„Bertl“, jak jí říkali, se narodila 2. ledna 1922 v Mannheimu-Neckarau. Už v prvních dnech života se u ní projevil handicap: křivá páteř a nožičky. Lékaři se pokusili dítěti pomoci dostupnými léčebnými procesy. Aby jí pokrčené nožičky natáhli, uložili ji na desku a kolena zatížili. Dítě muselo snášet toto „mučení“ celý rok.
Jenže právě tehdy v Německu zuřila velká hospodářská krize, matčina peněženka se brzy vyprázdnila. Přitom všem tom neštěstí však měla i štěstí, zaměstnala se v nemocnici a když se věnovala práci, o malou Bertl se starali babička a teta.
Je škoda, že se na tento posvátný dětský život téměř zapomnělo, neboť modlitba za svaté kněze a nová kněžská povolání je dnes ještě naléhavější! Jestliže se někteří kněží dopustili hrozných hříchů, je to nejen nespravedlnost vůči ostatním lidem, ale také vážná škoda pro celou svatou Církev. Právě proto je nezbytná modlitba mnohých za svaté kněze. A také vytrvalá a důvěřivá prosba Pánu žně, aby povolal mladé muže ke kněžství, pomohl jim toto volání slyšet a odpovědět.
Když měla Bert čtyři roky, přijali ji na ortopedickou kliniku v Heidelberg-Schlierbach, kde musela snášet velmi bolestivou léčbu. Přesto zůstali lékaři a sestřičky překvapeni, jak toto malé dítě snášelo tuto léčbu klidně a trpělivě. Jenže ani tato léčba nepomohla a matka přivezla malou Bertl domů nevyléčenou. Později zase onemocněla s močovým měchýřem a zápalem plic, z těchto chorob se však vyléčila. Bertl se pak dostala do rukou lékařů v Tübingenu, ale stejně jako jejich předchůdci, holčičce nedokázali pomoci. Její nožičky zůstaly slabé a vykřivené, svaly ochablé a páteř pokřivená.
Bertl však mimo všech "lapálií" měla aktivní a inteligentní mysl, která se jí vyvinula mnohem dříve než ostatním dětem v jejím věku. Často byla sama a aby se zabavila, máma jí přinesla obrázkovou knihu, hračky, náboženské obrázky a na zvídavé dceřiny otázky s radostí, aby jí mysl intelektuálně stimulovala, odpovídala.
Není tedy divu, že dvouletá Bertl uměla říci sérii modliteb a veršů. Máma jí řekla, aby je vyslovovala jasně, srozumitelně a s úctou. "
Podívej, nikdy nejsi sama," říkala jí s láskou. Jindy, když musela odejít do práce, jí zase řekla: "
Dítě, nebuď smutná, musím jít vydělat na chléb, ale Bůh se na tebe dívá. Bůh má jasné oči, jasnější než je slunce, a ony vidí všechno."
Jednou, když byla Bertl smutná, ji takto utěšovala: "
I když nemůžeš běžet k Ježíšovi do kostela, On tvou modlitbu slyší, ale do nebe se dostaneš jen když máš čisté a zbožné srdce." Maličká Bertl jí odpověděla s nevinností: "
Maminko, chci si dávat pozor. Obvykle jsem tak chudá stavitelka."
Matka ve volném čase často četla dceři o svatých. I ti Bertl velmi zaujali a hodně se ohledně nich ptala. Bylo to povzbudivé poznání zjistit, že všichni měli srdce zaplněné náboženskými myšlenkami. Ale nejraději byla a moc se tomu těšila, když ji máma vzala v neděli odpoledne na procházku. Obvykle ji nesla na rukou, nebo tlačila ve vozíku. A Bertl cestou domů prosila: "
Jen trochu rychleji, abych mohla být u drahého Boha a Marie v kostele!" Matka spolu s dítětem pokaždé nabraly před svatostánkem novou sílu a radost.
