„Co dělat, abychom si uchránili
v tomto nečistém světě čisté srdce,
čisté tělo i čistou duši
a tím si zajistili šťastné manželství
a věčný život?“
Svatý papež Řehoř Veliký vzpomíná
člověka, který byl malé postavy,
chabého zdraví, ale v tomto
slabém a nemocném těle se skrýval silný
duch. Lidé měli pro něho jen přezdívku
„pánbíčkář“. V době kdy žil, severní Itálie
byla zaplavena Langobardy, kteří se
chovali vůči Italům velice nepřátelsky,
nenáviděli je kvůli katolickému náboženství.
Tento pánbíčkář často chodíval
mezi Langobardy. Ti se k němu chovali
přátelsky, neviděli v něm svého nepřítele.
Stalo se, že Langobardi zajali jednoho
kněze a chtěli ho zabít. Když se o tom dozvěděl
pánbíčkář, přišel k Langobardům
a vyjednával knězovo propuštění. Dosáhl
jen toho, že kněze svěřili do jeho rukou
s tím, že když uteče, zabíjí pánbíčkáře.
Byla noc, pánbíčkář kněze vzbudil a řekl:
„Otče, teď všechno spí. Běžte, ať vám
Pán Bůh pomůže.“ Avšak kněz nechtěl
v žádném případě zachránit svůj život
za cenu života pánbíčkáře. Ale on začal
kněze přesvědčovat. „Věřící vás potřebují,
o mne se bát nemusíte, vždyť já jsem
v rukou Božích. Jen běžte, otče!“ Nakonec
kněze přesvědčil. Kněz byl osvobozen,
ale za jeho svobodu zaplatil pánbíčkář
vlastním životem.
Vysvobodit člověka z rukou nepřátel,
kteří číhají na jeho tělesný život, je velkolepý
hrdinský skutek. Avšak vysvobodit
člověka z rukou nepřátel, kteří ohrožují
jeho duši, jeho věčný život, je mnohem
větší a důležitější skutek.
V evangeliu čteme také o tom, jak
Pán Ježíš osvobodil člověka, který byl již
dlouho v moci zlých duchů, kteří ohrožovali
nejen jeho tělesné zdraví i tělesný
život, ale také jeho duši a jeho věčný život.
(srov. Lk 8,26–39) Pán Ježíš přišel
do kraje Gerasenských kvůli tomuto posedlému
člověku, aby ho vysvobodil z moci
zlých duchů. Vyhnal z něho zlé duchy
a odešel. A toto je jeho vlastní poslání mezi
námi: vysvobodit lidi z moci a otroctví
ďábla a přivést je k našemu nebeskému
Otci. Za vysvobození lidstva z moci
ďábla musel rovněž zaplatit vlastním životem,
smrtí na kříži.
Tak jako jsou různé stupně posedlosti,
tak jsou také různé druhy ďábelství.
Z evangelia se dozvídáme o ďábelstvích:
němém, hluchoněmém, náměsíčném
apod. Ďábelství, které svatý Lukáš vzpomíná
v Gerase, bylo ďábelství nečistoty.
Posedlý chodíval nahý a zuřil tak, že ničím
ho nebylo možné spoutat. Při čtení
této události máme dojem, že evangelium
nám chce připomenout dnešní posedlost,
která je velmi rozšířená a trápí mnohé,
zejména mladé lidi. Je jí ďábelství nečistoty.
Závislost na sexu je horší než závislost
na drogách. Doplácejí na ni mnozí
jednotlivci, četné rodiny a mnohé děti,
které zůstávají jako sirotci, a to navzdory
tomu, že oba rodiče žijí. Ďábelství nečistoty
má dnes velký úspěch. Devastuje
mravnost a lidskost s mnohými negativními
důsledky, jež poznamenávají jednotlivce,
rodiny a celý národ na velmi dlouhou
dobu. Neboť vždy je snadnější devastovat
a ničit, než devastované a zničené napravovat.
