození z otroctví přijímá již svobodný lid, který táboří pod vrchem Sinaj, poznání Božího práva, jeho norem a principů spravedlnosti a kultu. Ty mají vést Izrael z egyptského otroctví ke službě Bohu. Z vrchu Sinaj, ale i ze stánku zjevení pod Sinajem zaznívá slovo, které, paradoxně, lidu přebývajícímu na poušti předkládá jakýsi organizační a domovní řád. Formuje svobodný národ, stanoví jeho liturgii a kalendář, určuje morálku. Zasahuje do oblastí každodenního života, například přes dietetické předpisy, úpravu oděvu či vlasů a podobně. Tím se utváří národní a duchovní identita Izraele.
Jakou roli v utváření identity hraje právě Desatero?
Desatero neboli „deset slov“ je řecky
„deka logoi“. Z toho je i označení Dekalog. Lze jej chápat jako komplexní souhrn Zákona, základní smluvní právo nebo „ústavní zákon“. Sbírky jiných příkazů a zákazů v Tóru rozšiřují a komentují normy Desatera.
Bylo to něco specifického ve srovnání s jinými národy?
I jiné národy měly své kodexy. Asi nejznámější je Chammurapiho zákoník z 18. století před Kristem. Marně bychom však v Egyptě a Mezopotámii hledali tak stručný souhrn práva, jakým je Desatero.
Pro srovnání - v zákoníku například absentují první přikázání týkající se božství a jeho výlučnosti. Z toho vyplývá, že odpadnutí od božství se ani nezvažuje. Nenacházíme tam ani přísný zákaz anikonismu, tedy nemožnost dělat si vyobrazení božství. A právo je většinou vykládáno kazuisticky přes okolnosti a tresty.
Jak byste stručně charakterizoval příkazy, které dal Bůh Izraelitům? Jak je chápali tehdejší lidé?
V úvodu Desatera se Bůh zjevuje jako osvoboditel, jehož záchranný čin podmiňuje požadavky. Jako žárlivě milující Bůh nestrpí konkurenci, neumožňuje „manželský trojúhelník“ v náboženství a zakazuje úctu jiných božstev. A také své vyobrazení a úctu model. Tento zákaz nemají katolíci a evangelíci ve zkrácené podobě Desatera. Mají ho však ortodoxní, reformovaní i anglikáni. A také židé.
Bůh nedovoluje disponovat nejen vyobrazením, ale ani ničemným používáním jeho jména, které vystihuje a zastupuje Boha. Nelze jej použít v přísaze, magii či v proklínání. Nejširší příkaz o dodržování či pamatování na sobotu se zdůvodňuje stvořením (Ex 20, 9–11) a záchranou z otroctví (Dt 5, 12–15). Sobota je domácí svátek a posvátný. Čili jde o oddělený čas, ve kterém se setká člověk s Bohem i mimo chrám.
Příkaz o rodičích zaznívá ne dětem, ale otci rodiny (Ex 20, 12). Otec má „symetricky“ zopakovat to, co jeho otec a matka udělali pro něj při darování života. Rodiče, kteří zestárli, jsou odkázáni na pomoc syna. Spravedlnost spočívá nejen v respektování práv, ale také v respektování toho, kdo je v bídě. Takto se imituje spravedlivé chování Boha, který se ujal slabých v Egyptě, aby jim dal dar svobody.
A co další přikázání Desatera?
Zbytek Desatera je sérií zákazů.
„Nevraždi“ zakazuje protizákonné usmrcení člověka, přičemž ve Starém zákoně je nemálo zákonem dovolených usmrcení.
Při zákazu „Nezcizolož“ se předpokládá monogamní manželství, dospělý Izraelita nesmí narušovat cizí manželství.
Katolický Dekalog uvádí extenzivní znění šestého přikázání ve formě „Nesesmilníš“, čímž varuje před smilstvem v různých formách. Řecké slovo
porneia označovalo i cizoložství a incest. Bylo zakázáno i apoštolským sněmem v Jeruzalémě a mnohé Pavlovy pasáže se o něm zmiňují.
Zákaz „Nepokradeš“ se mohl původně vztahovat na únos svobodných lidí, přičemž totéž sloveso se používá i při únosu Josefa (Gn 40, 15).