Bertl se navzdory všem neduhům dokázala radovat ze života, ale velmi ji bolelo, když slyšela, jak se jí děti na ulici posmívají nebo jak se o ní dospělí vyjadřují s lítostí, jiní zase pohrdavě. A proto jednou řekla mámě: "
Dobře, nejsem bohatá, ale ani chudá. Mám mnohem více času, než kdybych byla zdravá a můžu tedy udělat mnohem více dobra pro drahého Boha."
Na podzim, v roce 1929 se matka rozhodla umístit Bertl do domova, kde by dostala přiměřené vzdělání. Nebylo to pro ni lehké, měla pocit, že umístěním dcery do domova se vzdává vší naděje na její vyléčení. V idylickém domě v Rohrbach se o Bertl a další handicapované děti staraly členky komunity sester Niederbronnské.
V červenci 1930 nastala opět změna, domov v Rohrbachu se rušil a děti i s personálem se měly přestěhovat do sousedního města Schlierbach, kde pro ně právě dokončili jejich nový domov. Bertl se tak krátce ocitla v domě své babičky, aby zde prožila krátké prázdniny. Okamžitě bylo na ní znát, že se vyvinula i navzdory fyzickým neduhům.
Bertl se v novém domově okamžitě adaptovala. Společnost jí dělaly děti, které mohly chodit, ale také, které ty, které byly nepohyblivé. Bertl měla jeden problém - neuměla se sama obléct. Ale nevzdala se. Stále a znovu to trpělivě zkoušela a její štěstí, když si mohla nakonec sama obléknout punčochy, jen málokdo umí prožít. Dokonce se učila i sama jíst. Slabé ručičky jí to dovolily jen velmi pomalu a málo.
V novém domově se nevynechávala ani náboženská výchova, Bertl se vždy ráda zúčastnila mše svaté a velmi ráda chodívala do kaple i ve všední dny, když věděla, že tam bude kněz. Nevynechala ani jednu mši svatou, často se modlila před svatostánkem, věděla, že tam žije Ježíš, nebeský lékař nemocných.
Kromě toho se úplně zapojila do vyučovacího procesu, ráda i zpívala, smála se a byla šťastná, když se zapojila do sborového zpěvu. Volný čas využívala čtením. Přečetla téměř všechny knihy, které tamní knihovna nabízela. Začínala pohádkami a pak už četla jen životopisy svatých a jiných zbožných osob. V domově, zvaném Wielandheim, se vyučovala i hudební výchova a ruční práce, i zde se projevila její zručnost v jemném háčkování. Na hodinách katechismu byla velmi pozorná, není divu, že patřila mezi nejlepší žákyně. Když se dozvěděla, že Ježíš vykoupil svět svým dobrovolně přijatým utrpením a získal pro nás milost Božích dětí, probudila se v ní touha brzy přijmout Spasitele do svého srdce.
Když se na svátek Krista Krále (tehdy se slavil v říjnu) začalo mluvit o přípravě na první svatou zpověď a první svaté přijímání, velmi zpozorněla. Ale zanedlouho zesmutněla, protože někteří si mysleli, že je na takový slavnostní akt ještě příliš mladá. Když k ní později přišla sestra představená, Bertl se zeptala: "
Sestro představená, je to pravda, že se ještě nesmím zpovídat a svatě přijímat?" Sestra se usmála: "
Dítě, pojď se mnou, pan kaplan tě čeká."
Zpověď se stala pro Bertl radostí, každý večer se v kapli lítostivě modlila: "
Spasiteli, nehleď na moje hříchy, pohleď na moje ochotné srdce!" Blížící se Vánoce měly pro Bertl dárek – konečně mohla poprvé přijmout svátost smíření. Její radost byla obsažena ve slovech: "
Jestli máš za pasem pytel plný kamenů, jsi šťastný a vděčný, když ti je někdo vezme!"