Abychom dokázali s milostí a pomocí
Boží být čistými v nečistém světě,
zamysleme se nad mravní čistotou, která
je opakem nečistoty.
Mravní čistota je mohutná síla, která
neprotrhla hráz šestého a devátého Božího
přikázání. Proto se nestala ničivou silou,
ale zůstala vždy silou tvořivou. Čistota
je nejen užitečnou a tvořivou silou,
ale je také vznešenou a krásnou ctností,
jež ozdobuje člověka. Mezi ctnostmi se
čistota skví tak jako lilie mezi květinami.
Když svatému Stanislavu Kostkovi rodný
bratr vyčítal, že nemá zájem o nemravné
zábavy a podobné nevhodné podniky,
odpověděl mu: „Já jsem stvořen pro
něco vznešenějšího, než abych se stal
otrokem nízkých vášní.“ Takto smýšlel
o čistotě tento světec, který zemřel jako
osmnáctiletý. Nejen svatý Stanislav
Kostka byl stvořen pro vznešenější věci,
ale všichni jsme Bohem stvořeni pro
čistotu, jak to zdůrazňuje i svatý Pavel:
„Všechno je mi dovoleno; ale není všechno
ku prospěchu. Všechno je mi dovoleno;
ale já se nedám ničím ovládnout. Pokrmy
jsou pro břicho a břicho pro pokrmy
a Bůh jedno i druhé zničí. Tělo však není
pro smilstvo, je pro Pána a Pán pro tělo.
A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou
mocí také nás.“ (1 Kor 6,12–14) Naše těla
jsou velmi vznešená, jsou Božím chrámem.
Bůh přebývá v nás, proto svým tělem
máme sloužit Pánu Bohu buď jako
svobodní, anebo v manželství. Vždyť Pán
Ježíš řekl: „Miluje-li mě někdo, bude zachovávat
mé slovo a můj Otec ho bude
milovat a přijdeme k němu a uděláme si
u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, má
slova nezachovává; a slovo, které slyšíte,
není ode mne, ale od Otce, který mě
poslal.“ (Jan 14,23–24) Čili jsme příbytkem
Božím, příbytkem Nejsvětější Trojice.
Hříchy nečistoty mohou Boží příbytek
v nás změnit v příbytek našeho největšího
nepřítele, kterým je ďábel, bytost ve
své podstatě zlá. Ďábel proto nemůže nic
dobrého udělat, jeho činnost je vždy destruktivní,
ničivá.
Čistota je pilířem našeho duchovního
života a našeho vztahu k Bohu. Je-li tento
pilíř pevný, pevná je i naše víra, naše
naděje i naše láska k Bohu a náš vztah
k Bohu je synovský. Ale když se pilíř čistoty
zachvěje, anebo dokonce padne, tak
s ním padá i náš vztah k Bohu. Proto je
velkým omylem, když si někdo myslí, že
ztráta čistoty je jen maličkostí. Takto může
smýšlet jen ten, kdo nemyslí na důsledky
hříchů nečistoty.
Skutečnost je taková, že mnozí již
v hříších nečistoty potopili své celoživotní
a věčné štěstí, i svůj věčný život. Právě
hříchy nečistoty jsou příčinou toho, že
mnozí ztrácejí svůj mladistvý elán, svoji
mužnou sílu, čímž ztroskotaly všechny
jejich životní plány. Tak se z mladých lidí,
kteří měli ideální předpoklady, staly
zkrachované ruiny. A to už nejsou maličkosti,
ale jsou to velmi velké zločiny,
které spáchali sami na sobě ti, kdo hříchy
nečistoty považovali za maličkosti.
Ztratili svoje zdraví a zapříčinili si předčasnou
smrt. Toto jsou jen přirozené důsledky.
Největší jsou nadpřirozené důsledky
a ztráta věčného života.
Aspoň jeden příklad. Psal se rok 1480.
Známý malíř Leonardo da Vinci se rozhodl,
že namaluje obraz Poslední večeře.