Přikázání o falešném svědectví zapadá vhodně do soudního kontextu, kde se vysluhuje ne nějaká všeobecná spravedlnost, ale jde zde vždy o konkrétního bližního a jeho zájmy. Zakazuje se být falešným svědkem.
Silně patriarchální je formulován zákaz „Nebaž“. Toto sloveso se vztahuje na dům bližního, v jehož rámci je jeho majetkem na prvním místě žena a pak vše ostatní. V Knize Deuteronomium se touha po ženě formuluje sociálně citlivěji, ne jako majetek muže. Dané sloveso označuje afekt, po kterém běžně následuje krádež.
Události zjevení Boha, který předal Mojžíšovi Desatero, působí místy hrozivě. Blýskalo se, lid se chvěl strachem, hora Sinaj byla zahalen v kouři, Pán sestoupil v ohni, celá hora se hrozně třásla… Je evidentní, že Bůh chtěl, aby se ho lidé báli. Proč zvolil právě takový způsob zjevení?
Tento text navozuje představy Boha, které německý religionista Rudolf Otto popsal jako „tajemství vyvolávající obavu a bázeň“. Člověk je k odlišnému božství přitahován, neboť posvátně se jeví jako plné síly, vznešenosti a vzbuzuje údiv.
Neumíme přesně říci, co se na hoře historicky stalo. Je nejasná i lokalita hory Sinaj. Je však evidentní, že Kniha Exodus i Deuteronomium se dvěma mírně odlišnými verzemi Desatera literárně a teologicky odlišně dotváří slova Desatera právě v kontextu teofánie.
Co se ve Písmu svatém označuje jako teofánie?
Teofánií se označuje výjimečný přírodní úkaz vzbuzující strach a bázeň před Bohem.
Uplatňují se při něm zejména přírodní vizuální a akustické složky, například blesky, hromy, oheň, zemětřesení, vichřice, ale i zvuk polnice. Vizuální a akustické prvky teofánie jsou vždy aluzí na velikost Boha stvořitele. Avšak klíčovým v teofánii vždy zůstává poselství.
Způsob, jakým bylo přesně komunikováno Desatero, Písmo detailně neupřesňuje. Zazní jakoby přes hrom, v Knize Deuteronomium z ohně. Je odkazem Boha pro celý lid, který se takového přímého kontaktu s Bohem lekl. Po zaznění Desatera lid přinutí Mojžíše k jeho prorocké roli. On bude od nynějška výhradní komunikátor s Bohem, a tedy bude mít punc zákonodárce i zakladatele liturgie. Právě na základě Desatera a dalších odevzdaných slov se tvoří samotná smlouva Boha s lidem.
Když Bůh na hoře Sinaj dokončil svůj rozhovor s Mojžíšem, dal mu dvě kamenné desky popsané Božím prstem. Co přesně se myslí pod „Božím prstem“?
Desatero je nejen Bohem přímo předneseno lidu, ale v jistém momentě je třeba ho i učinit testamentem - čili písemně zachytit do kamene a uložit do dřevěné zlacené archy. Kámen je v porovnání se svitkem, s hliněnou tabulkou nebo vápennou omítkou na kameni kvalitativně odlišný nosič zápisu. Je trvalým materiálem. Například věhlasní Chetité zapisovali posvátné texty výhradně na kamenné tabule a desky.
To, že Desatero je napsáno Božím prstem a Božím písmem, je antropomorfismus. Bůh má prsty a jimi udělal zápis Desatera. Boží písmo může být superlativem pro dokonalé písmo. Takto obrazně byla podtržena nejvyšší autorita a celkové prvenství Desatera v dobách národního konstituování Izraele na poušti.
Proč bylo Desatero napsáno na dvou tabulích na obou stranách?
O tom už velmi brzy spekulovali i rabíni. Jedni říkali, že tabule byly celé popsány zněním Desatera zepředu a zezadu. Jiní v Talmudu řešili, že písmena byla vyryta přímo přes kámen, a tudíž pronikala z jedné strany na druhou a byla viditelná na obou stranách. Při pohledu zezadu byla písmena prý otočena správným směrem i přesto, že byla v obráceném pořadí.
Svatý Klement Alexandrijský alegorizuje a pod Božím prstem chápe Boží moc, skrze kterou se událo stvoření nebe a země. A dvě tabule jsou právě jejich symbolem.