Bertl se jednoho dne zeptala kněze, jak by se mohla co nejrychleji stát dítětem s hodným přijímáním a tak se skutečně přiblížit ke Spasiteli. Kněz jí doporučil, aby si oblíbila zejména Ducha Svatého. A tak se Bertl denně modlila sjednocujíc své myšlenky s Matkou Boží a andělem strážným, řka: "
Duchu Svatý, i ty mi pomáháš neklesat na duchu. Pošli mi ze svého milosrdenství sluneční světlo do mého srdce!" Modlila se tedy nejen za sebe, ale i za kněze a jeho práci s prvopřijímajícími dětmi.
Když byl jednou kněz sklíčený, protože děti jen velmi těžko chápaly biblické příběhy, modlitby a odpovědi katechismu, řekla mu: "
Pane kaplane, jsme příliš hloupí, jen jeden nám může pomoci, Duch Svatý." Bertl totiž to, co vyzkoušela sama na sobě, chtěla předat i jiným.
Duch Svatý působil v jejím srdci úžasně. Při jesličkové slavnosti na Zjevení Páně hovořil kněz o úloze misionářů ohlašovat Ježíše Krista všem, kteří Ho ještě neznají. Bertl se jeho slova hluboce dotkla. Tehdy si uvědomila, že i když je nemocná a bezradná, může udělat hodně dobra a být malou misionářkou, když bude modlitbou a utrpením podporovat kněze a misionáře v jejich práci pro duše. Touto myšlenkou byla velmi nadšená, když pochopila, jak se její život, omezený nemocí, rozšiřuje pro celý svět.
To, co se během těchto týdnů odehrávalo v duši malé Bertl, ví skutečně jen drahý Bůh, ale určitě to byla i touha po svatém přijímání a radost ve Spasiteli. Od té doby se stala pozornější. Hodiny náboženské výchovy prožívala ještě pozorněji. Měla velkou radost, když po hodině šla s ostatními dětmi do kapličky, kde se před svatostánkem pomodlily, zazpívaly si a přijaly požehnání. Bertl si tehdy říkala: "
Toto je místo, kde žiješ, Ježíši. Ó Ježíši, velmi tě miluji!"
Ani během Svatého týdne nebyla jiná. Vděčně políbila rány Spasitele na kříži. Na Velikonoční pondělí, 6. dubna 1931, byl ve Wielandheimu den prvního svatého přijímání. Bertl i s ostatními dětmi šly časně ráno ve slavnostním průvodu do vyzdobené kaple. Všechny děti měly nějaký handicap, ale kněz je ve svém kázání podpořil slovy: "
Nemusel Mesiáš tohle všechno vytrpět, aby dosáhl své slávy?" (Lk 24,25) Kněz měl nutkání říct, že jedno nebo dvě slabé děti přinesou Církvi svým utrpením více požehnání, než kdyby byly zdravé a žily dlouhý život.
Potom nastala pro Bertl vytoužená chvíle. Kněz popošel k jejímu invalidnímu vozíku a dal jí Tělo Ježíše Krista. Bertl večer řekla ošetřující sestře: "
Myslím, že to byl můj nejlepší den. Víš, nemůže to být vždy tak krásné, člověk by musel zemřít radostí!" Ale slíbila Pánu to, co bylo napsáno na modlitební kartičce, kterou dostala - Vždy jako dnes!
Vždy chtěla přijmout Spasitele s touto touhou, láskou a vděčností. "
Vždy jako dnes! Moje předsevzetí na celý život a věrná i ve smutku. Spasiteli, požehnej mě!" Tato slova si zapsala spolu se slovem Ježíše Krista z kázání při prvním svatém přijímání.