Chtěl jím zvýraznit Kristovu bolest,kterou prožíval při slovech: „Vpravdě vám
říkám, jeden z vás mě vydá.“ (Mt 26,21)
Zároveň chtěl zvýraznit nejen zvědavost,
ale i strach apoštolů z faktu, kdo z nich
by mohl být zrádcem. Obraz maloval v jídelně
kláštera Sancta Maria delle Grazie
v Miláně. Pracoval na něm celých třicet
let. Pro každou postavu na obraze hledal
vhodnou předlohu. Pro zobrazení osoby
Ježíše Krista našel předlohu v samotném
klášteře. Byl jí muž krásné postavy s obličejem
plným dobroty a lásky. V městě
našel také vhodnou předlohu pro zobrazení
apoštola Jana, který při Poslední
večeři spočíval na Pánově hrudi. Předlohou
byl mládenec s nevinným úsměvem,
se zářícíma očima, které prozrazovaly
čistotu jeho srdce, duše i těla. Našel
ho, když vycházel z chrámu, kde byl přítomen
bohoslužbě a přistoupil ke svatému
přijímání. Potom malíř postupně nacházel
předlohy pro postavy jednotlivých
apoštolů a jeho obraz se pomalu zaplňoval.
Po mnoha letech na obraze bylo volné
už jen jedno místo. Scházela postava
Jidáše. Leonardo dlouho hledal předlohu
pro tohoto zrádce. Konečně se mu ji podařilo
nalézt. Jednoho večera potkal na
ulici člověka bídně oblečeného, nejistého
pohledu, zamračeného obličeje a jeho vlasy
byly velmi neupravené. Malíř si řekl:
„Skutečný Jidáš.“ Leonardo k němu promluvil
a poprosil ho, aby přišel do vzpomínaného
kláštera, a slíbil mu odměnu. Ten
člověk ho poslechl a přišel přesně v dohodnutou
dobu. Ale když zjistil, že mistr
ho chce použít jako předlohu Jidáše,
rozplakal se a řekl: „Copak mě nepoznáváte?
Jsem Pietro Bandinelli. Kdysi jste
podle mne maloval postavu apoštola Jana.“
Umělec byl tímto přiznáním velmi
dojat a zeptal se nešťastníka, co je příčinou
takovéto nepochopitelné změny. On
se slzami v očích řekl: „Vášeň, vášeň nečistoty
mě tak zbídačila.“
Dnes mnozí ztrácejí smysl pro čistotu,
i když je skutečnou krásou děvčat, silou
chlapců, zárukou šťastného manželství,
věčného života a splněním našeho poslání,
které nám určil náš Stvořitel. Proto
nás svatý Pavel napomíná: „Prchejte
před smilstvem! Každý hřích, který člověk
může spáchat, zůstává vně jeho těla;
kdo smilní, hřeší proti svému vlastnímu
tělu. Nebo snad nevíte, že vaše tělo
je chrámem Ducha Svatého, jenž je ve
vás a jehož máte od Boha? A že nepatříte
sami sobě? Byli jste zkrátka a dobře
koupeni! Oslavujte tedy Boha ve svém těle.“
(1 Kor 6,18–20) Na jiném místě svatý
Pavel napsal: „Což nevíte, že jste Boží
chrám a že ve vás přebývá Boží Duch?
Zničí-li někdo Boží chrám, zničí Bůh jeho.
Neboť Boží chrám je posvátný a tím
chrámem jste vy.“ (1 Kor 3,16–17) Čili
podle svatého Pavla nejhorší hříchy, které
poskvrňují naše tělo, jsou hříchy nečistoty,
protože jimi přímo ničíme Boží
chrám, kterým je naše tělo. Protože Boží
chrám v nás je svatý, neujdeme trestu.
Svatý Alfons z Liguori, znalec lidských duší,
zase říká, že nejvíce zatracenců v pekle
pyká za svoje hříchy nečistoty. A svatý
Pavel zase tvrdí, že ti, kdo páchají hříchy
nečistoty, nepřijdou do nebe: „Dobře si
totiž buďte vědomi tohoto: ani smilník,
ani prostopášník, ani chamtivec – což je
modloslužebník – nemají právo na dědictví
v Kristově a Božím království.“ (Ef 5,5)
Psycholožka, která sledovala svého
vlastního syna od jeho pěti do pětadvaceti
let, napsala knihu Od pěti do dvaceti pěti.