Biblický údaj o zápisu Desatera na obou stranách jednotlivých tabulí odkazuje na praxi v Mezopotámii a v Ugaritě. Nebo může odkazovat i na tabulky ve formě diptychu, což byly zpravidla dřevěné tabulky potažené voskem, na kterém byl vytištěn text. Pravděpodobnější je spíše forma diptychu, ačkoliv materiálem je kámen.
Nelze vyloučit ani úvahu o Desateru jako smluvním textu ve dvou exemplářích. Říká o tom Jeremiáš (Jer 32, 11). Bylo zvykem psát smlouvy dvojmo, jednu zapečetili, druhá otevřená smlouva byla kdykoli k nahlédnutí.
Zmiňoval jste již zkrácenou verzi Desatera. Jak k tomu došlo?
V tradici židů a křesťanů jsou známa až tři odlišná znění Desatera. V hebrejštině má původní dlouhá verze Desatera v knize Exodus celkem 135 slov, v našem překladu 238 slov. V Knize Deuteronomium je delší verze Desatera, hebrejský text má 163 slov, slovenský překlad 286 slov. Ve zkrácené podobě má Desatero pouze 54 slov.
Zkrácené Desatero známe od dob svatého Augustina. Bylo tehdy provedeno i katecheticky užitečné dělení zkráceného textu na Boží právo (lat. fas) – tři příkazy na první tabuli – a lidské právo (lat. ius) – zbývajících sedm příkazů na druhé tabuli. Znění Desatera se z praktických důvodů i dnes učíme ve zkrácené podobě.
Pro koho je Desatero závazné?
Jelikož zaznělo přímo lidu pod Sinajem, primárně jsou jeho adresáty členové vyvoleného lidu.
V době Ježíše Krista bylo kázání pokání Janem Křtitelem ne cosi abstraktního, ale souviselo s praktikováním úcty k Bohu (což představují příkazy první tabule) a se spravedlností vůči bližnímu (zapsáno jako přikázání druhé tabule).
Takové pokání identicky ohlašuje i Ježíš. U bohatého mladíka dokonce avizuje důležitost Desatera pro věčný život.
Přes kázání apoštola Pavla se židovské dědictví Desatera stává platným a závazným i pro pohanokřesťany. Vždyť výhradní víra v jednoho Boha, zákaz idolatrie (uctívání modly), mravní život, úcta k bližním vycházejí z Desatera. V Pavlově kázání se Desatero jeví jako užitečná životní norma, ačkoli je evidentní, že univerzální cestu ke spáse poskytl Kristus.
Desatero platí a zavazuje tedy židy i křesťany.
Může být někdo za nějakých výjimečných okolností osvobozen od zachovávání příkazů Desatera?
V této souvislosti můžeme mluvit o přikázání „Nezabiješ“,které neplatí absolutně. Protože přikázání nejsou formulována kazuisticky, absentují v nich specifické okolnosti a sankce. Toto apodiktické znění zákazu nevylučuje přípustné zabití v sebeobraně a při obraně kmene a království před agresorem.
V Písmu jsou poměrně četné případy, kdy se v Izraeli mohlo usmrtit v rámci sankcí, zcela neadekvátních z dnešního pohledu uplatňování spravedlnosti. Avšak ani uvedené výjimky neruší naléhavost ochrany života v tomto příkazu.
Rovněž je faktem, že křesťané, kromě adventistů, striktně nedodržují přikázání o sobotě. Sobota, podobně jako obřízka, byla pro židy věčným ustanovením. V obou případech však zásluhou historického vývoje došlo k přehodnocení obou praktik. Od iniciačního obřadu obřízky se přešlo ke křtu a sobotu vystřídala nedělní eucharistická shromáždění v den zmrtvýchvstání Krista.
Ježíš, Pán nad sobotou, nezrušil sobotu. Tato jeho svoboda vůči sobotě byla impulsem k pozdější náhradě dne odpočinku pro křesťany. Výběr soboty a její posvěcení byl, mimochodem, v Izraeli kulturně podmíněn pravděpodobně sedmidenním týdnem osvojeným z kanaánského nebo babylónského kalendáře.