Po těchto blažených chvílích ji opět začal tlačit kříž. Bertl onemocněla vážným zápalem plic. Během Svatého týdne zemřel v domově chlapec na stejnou nemoc, pečovatelé se báli, že jí může podlehnout i Bertl, proto jí kněz dal poslední pomazání. Bertl však při přípravě na svaté přijímání pochopila smysl utrpení a svých vlastních útrap. Věděla, že po tom všem utrpení, snášeném pro drahého Boha, ji čeká nový život. I proto byla klidná, uvolněná a jednou sestře vesele řekla: "
Je to pravda, sestro, že v nebi nebudu potřebovat korzet? A co ten invalidní vozík, nechám ho na zemi?"
Protože její zdraví bylo opravdu chatrné, ba až prachbídné, přišla ji navštívit i máma, aby své milované dítě ještě jednou viděla a rozloučila se s ní. Bertl ji v dobré víře utěšovala: "
Maminko, nebuď smutná. Prosila jsem drahého Boha, abych zemřela dřív než ty." A navzdory všem útrapám s radostí čekala v horečce celé noci, až se přiblíží smrt. Ale ta měla čas.
Všichni obyvatelé ústavu, zvláště děti, které s ní byly u prvního svatého přijímání, se modlily za její uzdravení. Téměř každý den ji navštěvoval i Pán Ježíš ve svatém přijímání. Duben se potichu přehoupl do měsíce květena a do Bertina pokoje zaléhal zpěv mariánských písní při květnových pobožnostech. Zvlášť ráda poslouchala svou oblíbenou píseň - Rozkvetla květina v máji - a v jejích jemných prstících projížděl růženec. Bůh vyslyšel modlitbu dětí a Bertl krizi překonala. Začala se uzdravovat a všechno se začalo obracet k lepšímu.
Lékař jí povzbudivě řekl: "
Možná se teď naučíš chodit. Co myslíš, byla bys šťastná?"
"
Ach, kdybych se to ještě směla naučit... kdybych aspoň jednou v životě okusila, co je to běhat," Bertl si povzdechla.
Ale když za několik dní za ní přišel kněz, zcela změněna mu řekla: "
Víte, pane kaplane, velmi ráda bych zemřela. Lepší, než jsem byla v den prvního svatého přijímání, už asi ani nebudu, když tak moc miluji drahého Spasitele. A teď mi říkají, že se možná naučím chodit. Asi mi jen chtěli udělat radost. Vždyť mám na výběr jen ze dvou cest - běhat, nebo zemřít."
"
Buď klidná, Bertl, ještě nejsi zdravá a nadále se modli: Chci všechno tak, jak chceš ty, Pane Ježíši. A později si popovídáme ještě o něčem jiném," utěšoval ji kněz. Potom jí dal požehnání a požádal ji o modlitbu k Matce Boží za obrácení hříšníků.
V pokoji byly spolu s Bertl i jiné děti, spolu s nimi se hned po knězově odchodu pomodlila desátek růžence.
... později si popovídáme o něčem jiném, tato slova se naplno zarezonovala v jejím srdci. O několik dní později, když ji znovu navštívil kaplan, řekla mu: "
Pane kaplane, je tu ještě něco jiného, ale není to nic se smrtí, ani s běháním, co tím myslíte? Nebylo by lepší, kdyby mě Spasitel nechal ještě několik let trpět? Toto jste měl minule na mysli?"
"
Ano, dítě, uhádla jsi," pousmál se kněz, "
utrpení, ale jiné než dříve. Trpět s Ježíšem pro něco velkého."
Bertl mu přiznala, jak v ní zarezonovala jeho slova během kázání na Velikonoční pondělí. "
Upřeně jste se na mě podíval, tak mi teď pomozte, prosím."
Kněz věděl, že dívka má při tak podlomeném zdraví šanci jen na několik málo let života. "
Bertl, čas, který ti Bůh dává, je požehnáním. V této době milosti si musíš stanovit jasný cíl života. Pak se tvá duše stane ještě krásnější. Měla bys růst ve věrné oběti Spasitelovy školy, jak říká svatý Pavel, který také hodně pracoval a trpěl pro Ježíše. Žít podle pravdy a v lásce, dokud nepřijdeme k němu, neboť On, Ježíš, je hlavou." (Ef 4,15)
"
Ó, pak bych se tedy musela stát apoštolkou, žačkou Pána Ježíše, tohle jste měl na mysli, když jste se na mě tak upřeně podíval při kázání?"