Psycholožka často vedla debaty s mladými
lidmi na téma čistoty. Jednou jim položila
otázku: „Co si myslíte o volné lásce
mladých lidí, kteří se připravují na manželství?“
Všichni chlapci a všechna děvčata
souhlasili s volnou, nevázanou láskou.
Ale pak položila otázku chlapcům:
„S jakým děvčetem chcete vstoupit do
manželství? S čistým, anebo s takovým,
které žije podle vašeho receptu?“ Odpověď
byla u všech stejná: „S čistým.“ Stejnou
otázku položila také děvčatům a odpověď
byla rovněž stejná: „S čistým.“ Ale
pak se jich zeptala: „Kde vezmete čisté
chlapce a čistá děvčata, když vy všichni
souhlasíte s hříchy nečistoty u mladých
lidí před manželstvím?“ Všichni mlčeli.
Děvčata by si měla uvědomit, že k pobavení,
na flirt, pro hřích je chlapci dobrá
každá poběhlice. Avšak pro manželství si
každý rozumný chlapec hledá čisté děvče,
neboť jen takové je zárukou jeho šťastného
a trvalého manželství. Totéž, co platí
o chlapcích, platí i o děvčatech.
Proto před námi stojí otázka: „Co dělat,
abychom si uchránili v tomto nečistém
světě čisté srdce, čisté tělo i čistou
duši, a tím si zajistili šťastné manželství
a věčný život?“ Na prvním místě se musím
chránit blízké příležitosti k těžkému
hříchu. Blízká příležitost k těžkému hříchu
je tehdy, když mám jistotu anebo velkou
pravděpodobnost, že pokud se setkám
s tím člověkem, anebo pokud budu
číst tuto knihu, anebo sledovat tento film,
tak padnu do těžkého hříchu. Již samotné
nechránění se blízké příležitosti k těžkému hříchu je těžkým hříchem. Například
děvče a chlapec se dohodnou, kdy
a kde se setkají. On pracuje a služebně
ho poslali mimo město. Telefonicky volal
děvčeti, avšak nedovolal se. Ona věděla,
že když se s ním setká, nebude to bez
hříchu, a šla na dohodnuté místo. Nesetkala
se s ním, ale těžký hřích již měla,
protože se nechránila blízké příležitosti
k těžkému hříchu.
Jiný příklad: Ve své knihovně má knihu,
o níž ví, že když ji bude číst, jistě těžce
zhřeší. A přece ji z knihovny vytáhl, aby
ji četl, když vtom zhaslo světlo a nastala
tma. On knihu nečetl, ale těžký hřích již
měl. Anebo: V televizi dávali nemravný
film. Budou jej dávat znovu a on dobře
ví, že když jej bude sledovat, těžce zhřeší.
Film je již na programu, on si sedne
před obrazovku, aby film sledoval, avšak
hlasatelka oznámí, že z technických důvodů
film nedávají. On film nesledoval,
ale těžký hřích už měl. Pokud platí, že
když chceš mít sandály suché, tak nešlapej
do vody, podobně platí, že pokud nechceš
zhřešit, chraň se blízké příležitosti
ke hříchu! Pokud se nechráníš blízké
příležitosti ke hříchu, zajisté se neuchráníš
ani těžkého hříchu.