Jaký pohled na Desatero tedy nabízí Ježíš?
V Písmu sledujeme určitou Boží pedagogiku a vývoj. Bůh se dává plně poznat v osobě a díle Ježíše Krista. Jeho jednání, ale i inovace v pohledu na Zákon a proroky, které nepřišel zrušit, ale je naplňuje, jsou fascinující a strhující. Ježíš mění pohled na zákon a tvoří novou mentalitu, což je vidět zejména v kompendiu křesťanské morálky v „kázání na hoře“.
Tento zlom, který nastal v Kristu a nové smlouvě, hluboce teologicky pojal i svatý Pavel. V nových teologických kategoriích jako ospravedlnění, smíření, vykoupení či nový člověk vykládá, co znamená dílo Ježíše. Střed Pavlovy teologie tvoří právě participace na Kristu.
Co to znamená pro dnešního křesťana?
Tato účast na Kristu způsobuje v Pavlovi misijní zápal. A toto vede i dnes papeže Františka k tomu, aby nás neustále povzbuzoval dát Kristu větší prostor v osobním životě, rodinách a společnosti.
Sám Ježíš nás vede v pohledu na Desatero od negativní formulace k pozitivní, a to přes slovník efektivní lásky. Ta je naplněním a cílem zákona. Dokonce i zlaté pravidlo, které je známé v negativní formulaci ve Starém zákoně:
Nikomu nedělej, co sám nemáš rád. (Tob 4, 15), Ježíš zformuluje do pozitivní podoby:
Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.(Mt 7, 12)
Často poslouchaná až banalizovaná slova o lásce jsou pro nás tak velkým ideálem, že přízemnější příkazy Desatera nám odhalí realitu o tom, jak mnoho nám ještě chybí k uskutečňování těchto „cílových příkazů“ či unikátního nového přikázání:
Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. (Jan 13, 34).
Když přijde za Ježíšem mladík s otázkou, co mu ještě chybí, vždyť zákon zachovával, Ježíš po něm žádal prodat veškerý majetek a pak ho následovat. Bůh však takové požadavky v rámci Desatera nezjevil. Přišly s Ježíšem i větší nároky na člověka?
Desatero je výbornou normou pro život. A jak to přímo dokládá Pavel v listu Římanům:
Kterákoli jiná (přikázání) jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ (Řím 13, 9).
Jak se však dá láska přikázat? Ve starověku byla láska (řecky agapé) ne až tak o citu, ale o efektivním jednání a respektu vůči osobě Boha a bližního.
Toto nějak tušil i entuziastický bohatý mladík, který toužil nejen nedělat nic špatného, ale chce dělat víc dobra a žít dokonaleji. V jeho případě však Ježíš upřesní překážku na cestě k dokonalosti a vzhledem k jeho situaci mu navrhne radikální volbu, na kterou však mladík nemá vnitřní sílu a svobodu.
Jaké změny přinesl Ježíš?
S Ježíšem, jeho příkladem a obětavou láskou se nabízí lidem hlubší pohled na Zákon, který si dovolí jako rabínský učitel velmi inovativně vysvětlovat. Apeluje na víru činnou v lásce a do pozornosti dává paradoxní postoje v blahoslavenstvích.
Ježíš vyzývá své následovníky k vyšší spravedlnosti. Některé normy zákona dokonce zrušil, například praxe propustného dopisu, který diskriminoval ženu. Ruší zásadu v Mojžíšově zákoně „oko za oko, zub za zub“.
Ježíšovy pohledy jsou eschatologicky průlomové, je to dokonalá morálka, která přikázání zvnitřňuje. Nenastoluje nový společenský řád a politické zřízení, ale vnitřně mění své učedníky. Odlišnost království a jeho větší spravedlnosti v jednotlivci přetváří společenské vzorce chování. Tak však dokáže jednat učedník, který žije s pomocí, příkladem a milostí Ježíše nastolujícího konec časů.
Jsou všechna přikázání Desatera stejně důležitá a závažná?
Evidentně je určitá hierarchie, která však přímo neodpovídá číslům. První tři příkazy se týkají vztahu k Bohu a mají prioritu, přičemž se na ně následně váže dalších sedm týkajících se bližních. I mezi bližními na přednostním místě figurují rodiče.