"
Ano, dítě. Teď se modli jak nejlépe umíš až do konce měsíce a pak budeš mít jasno o svém životním úkolu."
Ve dvou kázáních během květnových pobožností, kterých se mohla zúčastnit i Bertl, se mluvilo o
malé Marii Filippetto z Padovy
a o ochrnutém
mnichovi Hermanovi. Kázání ji velmi oslovila. A hned měla jasno. Podle vzoru malé Marie z Padovy se bude nyní obětovat tak, jak se obětovala ona za pohanské děti, kněze a misionáře a po vzoru ochrnutého Hermana se každý den modlit jeho krásnou modlitbu Salve Regina se všemi nemocnými. "
Všechny své modlitby obětuji a všechny bolesti obětuji za kněze, misionáře a pohanské děti. To je moje malé tajemství." A opravdu obětovala Bohu přímo s hrdinskou odvahou svá každodenní utrpení, práce a modlitby. K malým obětem našla příležitost i při soužití s ostatními dětmi a představenými, ve škole i v kapli, u stolu nebo při hrách a tři roky, které jí Bůh daroval, se staly bohatým apoštolátem obětí a modlitby, skrytým zdrojem požehnání pro Církev.
Bertl od té doby své heslo, které si vybrala na Bílou sobotu -
Stále jako dnes! - doplnila slovy -
Věrně v utrpení!" a brala je opravdu vážně. Po poznání života
svatého Aloise z Gonzagy, obětovala na jeho počest šest neděl (týdnů) a to v ní posílilo pevné odhodlání kráčet po cestě utrpení, na kterou nastoupila. Bertl byla vždy upřímná. V náboženském úkonu nestrpěla polovičatost, ani bezduché úkony, jejím pevným základem zbožnosti byla důvěra a odevzdanost do Boží vůle. Věděla, že Bůh ji chrání a opatruje, její jemná duše vnímala všechna Boží vnuknutí a naučila se přijímat v hluboké úctě Boží dopuštěné.
Nejkrásnějším rysem jejího života byla právě úcta k Bohu, její život byl jako rovná čára k Bohu, kterému sloužila s dětinskou věrností. Denně si pečlivě zpytovala svědomí. "
Dnes jsem byla netrpělivá," zapsala si do deníku, "
ale zítra to napravím."
Druhý den si už zapsala: "
Dnes jsem to napravila. Děkuji ti Pane Ježíši, že jsi mi pomohl." A takto plynul její život bez hříchu, bílé roucho milosti si uchovala krásné a neposkvrněné. Duše byla naplněna úctou k Pánu Ježíši, u kterého se cítila docela šťastná. "
Dnes jdu ke zpovědi," zapsala si do deníku, "
chci si opět zachovat čisté srdce a pokusit se být příští týden mnohem lepší. Chci pracovat pro svou duši a dávám si předsevzetí - kdekoli jsem a co dělám, můj Otec Bůh mě sleduje."
"
Dnes chci přinést alespoň jednu oběť z lásky ke Spasiteli, který je pro nás korunován trním." - "
Ježíši, něco pro tebe. Drahý Spasiteli, požehnej mě!" — "
Dnes jsem obětovala svaté přijímání za lidi, kteří nevěří ve vzkříšeného Spasitele. Ať je drahý Bůh osvítí, aby to viděli." — "
Ježíši, dej mi svou milost, abych opět trpělivě snášela své utrpení."