Aby se tato pravda více upevnila v našich
srdcích, poslyšme, co říká voják a malíř
Jozef Čejka (1886–1932): „Byl jsem
na frontě a hovořil jsem se svým velitelem
– majorem. Ten začal vyprávět o své
manželce a o svých třech dcerách. Mluvil
o nich s velkým dojetím a nebylo to
bez slz. Potom vytáhl peněženku, vybral
z ní několik rodinných fotografií a ukazoval
mi je. Obdivoval jsem majorovu lásku
ke svým drahým. Když kladl fotografie
do peněženky, tehdy mu z ní vypadlo
několik jiných fotografií. Rychle jsem se
sehnul, posbíral jsem je, podíval se na ně
a viděl jsem, že jsou to nemravně oblečené
ženy. Podal jsem je majorovi s otázkou:
»I toto jsou vaše dcery?« Na jeho tváři se
objevil ruměnec a řekl: »Ani nevím, jak
se sem dostaly. Jestli chceš, vezmi si je.«
Tehdy jsem mu řekl: »V mojí peněžence
je jen jedna žena a tou je moje drahá
matka. Ji bych nikdy nezamíchal do takové
nemravné společnosti.«“ Ve tvém
a mém srdci by měla být jen jedna žena
a tou je naše nebeská Matka, vzor, ideál
každé jiné ženy. V ní máme ctít všechny
ženy světa a bylo by velkou urážkou, kdybychom
ji ve svých myšlenkách, slovech,
touhách anebo i skutcích někdy zamíchali
do nemravné společnosti. Proto ať jsou
naše myšlenky, touhy, slova i skutky čisté.
A dále: za čistotu srdce, těla i duše se
musíme modlit. Pán Ježíš nám jasně řekl:
„Zůstávejte ve mně jako já ve vás. Jako
nemůže ratolest sama od sebe nést
ovoce, nezůstane-li na vinném kmeni,
tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem
vinný kmen; vy ratolesti. Kdo zůstává ve
mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce;
neboť jste-li mimo mne, nemůžete dělat
nic.“ (Jan 15,4–5) Modlitba je nutná. Je
to přirozená potřeba člověka, neboť je
tím nejjednodušším prostředkem, jímž
se můžeme kontaktovat s Bohem a prosit
ho o pomoc. Kdo se modlí, bude spasen,
kdo se nemodlí, ohrožuje svoji spásu!
V zachovávání čistoty nám velmi pomáhá
i pravá mariánská úcta. Umírala
matka a u její postele stál synek, který
zůstane úplným sirotkem. Matka si velice
dobře uvědomovala situaci svého dítěte.
Chtěla mu pomoci. Z nočního stolku
vzala sošku Sedmibolestné Panny Marie,
která pro ni vždy byla útěchou i v těch
největších trápeních. Podala ji synáčkovi
se slovy: „Ať tě ona chrání a opatruje.
Ve všech pokušeních se obracej k ní,
ona ti vždy pomůže zvítězit.“ Matka zemřela,
chlapec zůstal sirotkem, ale vždy
jednal podle rady své umírající matky.
V každém pokušení se podíval na sošku
a prosil o pomoc. Když v pokušení zvítězil,
poutíral slzy, které soška měla namalované
na svých lících. Tak to dělal
pravidelně. Vyrostl, ale svého zvyku nezanechal.
Sošku měl vždy před očima,
v každém pokušení, i tehdy, když nebyl
doma. Oženil se, ale i tehdy se držel matčiny
rady. Zestárl, ba přicházela smrt.
Tenkrát se podíval na sošku a po slzách
již nebylo ani stopy. Stálým utíráním je
úplně setřel. Tehdy se usmál a řekl: „Děkuji
ti, Panno Maria, že jsi mě zachránila
od hříchů, zejména od hříchů nečistoty,
nikdy jsem jimi neposkvrnil své tělo,
chrám Ducha Svatého.“ Ještě jednou se
usmál a naposledy vydechl.
Panna Maria je naší duchovní Matkou.
Velmi jí záleží na naší čistotě, na naší
spáse, proto je dobré se k ní v modlitbě
utíkat. Za čistotu se velmi doporučuje
denně se modlívat třikrát Zdrávas, Maria
a ke každému Zdrávasu dodat povzdech:
„Ó Maria, pro svoje neposkvrněné početí
zachovej v čistotě moje tělo a posvěťmoji duši.“
Vyšlo v časopise Světlo 50. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK