Mehmed se rozzuřil. Odpověděla jsem:
„Můžeš mě zabít. Můžeš se mnou udělat, co chceš, ale pamatuj – Ježíše mi ze srdce nikdy nevyrveš." Ta slova, vyznání víry, mi zachránila život.
Pád
Narodila jsem se v horách. Ještě jako dítě jsem si díky své babičce zamilovala Pannu Marii. Jezdívala jsem také na poutě do Čenstochové. Pokud jsem byla blízko Matky Boží a církve, bylo všechno v pořádku. Doma nebylo moc veselo: otec byl alkoholikem. Zažila jsem nedostatek lásky a také odmítání. Jako děti jsme byli odmala proklínáni a to mělo zcela určitě vliv na to, co se později stalo v mém životě. Všechno se změnilo, když jsem později šla na praxi. Změnila jsem prostředí, poznala jsem nové lidi, kteří neměli dobré úmysly, ale přijali mě. Cítila jsem, že mě někdo potřebuje, že si mě někdo konečně všiml. Za nějakou dobu jsem upadla do nečistoty. Utíkala jsem také z domu. Úplně jsem se vzdálila od církve. Situace doma byla stále horší. Život s mým otcem byl hrozný. Někdy jsme spali doma, jindy u tety, potom u babičky, a dokonce i na ulici. Místo toho, abych přilnula k Bohu a prosila ho o pomoc, vzdalovala jsem se od něho a měla pro to tisíc výmluv. Chtěla jsem dělat všechno po svém. V mojí hlavě bylo jediné: utéct z té patologie. Nezajímalo mě, kam, s kým, jak. Prostě jsem musela utéct z toho domu.
Snadný zisk
Tehdy jsem v baru potkala budoucího otce mých dětí. Byla jsem pro něj snadnou kořistí, protože jsem ztratila největší dar – milost posvěcující, ochranný štít, který nás brání. Po obrácení jsem zažila to, že Eucharistie je živý a opravdový Ježíš Kristus, který žije ve mně a chrání mě před zlými duchy. Tehdy jsem ale Ježíše neznala, a ten člověk neměl čisté úmysly. Přišel ke mně a řekl:
„Ty budeš moje žena.“ Napadlo mě, že je to blázen. Dal mi telefonní číslo; vzala jsem si ho, ale nemyslila jsem na to, že bych s ním někam odešla, navíc to byl cizinec. Doma se situace čím dál víc zhoršovala. Moje sestra se rychle vdala, otec dál pil. Rozhodla jsem se zavolat Mehmedovi, tomu muži z baru. Nabídl mi možnost odjet za hranice. Souhlasila jsem. Nezajímalo mě, kam a proč. Neměla jsem ještě 18 let. Hledala mě policie a Interpol. Rodina tím byla otřesena, avšak já jsem byla natolik zaslepena, že mi vůbec nedocházelo, jak kvůli tomu musela moje máma trpět.
Útěk z domu
Nějakou dobu mě hledali, ale bezvýsledně. Odjeli jsme do Mehmedova bydliště a tam jsme urychleně uzavřeli civilní sňatek. To byl jeho plán od samého začátku – záleželo mu na mých dokladech, na mém příjmení, aby se mohl s rodinou pohybovat po Evropě. Ze začátku nebyl problém v tom, že Mehmed je muslim. Nic mi nevnucoval, ničeho si nevšímal, nic neměnil. Téměř mě na rukou nosil, přinášel dárky, zval do restaurace, mohla jsem se malovat... To všechno do chvíle, kdy jsem otěhotněla. Když jsem byla v nemocnici, muž mi oznámil, že přijíždí jeho rodina. Dovedl je do našeho domu bez mého souhlasu. Tehdy začal ukazovat svoji pravou tvář. Jeho první slova byla tato:
„Teď už nejsi svobodná, když máš dítě. Nemůžeš už dělat, co chceš. Už jsi žena, která má povinnosti.“ Musela jsem změnit styl oblékání, začít nosit dlouhé sukně, dlouhé rukávy a zakrývat si vlasy. Začala také jistá drezúra. První „lekce“ spočívala v tom, že se musím dívat dolů. Od té doby už jsem se nemohla rozhlížet na žádnou stranu, natož se podívat na jiného muže!
Neustálé násilí
Poprvé mě zbil Mehmedův bratr Irfan. To byl pro mě strašlivý úder! Nenapadlo mě, že na mě někdo může takovým způsobem zaútočit. Zlomil mi nos a žebra proto, že na mě v obchodě nějaký muž pohlédl! Nebylo důležité, jak se to stalo – já jsem za to mohla, protože jsem ho vyprovokovala. Podle muslimské mentality muž nikdy neprovokuje. Odpovídá to tomu, co čteme v Koránu:
„Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhým (...). A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody!“ (súra 4,34)
Zpočátku jsem hodně vzdorovala. Nejednou jsem to hlásila na policii, ale ti mne odvezli domů bez jakékoliv pomoci! Byla jsem tehdy bita za to, že jsem „zradila“ rodinu. Došlo to tak daleko, že jsem se vzdala možnosti hledat ochranu, a to navzdory mému horalskému temperamentu. Bili mě tak, že jsem ležela třeba měsíc nebo dva bez jakékoliv péče...
Po prvním dítěti brzy přišlo druhé, třetí, čtvrté, páté ... i šesté. Porodila jsem pět
synů a dceru. Byla jsem pro mužovu rodinu darem proto, že jsem rodila syny, protože u nich syn, to je hrouda zlata! Nakonec
„muži stojí nad ženami“ podle Koránu a
muslimské peklo je prý naplněné ženami (Sahih Al-Buchari 4,1032).
Díky tomu, že jsem rodila syny, jsem byla přijímána o trochu lépe než ostatní ženy v rodině. Měla jsem vyšší status. Kromě toho jsem se při dalších dětech stále více připoutávala k té patologické rodině. Oni se přesto nade mnou povyšovali. Nejednou jsem ležela zmlácená na zemi a mé vlastní dítě ke mně přicházelo a říkalo:
„Příště budeš poslušná...“ Nepoddávala jsem se však a bojovala o děti. Myslela jsem si, že se všechno změní, ale bylo stále hůř a hůř. Došlo to až tak daleko, že já jsem musela poslouchat čtyřletého synka! Když ten si něco zamanul, musel to mít, jinak mi vyhrožoval, že to poví otci. Jednou jsem řekla své dceři, že to už nevydržím a uteču. Myslela jsem, že to pochopí, ale ona odpověděla, že svoje bratry neopustí. Když se ke
mně můj druhý syn choval hůř než zbytek rodiny, už se mi nechtělo dál žít. Byla jsem bita a odstrkována všemi, kontrolována na každém kroku. Měla jsem určený čas na všechno: povzdech, oddech... Pamatuji si, jak Mehmed učil svého nejmladšího bratra taktiku zacházení se ženami. Na začátku měl se vším souhlasit.
Teprve až jí „sváže ruce i nohy“, potom si bude moci dovolit víc. Tehdy jsem nechápala, o co jde, Nyní vím, že šlo o spolužití a o děti – to mělo být „vázání rukou a nohou“ ženy…
Konec 1. části, pokračování příště
| Zdroj: týdeník Světlo č. 27-28