Velmi ji mrzelo, když se lidé chovali při mši svaté neuctivě, nebo lhostejně, když bleskovou řečí odříkávali modlitby. Bertl se na mši svaté pohltila do modlitby, s očima upřenýma na oltář, nebo monstranci. Každou neděli, kterou mohla, přistupovala ke svatému přijímání a často ho obětovala i za svou vlast. A zůstávala sjednocená s Ježíšem i poté, během celého dne, protože "
teď je někde na zemi mše svatá." Tuto lásku k Ježíšovi přenesla i na ostatní - respektovala lékaře, vychovatele, sestry a kněze a svou poslušností a ochotou měla vliv i na ostatní děti, přičemž byla rezervovaná a vůbec nechtěla na sebe poutat pozornost.
Zpovídala se dvakrát za měsíc a své předsevzetí obnovovala každý měsíc. Protože milovala pravdu, vždy poctivě posuzovala svůj vnitřní život a přinášela malé oběti ve službě misie a pohanských dětí.
Bertl šířila kolem sebe skutečnou radost. Přestože měla neustálé bolesti, nikdy nebyla mrzutá a smutná, naopak, skvěle obveselovala ostatní děti. Při hrách napodobovala lékařku, jindy byla učitelkou, nebo na sebe vzala roli matky a projevovala neobyčejné pedagogické schopnosti. Hodiny náboženství ráda kořenila humorem, při kterém ji stále naplňovala myšlenka na nebe, kde jednou bude skákat a běhat se zdravými údy a bez korzetu. "
Ale nemyslete si, děti, že se dostaneme do nebe jen tak docela snadno, když nebudeme opravdu dobré. Nejprve pro to musíme něco vykonat. Kdo si myslí, že tam drahý Bůh pustí každého lajdáka, pořádně se mýlí. Kdo na zemi více lenošil, tím více se mu zatočí hlava, až se ocitne u nebeské brány... Kdo má špatné svědomí, nikdy nemá pokoj. Stále v něm vrtá červík jako v jablíčku. Fuj, jak je to hnusné, tak červivé jablko!"
Betl byla bezprostředně veselá a pramenem k této radosti byla její vroucí láska k Bohu, kterou živila modlitbou a obětí. Apoštolát modlitby a utrpení rozšířil její duši, naučil ji hluboce se vžívat do ubohosti a bolestí svých druhů a stále ji vyzýval, aby neúnavně vyprošovala vždy nové poklady svým chráněncům v tiché kapli, kde mohla nerušeně mluvit s drahým Bohem a přednášet mu své prosby za kněze, misionáře a pohanské děti. Všechny příležitosti využila k obětem.
"
Dnes tě ten korzet pořádně tlačí," řekla jí jednou v létě ošetřovatelka. Venku bylo 30°C.
"
Ať jen tlačí," odvětila Bertl s úsměvem, "
hříchy svírají a tlačí mnohé duše ještě víc. Nedávejte mi ho dolů, sestřičko, místo toho ať raději Bůh odpustí některému umírajícímu hříchy." Takovými oběťmi nashromáždila poklad dobrých skutků k obrácení hříšníků a záchranu pohanských dětí. Takto uplynuly tři roky.
Po předvánoční zpovědi v roce 1934 řekla kaplanovi: "
Důstojný otče, tři roky jsou pryč, ó jak jsem ráda. Mám pokračovat i v novém roce?"
Nejprve jí kněz poradil, aby se modlila zejména za milosrdenství od Jezulátka. "
Bojíš se smrti? Co myslíš, byla bys připravená?"
"
Nebojím se," odpověděla Bertl, "
vím, co bude následovat. Jsem připravená, ach, ano."
Pan kaplan se na ni vlídně podíval: "
Byla jsi Pánu Ježíši věrná, odevzdej se mu tedy zase tak, aby s tebou naložil, jak se jemu líbí. On sám jediný ví, jestli budeš dál žít, nebo brzy přijde konec. Využij každý den jako dosud, tak neztratíš žádnou milost, ani tu největší." Bertl ho poslechla a kráčela dál svou apoštolskou cestou, až jí Boží prozřetelnost upravila cestu k největší a poslední životní oběti.
