Zážitek z dětství a jak je to dnes jiné ... ze vzpomínek Dr. Wandy Półtawské, přítelkyně Karola Wojtyly z mládí.
Byla jsem malá, ještě jsem nechodila do školy, když onemocněl náš správce, starý pan Michal. Byl obrovitý, veliký, s velkými červenými vousy. Děti ve školce se ho báli - já ne. Michal byl můj přítel a líbilo se mi, jak používal železnou tyč k vyklepávání ledu z okapu. Led stříkal na všechny strany. Jednou jsem si přála, aby mi to také dovolil; zasmál se, podal mi žerď, kterou jsem samozřejmě nemohla ani pohnout.
Vždy byl tak silný, že mi připadal ztělesněním síly. A teď ležel v posteli a nemohl vstát. Byla zima, nebo možná brzké jaro, protože sníh se míchal s blátem, takový sliz. Děti ze dvora věděly, že starý Michal umírá a proto k němu přijde Pán Ježíš. Trochu mě překvapilo, proč až teď, když už nemůže vstát, a ne dříve.
Ale všichni jsme čekali u brány z ulice. Za rohem, nebo spíše ze zatáčky, zazvonil zvonek, zvonek v bílém sáčku a všichni se hned podívali – kněz šel za ním. Zbyszek, velký kluk ze dvora, řekl: „
Nesou Pána Ježíše“ – nebylo ještě vidět, jak se nese, ale všichni si hned klekli.
Nějaký pán v kabátě, dáma v kožešině a muž v červené čepici, který nosil dopisy mé starší sestře. A sedlák sestoupil z vozu, zastavil koně a klekl si. Vše bez přemýšlení do tohoto bláta a tajícího sněhu. I já – všechny děti ze dvora také. Na chvíli mi probleskla myšlenka: „
Mám bílé ponožky, co řekne moje máma!?“ Ale moje máma právě vystoupila před dveře domu a také si klekla.
Kněz, před ním chlapec, vešel do síně napravo, do pokojíčku, kde bydlel starý Michal. A pak si ještě pamatuji samotnou rakev. Dali ji bokem, protože se nemohla vejít, na hřbitov mě nevzali. Před tolika lety takovýto zážitek a tuto scénu si vybavuji téměř každý den.
Klečící lidé, protože Ježíš jde kolem.
Vzpomínám si na to při každé mši svaté, když vidím, jak služebníci oltáře pevně sedí na lavicích vedle oltáře a kněz vedle nich rozdává svaté přijímání. Vidím to na mši svaté, kde během pozdvihování lidé stojí – klečí pár starých žen. A vidím to v papežské kapli, kde všichni sedí a jeden muž v bílé sutanu a s bílými vlasy klečí. Je to Jan Pavel II. Když ho nenašli v Kurii v Krakově, stačilo přejít pár ulic dál, kde mají sestry věčnou adoraci. Klečel tam celé hodiny.
Mladí, zdraví - proč si nepokleknou? Protože je to neaktuální? Ne, to by nestačilo, tohle je hlubší znamení – „
klekněte na kolena, vážení lidé“, no, musíte být uctiví, abyste padli na kolena. Musíte vědět kdo a proč. Můžete vstát na znak úcty. Studenti vstanou, když profesor vstoupí, lidé se postaví do pozoru, když hrají státní hymnu. Ale je to, zvláště dnes, nejednoznačné gesto. Stojíte v řadě v obchodě (někdy byla řada v likérce delší než na chléb), stojíte v přeplněné tramvaji, stojíte na autobusové zastávce. Samo vstávání není jednoznačné a je to gesto pro lidskou potřebu.
Pokud člověk třeba jen trochu chápe, kým je Bůh, tak po staletí hledá způsob, jak vyjádřit úctu, kterou by stvoření mělo projevovat Stvořiteli; člověk se snažil najít zvláštní gesto určené jen Bohu; lidé poklekli, zvedli ruce k nebi. Ano, byli tam i Jeho zástupci - lidé klečeli před Petrem u Svatého stolce. Kdysi dávno – dnes už ani ne – Proč? Bůh se v lidských očích zmenšil, zredukoval na naši ubohou dimenzi – pojem posvátného (co je svaté) se vytrácí. V tomto světě 21. století kráčejí někteří Boží šílenci a snaží se znovu objevit kult Bílého kruhu ve zlaté monstranci.
Chodí z farnosti do farnosti a vybízejí k ustavičné adoraci. A říkají věci, které jsou téměř zázračné, že odkdy je v této farnosti nepřetržitá adorace Nejsvětější svátosti, když lidé klečí před Sanctissimem, klesá počet zločinů, mění se atmosféra farnosti. A další? Někteří lidé pokrčí rameny: ach, to je jen symbol; ostatní se poohlížejí: všichni stojí, jak se tu můžeš poklonit úplně sám?
Poprvé jsem viděla muže stát v kostele v Lublinu během pozdvihování, na samém začátku okupace: esesák v uniformě (a jaký katolík – na opasku měl vyraženo Gott mit uns). Stál strnule na rozkročených nohou a celý kostel byl na kolenou. Potom náš přítel po válce zemřel – všichni si ho uctili na zádušní mši svaté, moji kolegové, pánové lékaři strnule stáli. Věrně přicházeli na mši, ale nemohli se vystavit klečení. A bylo to jako znamení - věřící vědí, co se děje, kleknou si na kolena. Nevěřící zdvořile stojí jako na lidské oslavě, nic víc nechápou.
A teď? V kapli u sester během mše svaté všichni stojí, ne, ne všichni: dvě staré ženy klečí a já – ptám se svého představeného, co to je, nerozumí? Jsou všichni nemocní? Představený trochu zahanbeně říká: „
Přišlo to ze Západu, Kapitula odhlasovala změnu šatů a změnu zvyků.“ Magická slova, jako kouzlo:
ze Západu. Zaplavuje nás vlna špinavé vody ze Západu, nosí k nám odpadky a v Polsku berou všechno, protože… protože je to prostě snobské.
Snobismus ze Západu – do „moderny“! „
Nezáleží na tom, jak se modlím,“ řekl mi někdo;
Možná, ale …
jak děti rozliší důležitost toho, co se děje během mše? V minulosti věřící pozorně poslouchali inspirovaná slova, ale když sám Bůh sestoupil na zem – padli na kolena, dítě vidělo: Bůh je tady a teď! Tak jako my děti ze dvora jsme s jistotou věděly, že přijde někdo nejdůležitější - sám Pán Ježíš, protože všichni dospělí padli na kolena.
Co vědí dnešní děti? Co se naučí pohledem na dospělé? V kostele - kde dnes najdete svatostánek vyhozený z hlavního oltáře někde do kouta?
Kde Bůh čeká na člověka s nepochopitelnou trpělivostí…
Dr. Wanda Półtawska
Převzato z
https://modlitba.sk/,
článek ze 6. 8. 2022 naleznete
zde.
S touto ženou se "můžete setkat" také v těchto článcích
Nezabíjej dítě (svědectví Dr. Wandy Półtawské)
O pokroku a krátkozrakosti
- Nad životním jubileem Wandy Poltawské
