Jednou nastala i taková situace, že vzali trochu mých vlasů a požádali imáma (islámského duchovního), aby se modlil za to, abych se co nejrychleji odřekla Ježíše a přešla na islám...
Zde najdete
1. část článku.
Zdrávas Maria
Nejednou jsem v noci viděla, jak Mehmedova matka koná různé rituály. Vyslovovala různá proklínání a obracela se na Alláha. Mnohokrát jsem zažila sílu takového proklínání. Po nějakém čase bylo celé mé dětství vymazáno z mé paměti. Všechno jsem zapomněla, také i modlitby Otče náš, Věřím v Boha, náboženské písně. Pamatovala jsem si jenom Zdrávas, Maria. Jediné, co jsem byla schopna dělat, když jsem ležela zbitá, bylo modlit se Zdrávas, Maria. To zůstalo vryté do mého srdce. Dnes vím, že když jsem jako osmileté dítě přísahala Marii, že jí budu věrná, Maria mi zase slíbila, že mě nikdy neopustí až do konce života. Ona byla celou dobu se mnou, navzdory té zdi, kterou jsem vystavěla hříchy a odmítnutím Boha. Bývala jsem v tak špatném stavu fyzickém i psychickém, že kdyby nebylo jí, nepřežila bych to. Jak je to možné, že s polámanými žebry jsem byla schopna vstát a kojit dítě? A když jsem si lehla, znovu jsem byla zcela bezvládná! Maria mě pozvedala a podporovala celou dobu navzdory mému odmítání Boha.
Muslimovo vlastnictví
Celá Mehmedova rodina – matka, bratři i sestry – měla na mě stejné právo jako on. V Koránu je psáno:
„Je okrášlena pro lidi láska vášnivá k ženám, k synům, k nahromaděným kintárům zlata a stříbra, k čistokrevným koním...“ (súra 3,14), proto je žena muslimem brána na jedné úrovni s věcmi, které on vlastní, a ne jako člověk. Jednu chvíli mi přišlo na mysl, že uteču.
Situace byla čím dál horší... Synové začali dorůstat a ve věku 15–16 let jim rodina obyčejně začala hledat ženy, aby plodili další pokolení muslimů. Rodina mě stále víc nutila k tomu, abych přešla na islám. Měla jsem vyznat šahádu [muslimské vyznání víry], změnit jméno a odřeknout se Ježíše. Měla jsem to udělat dobrovolně, ale nechtěla jsem. Mehmed se rozzlobil. Odpověděla jsem:
„Můžeš mě zabít. Můžeš se mnou udělat, co chceš, ale pamatuj si: Ježíše mi nikdy ze srdce nevyrveš.“ Ta slova vyznání víry mi tehdy zachránila život. On burácel, drápal se, házel, čím mohl, ale ani prstem se mě nedotkl. Odešel z domu a vrátil se teprve za nějakou dobu a řekl:
„Byl bych tě zabil, ale jako by mi někdo ruce i nohy držel.“ Dnes vím, že to sv. Michael, Maria a celé nebe ho zadrželi. Ta slova mi dala pocit, že nejsem sama, že mám někoho, kdo je neustále při mně.
Celou dobu mi také namlouvali, že se mě moje rodina zřekla, že nejsem k ničemu, že musím děkovat za to, že mi dají jíst a že se hodím k čemukoli. V první chvíli jsem se nacházela jakoby v nějaké baňce, mimo niž jsem neviděla nic a nikoho jiného neznala. Takto jsem prožila 13 let v Itálii a 8 let v Belgii. Zpočátku jsem myslela, že až děti dorostou, že mě ochrání, ale nic takového se nestalo. I ony mě začaly přijímat tak jako Mehmed.
„Raději je zabít než pokřtít“
Křest znamená označení Kristovou láskou. Ten kříž, který kněz dělá na našem čele, je viditelný pro všechny démony. Zajímavé je, že Mehmed a jeho rodina ho viděli také, zvláště v době Vánoc a Velikonoc. Nejednou říkali:
„Jdi pryč, ten kříž nás dráždí.“ Mehmed rovněž říkal, že nebude mít pokoj, dokud nesejme ten kříž z mého čela. Nevěděla jsem, o co mu jde. Teprve v Polsku mi to vysvětlil exorcista: Kdybych se odřekla Ježíše, ten kříž, znamení Boží lásky, by zmizel. To je tak dráždilo, že dokonce i moje děti to opakovaly. Při té příležitosti na křesťany padala nejrůznější proklínání. Když jsem se jednou zmínila, že bych chtěla děti pokřtít, od Mehmeda jsem uslyšela:
„Raději je zabít než pokřtít.“ Nejedenkrát mi říkali, jaká jsem pro ně hanba a že nás všechny musí pozabíjet. Svět musí patřit jim.