Na Vánoce jí teta přinesla kalendář dětského časopisu Manna mládeže, který vydávají salvatoriáni v Berlíně. Našla v něm hádanku o ceny. Vyluštila ji, poslala redaktorovi, ale v dopise kromě toho ještě napsala: Jsem 13letá mrzácká dívka a jmenuji se Bertl Baumannová. Jsem ochrnutá na obě nohy, mám stále zakřivenou páteř a neustále musím sedět v invalidním vozíku... Mou misionářskou obětí je modlitba a utrpení, které denně obětuji za misie... Byla bych šťastná, kdyby moje vyluštění bylo správné..."
Asi za 14 dní obdržela odpověď. V dopise byla nejen potvrzena její výhra, ale otec redaktor jí oznámil, že losování bude později. Povzbudil ji i poukázáním na svou poruchu sluchu. "
Jen se přesvědč, tvá nemoc ti přinese spásu, ve věčnosti poznáme, jak to s námi Bůh myslel dobře. Modlitbou a obětováním svého utrpení dokážeme mnohem více přispět ke spáse jiných, než kdybychom byli zdraví. Proto jsi mě velmi potěšila ujištěním, že denně nabízíš své utrpení za misie. Můžeš to samozřejmě spojit i s jinými věcmi, například za obrácení hříšníků, nebo za sjednocení Německa ve víře." Otec redaktor přiložil k dopisu i malý obrázek, na kterém byla popsána myšlenka Kněžské soboty, která slouží k posvěcení kněží a dodal, že i ona může, jako dítě obdařené utrpením, obětovat všechny své bolesti, modlitby a práce za posvěcení kněží. Tehdy ležela Bertl v posteli s chřipkou. Když si přečetla dopis s podivuhodným poselstvím, hluboce ji to dojalo a hlava i srdce se zaplnily myšlenkami o svaté kněžské sobotě. Navzdory vysoké horečce se její mysl zcela vyjasnila. Celé tři roky patřily její všechny modlitby, práce, radosti i utrpení pohanským dětem, misionářům a kněžím, co jiného může dát teď, když ne svůj život? A Boží milost spolu s růžencem, jehož zrníčka přebírala, opět pracovala. Tak plynul den za dnem, všichni si mysleli, že chřipka brzy přejde a Bertl bude moci vstát z postele.
"
Vyhrála jsem hlavní cenu," řekla sestře představené, "
tou výhrou je pro mě kněžská sobota. Je to velká, svatá věc, té se zúčastním."
Do kněžské soboty 2. února 1935 zbývalo ještě devět dní. Bertl pozvala sestru, aby se s ní těch devět dní modlila a zároveň v duši udělala rozhodnutí:
Drahý Bože, chci ti dát všechno, co mi zbývá, na svou první kněžskou sobotu. Dej mi tu milost! Ó, Bože, požehnej mou vůli a vezmi si... můj... život... za kněze!
Zpovědníkovi neřekla nic, zato se každý den modlila i přes nemoc a připoutání na lůžku, obětní modlitbu za kněze. Chtěla se od sester dozvědět víc o kněžské sobotě, ale nic o tomto poslání nevěděly.
Přiblížil se první pátek v měsíci. Bertl se ráno vyzpovídala, přijala Tělo Pána a celý den setrvala v modlitbě. Když ji navštívil ústavní kněz, prosila ho, aby co nejdříve promluvil k dětem v kázání o úctě k Pánu Ježíši a jeho kněžím. Po obědě vyznala sestře představené, kterou ctila jako vlastní matku, záležitost svého srdce. "
Zítra nabídnu Bohu, na svou první kněžskou sobotu, svůj život za kněze."
Její nemoc se v posledních dnech zlepšila, nikdo nemyslel na nebezpečí smrti, ale Bertl se stále modlila a neustále nabízela Bohu svůj život za kněze. Tak se přehoupla noc z pátku do soboty, její první kněžské soboty.
(pokračování)
