Kázání P. Jaromíra Smejkala pronesené v den památky Jana Maria Vianneye, 4. srpna. Podobně jako slova sv. arského faráře burcují i jeho slova k procitnutí: "
nemůžeme už tedy déle spát na vavřínech a trofejích vítězné víry minulých, ještě věrných generací a chtít bez potu a obětí čerpat z pokladu víry a nepozvednout štít víry Církve, které se nám dostalo ..."
Drazí bratři a sestry, přicházející uctít Boha v našem chrámu!
Pamatujme, od vkročení do kostela a přežehnání se sv. křížem, že jsme na svatém místě, zbudovaném k větší cti a slávě Boží a že si to od nás žádá ochotu oddělit se od hříchu světa, bezbožnosti a pýchy, s jakou svět i mé nečisté srdce popíralo Boha jako jediného Pána, střed, zdroj i cíl všeho stvoření. Jestliže úvodním přežehnáním svěcenou vodou aktualizuji dar víry obdržený sv. Křtem, je třeba navázat dalšími projevy a úkony zbožnosti, které od svých věřících Církev očekává.
Jde o zachování posvátného ticha chrámu a zbožné tělesné úkony jako pokleknutí, úklona, důstojné stání i sezení a patřičné držení rukou. Všechno musí vyjadřovat, že jsem v chrámě v přítomnosti živého Boha v Trojici a ne jen v důstojné prostoře, jako jsou divadla a koncertní a kulturní nebo společenské sály.
Tím víc jsem vázán přizpůsobit své chování posvátnosti dění v chrámě, když začíná mše sv. , zpřítomnění kalvárské Nejsvětější oběti našeho Pána, kterou je potřeba vnímat tak, jako bychom byli s apoštoly na Hoře proměnění a „
oblak slávy a záře Krista" nás zahaloval a my naplnění Boží bázní naslouchali slovu Božímu, hlasu z nebe a pozorně kontemplovali posvátné liturgické dění, abychom mohli srdcem číst v posvátných a svátostných znameních, jak velikou milost a lásku nám Bůh projevil.
A navíc, jsme-li připraveni, to znamená pokřtění a vyzpovídaní z vážných hříchů a žijící podle Božích a církevních přikázání v jednotě víry s neměnným učením naší svaté Katolické církve, jsme pozváni ke sv. Přijímání Nejsvětějšího Těla i Krve našeho Pána Ježíše Krista.
Způsob sv. Přijímání byl po celou historií sv. Církve důležitý a autorita Církve vždy bděla nad tím, aby odpovídal posvátnosti tohoto vrcholného úkonu zbožnosti a Bohopocty. Čím jsme výše na hoře, tím musíme být ostražitější, abychom se nezřítili dolů.
Podobně, když přicházím, aby ke mě sestoupil Kristus-Bůh ve svém nejsvětějším lidství zahalen ve svátostných způsobách, nemám-li se vystavit nebezpečí zneuctění nejvýš Svatého a svatokrádeže, je třeba abych pozorně zkoumal sám sebe, zda-li jsem ve víře (viz 2.Kor 13,5) a můj vnitřní i vnější postoj odpovídá sv. Přijímání (viz 1.Kor 11,27- 32).
Proto je tisíciletým nezměněným ustanovením Církve, že sv. Přijímání se podává klečícímu věřícímu, který na knězovo vyznávání před přijímacím slovy „
Tělo (Krev) Kristovo!“ nejdřív odpoví "
Amen!" a pak teprve otevírá ústa, aby mu tam posvěcený služebník Eucharistie vložil na jazyk sv. Hostii.
Je pravda, že v naší Církvi se objevil od určité doby minulého století i jiný, méně uctivý, způsob přijímání věřících, povolený autoritou Církve. Je však zřejmé, že k němu nevedla snaha po větší úctě a prohloubení zbožnosti věřících, ale rostoucí odpad od víry a lhostejnosti v Božím lidu k tomu nejposvátnějšímu, jako to oznamovala už v roce 1917 Panna Maria ve Fatymě a při dalších zjevení opět na šířící se krizi víry i učení Církve upozorňovala.
Církev je dnes pod velkým tlakem ateismu a komunismu a z toho plynoucí bezbožnosti a zesvětštění, a proto, kdyby se nebránila úpadkovým trendům ve vlastním domě, zpronevěřovala by se stále více svému poslání, opouštěla by víru a ztrácela četné duše, které jsou odkázané na svědectví a život Církve ve světě.
Zdá se, že zapomínáme na slovo Páně: „
Komu bylo více dáno, od toho se bude více žádat"! (viz Luk 12,48)
Oživme tedy, drazí věřící, svou víru v duchu pokání, aby se na nás nemusela naplnit namísto zaslíbení hrozba Božího slova jako je toto zvolání vítězného Beránka, v knize Zjevení sv. Jana: „
Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čin pokání. Nebudeš-li bdít.." (Zj 3,1-3)
Drazí, nemůžeme už tedy déle spát na vavřínech a trofejích vítězné víry minulých, ještě věrných generací a chtít bez potu a obětí čerpat z pokladu víry a nepozvednout štít víry Církve, které se nám dostalo a plně se vyzbrojit Boží zbrojí opásání kolem beder pravdou (pokorou) a nenasadit se v rozhodujícím zápase posledních časů, abychom mohli nakonec přece zvolat se sv. Pavlem: „
Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem uchoval.."
Proto se utíkejme pod ochranu sv. Panny a Boží Matky Marie a pod jejím pláštěm a soustředěni v jejím Neposkvrněném srdci, o kterém vyhlásila ve Fatymě: „
Nakonec mé Neposkvrněné srdci zvítězí!“, máme naději na účast na konečném triumfu oslaveného Krista, který se stále blíží!
Ze srdce kněze, zasvěceného Srdcím Ježíše a Marie vám žehnám!
P. Jaromír Smejkal, farář v Kurdějově, 4.8.2022
(na sv. Jana Maria Vianneye, faráře arského)