Po 13 letech jsme jeli do Belgie jako do politického azylu. Zhotovili nám falešné doklady, podle kterých jsem byla spolu s dětmi uprchlice ze země zasažené válkou. Musela jsem se naučit nazpaměť „nové údaje“, abych dostala azyl, ale nemohla jsem se soustředit. Bylo třeba se připravit na otázky úředníků: Jak jsme se dostali na Západ? Z které země? Jak jsme utekli? Obrovská lež, ale všechno muselo odpovídat tomu, co říkal Mehmed. Byli jsme vyslýcháni několika lidmi. Když na mě přišla řada, musela jsem se v některou chvíli usmívat a potom plakat. Kdyby ne, schytala bych to od Mehmeda. Dětem dokonce platili za to, aby plakaly... Muslimové tvoří hermetická prostředí, a když z nich vycházejí, dělají ze sebe ubohé sirotky, kteří očekávají politování a pohostinnost. Já jsem také byla školena v tom, abych předváděla jednu z takových „sirot“, aby moje rodina mohla všude získat „sociál“ [pomoc od státu], ze které jsme potom všichni žili. Musela jsem lhát, podvádět, a byla jsem bita, když jsem neodehrála dobře svou roli.
Jiskřička naděje
Všechno se začalo měnit, když přišly z Bruselu moje „papíry“. Ukázalo se, že rodina byla hlášena na moje polské doklady a že jako občanka Evropské unie musím přijmout práci do tří měsíců. Pokud se to nestane, bude celá rodina z Belgie deportována. Mehmed byl v šoku z toho, že mám jít do práce. U muslimů ženy mimo vlastní domácnost nepracují, ale pro něho byly důležitější peníze. Našel mi práci v úklidové firmě. Tam jsem poznala jednu Polku a pomalu jsem začala zjišťovat, že něco není v pořádku, že lidé žijí normálně. Vyšla jsem z uzavřeného prostoru, ve kterém jsem žila.
V rodině se situace kvůli mé práci zhoršila. Děti mnou kvůli ní začaly opovrhovat. Když mě můj druhý syn udeřil tak, že mě málem zabil, ztratila jsem veškerou naději. Úplně jsem se zhroutila a chtěla spáchat sebevraždu.
Sedla jsem do auta, které mi sehnal Mehmed. Proti mně jel tirák. Chtěla jsem vjet přímo pod něj, ale najednou jsem sjela na krajnici. Jsem si jistá, že mě Matka Boží takto zázračně zachránila. V srdci jsem spatřila obraz Marie pod křížem, na kterém umíral Ježíš. Přivolávám si ten výjev, když mám těžké chvíle a stýská se mi po dětech. Maria mi ukázala, že pro Boha není nic nemožného. Ukázala mi svoji víru a důvěru. Ona uvěřila, přestože byla pod křížem. Ježíš umíral, a ona věřila Bohu, že on vstane z mrtvých. Tehdy mě naplnila nová naděje.
Šla jsem do práce a požádala o prémie. Za dva týdny jsem si koupila mobil (schovaný před Mehmedem). Potom jsem si vzala v práci volno a šla do knihovny, kam chodily moje děti na internet; poprosila jsem knihovnici, aby mi pomohla najít mou rodinu. Řekla jsem jí, že oni o mně léta nevědí, ani to, jestli žiju. Žena vyhledala moji sestru prostřednictvím vyhledávače, a já jsem jí napsala jenom:
„To jsem já, Marie. Žiju. Dej mi svoje číslo.“ Za několik dní si sestra informaci přečetla a poslala mi telefon ní číslo. Když jsem byla v práci, zavolala jsem jí. Nevedly jsme žádné rozmluvy, jen jsme plakaly. Rodina na mě celou tu dobu čekala, a já jsem si myslela, že nikoho nemám. Vnímala jsem je jako patologické případy, a oni mě milovali. Moje sestry, už obrácené, mi začaly vyprávět o Ježíšovi a o tom, že s Bohem je možné všechno, že on je nade vším. Odpověděla jsem jim, že se zbláznily a že si vůbec neuvědomují rozsah ohrožení:
„Je to taková armáda, že oni nás všechny pozabíjejí!“ Sestry mě ale stále přemlouvaly k návratu do Polska. Modlilo se za mne mnoho společenství v celém Polsku a kněží sloužili mše svaté, aby se moje srdce otevřelo možnosti útěku. Když jsem byla v práci, začala jsem poslouchat křesťanské konference. Začala jsem také číst Písmo svaté. Neměla jsem jasno v srdci – nadále jsem žila v hříchu, ale Pán Bůh celou tu dobu ke mně mluvil a moje srdce se stále víc otevíralo možnosti útěku. Zároveň jsem ale za nic na světě nechtěla opustit své děti!
Konec 2. části
| Zdroj: týdeník Světlo č. 27-28