Poslední tři přikázání nejsou jen dodatkem. Je z nich vidět, jak nepravdivé slovo či špatné touhy kauzálně podmiňují tři vážná provinění spojená s pátým, se šestým a sedmým přikázáním. Křivé svědectví u soudu mohlo ve starověku připravit někoho o život, touha po ženě bližního může muže snadno přivést k cizoložství, touha po majetku zase ke krádeži.
Ježíš tuto vnitřní logiku Dekalogu zachytil v kázání na hoře a jeho druhé antiteze o cizoložství a hříšném pohledu.
Někteří lidé chápou Desatero jako omezení v jejich svobodě. Jak lze pochopit tento zdánlivý paradox, že člověk je svobodný jen tehdy, když si nebude dělat, co chce?
Desatero je pro osvobozený lid Izraele jedinečnou listinou svobod a efektivním návodem, jak si má uchovat Bohem darovanou svobodu. Je zde zřejmý vztah milosti a zákona. Bůh však neosvobodil lid, aby si ho přikázáními svázal. Uctívání Boha se nemělo stát novým druhem otroctví, jakýmsi „svatým otročením“, které má vystřídat sekulární otročení faraónovi.
Osobně mě fascinuje, že Jakub označuje Boží zákon a zvláště příkaz lásky jako zákon svobody (Jk 2, 12). Zákon umožňuje svobodu. Běžně nám zákon se svobodou nejde dohromady, a přece ji však napomáhá. Život jednotlivce i společenství se podobně jako kolektivní sport odehrává v rámci limitů, které umožňují hráčům svobodně, kreativně a v radosti ze hry a ze spolupráce se projevit.
Bůh nedal lidem Desatero pro svůj, ale pro jejich užitek. Jaký má tedy člověk z Desatera užitek?
Jsou to jakési imperativní mantinely, které jednotlivce chrání před zotročením a lidským úpadkem v úctě karikatur Boha. Příkazy však efektivně chrání i druhé, například před otrockou prací v sobotu, před ztrátou života, poskvrnou manželství, ztrátou majetku a cti.
Dnešní člověk si namlouvá, že nehřeší. O hříchu nechceme slyšet, samolibý egoismus nás vede k sobeckým postojům. Desatero prostě člověka imperativním způsobem zastaví. Dělá to způsobem blízkým autoritativní výchově dětí, která je opakem nezúčastněné výchovy. Varuje člověka před zlem bez dlouhého vysvětlování, čímž ho chrání před sobectvím a hříšnými touhami.
Mnozí se neúnavně snaží o „aktualizaci“ Desatera či moderní interpretaci, tedy překroucení jeho významu. V čem je síla Desatera, že je a bude neměnné, stále aktuální a s věčnou platností?
Je to staronová síla slova pramenící v Bohu. Nová proto, že permanentně souvisí s charakterem a tendencemi člověka. Boží slovo, zejména právního rázu, nás dost často zpochybní. Dovolí si to i k emancipovanému modernímu člověku, který si bez Boha, a někdy i těch druhých, vystačí.
Lidem se nelíbí ani direktivní či imperativní povaha tohoto starověkého triviálního textu. Ambice člověka po samostatnosti se v konfrontaci s tímto omezujícím slovem oslabuje.
Obrat v chování a pokání, k němuž nás pobízí i momentální situace spojená s covidem, nemá mít jen nějaký abstraktní či jen ekologický charakter. Prohlubování života se automaticky děje ve vztahu k Bohu a díky větší pozornosti vůči druhým skrze spolucítění s nimi. Toto vše poskytuje účinnou protilátku na sebereferencialitu jednotlivce i společenství. V silně přítomném individualismu a povrchnosti ve společnosti má slovo Desatera permanentní náboj.
Další díly seriálu Desatero:
1. přikázání: Pověry, magie, věštby. Ďábel pracuje jako lichvář - půjčí rád, aby časem získal vše
2. přikázání: Nevezmeš jméno Boží nadarmo. Zavládla pomýlená představa, že hřešit v přímém přenosu je vtipné.
3. přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Krize svěcení neděle.
Převzato z
BLOG POSTOJ.SK
ze dne 12. 8. 2022, 1. díl "Mantinely, ktoré chránia pred uctievaním karikatúr Boha a zotročením člověka"
zde.