Hans Georg von Heintschel-Heinegg

Tichý, rozumný, citlivý, s báječným humorem




„Do našeho století se vrátili mučedníci. Jsou často neznámí, jakoby »neznámí vojáci« ve velké věci Boží. Pokud je to možné, neměla by být jejich svědectví v církvi ztracena.“ To napsal papež Jan Pavel II. v roce 1994, když se církev připravovala na přechod do třetího křesťanského tisíciletí. Biskupské konference všech zemí usilovaly o sesbírání životních svědectví svědků víry, aby je vytrhly ze zapomnění.

Tichý, rozumný, citlivý, s báječným humorem

Jedním tímto „neznámým vojákem velké věci Boží“ je Hans Georg Heintschel- -Heinegg. V pouhých 25 letech byl tento student teologie popraven gilotinou ve vídeňském vězení 5. prosince 1944. Pokud by se mu započetly pouze některé články a knihy a jeho biografie by nebyla ihned označena heslem „mučednictví“ a „odboj“, pak by byl každý, který sleduje koleje jeho života, veden přítomností Boží.

Jeden spoluvězeň, který přežil děsivé dny vězení ve Vídni, napsal o tomto kandidátovi kněžství následující: „Tichý, rozumný, citlivý a k tomu báječným humorem obdařený člověk, stár 25 let.“

Hans Georg von Heintschel-Heinegg se narodil 5. září 1919 na zámku v Kněžičkách v severních Čechách. V roce 1926 se jeho rodiče Wolfgang a Albertine Heintschel- Heinegg z finančních důvodů vzdali usedlosti v Čechách a usadili se se svými dětmi ve Vídni. Hans Georg navštěvoval Theresianum, gymnázium rakouské aristokracie s výraznou péčí o tradice.

Tato škola otevřela mladým svět velkých básníků, jako byli Rainer Maria Rilke, Stefan George, Hugo von Hofmannsthal a Joseph Freiherr von Eichendorff. Tento mladý muž četl rád jejich básně a myšlenky. Zároveň byl sám povzbuzen k psaní setkáním s literaturou. Ne méně než 23 básní věnoval Hans Georg svému novému vlastnímu městu Vídni.

Rozhodně se od začátku stavěl proti myšlenkovému světu národního socialismu. Brzy rozpoznal v nacionálněsocialistické ideologii odepření života a jakékoliv lidskosti.

Již v gymnaziálním období se v něm probudilo přání stát se knězem. Po úspěšné maturitní zkoušce započal 2. října 1937 teologické studium v kněžském semináři Canisianum v Innsbrucku. Láska k literatuře tohoto studenta přiměla v jeho, podle jeho vlastního výroku „nejšťastnějším období“ života sáhnout po pracích Georga Bernanose, Leóna Bloye a Paula Claudela, stejně jako Gertrudy von Le Fort.

Tím tíživěji muselo jeho ducha a cit zasáhnout, když po „Anschlussu“ Rakouska v březnu 1938 k Německé říši určovaly veřejný život drsné a brutální metody tajné státní policie. Při jedné domovní prohlídce Canisiana 13. března 1938 byly zabaveny dopisy von Heintschel-Heinegga. Při výslechu se zodpovídal z toho, že se v dopisech určených jeho sestře v myšlenkách zabýval novým mírovým pořádkem Evropy po konci druhé světové války. Tyto dopisy svědčily o odmítnutí nacionálního socialismu stejně jako o svobodě jeho ducha. Hans Georg von Heintschel-Heinegg Prof. Dr. Helmut Moll

Dne 21. listopadu 1938 bylo Canisianum z donucení gestapem zavřeno. Hans Georg tedy nemohl pokračovat ve svých studiích. Vrátil se zpátky do Vídně a žil v jednom soukromém bytě v očekávání svého povolání k Wehrmachtu. V průběhu roku 1939 se seznámil s rakouským svobodným hnutím Augustinského chórového sboru Romana Scholzeho (1912–1944) a připojil se k němu. Jeden špeh si vyloudil důvěru členů a prozradil 17. července 1940 za 30 000 marek jména účastníků sdružení. Gestapo reagovalo nekompromisně: přes 130 uvězněními. Mezi zadrženými byl i Hans Georg von Heintschel-Heinegg.

Jeho následná životní cesta se stala skutečně cestou křížovou, která vedla přes vězení ve Vídni, Anrathu (Severní Porýní) a Krefeldu zpátky do Vídně. Zde s ním byl veden 22. a 23. února 1944 soudní proces. Čtyři roky nesmyslného věznění již byly za tímto studentem teologie. Soud jej odsoudil k smrti a stálé újmě na cti. Poté musel odsouzený snášet ještě deset měsíců v cele jisté očekávání smrti, dokud nebyl rozsudek proveden gilotinou ve Vídni 5. prosince 1944.

Podle slov tehdy úřadem pověřeného vězeňského kněze říkal Heintschel-Heinegg na cestě z vězeňské cely ke gilotině nahlas a srozumitelně Vyznání víry. Slova „vzkříšení a život věčný“ byla zadušena temným nárazem dolů svištícího ostří. Poté bylo ticho. Heintschel-Heinegg dorostl v čase svého vězení do skutečné velikosti a jasnosti. „Všichni se musíme nejdřív osvědčit. Zde získáme jen (…) Jen očekávající uzraje a každé tříbení vyžaduje kámen, který na nás bude hozen.“ Stále znovu čekal Heintschel-Heinegg na hlídače, kteří mu opatřovali papír a tužku a umožnili, aby vězeň mohl psátzachovat své myšlenky. Ve vězení v Krefeldu, 4. července 1942, na svátek Božího Těla, se v básni sjednotil přítomností Boží lásky s procesími ve městě.


Es ist kein Thron so nah an uns gerückt als der Liebe. Aller Menschen Sorgen gehen hier zu Ruh. Gesegnet, wem genügt, zu wissen, daß er ewiglich geborgen. In stiller Demut schweigt mein preisend Wort; denn Stille ziemt, wem Gott das Herz entbrennt. In ferner Sehnsucht nach dem heiligen Ort ruft mich die Andacht hin zum Sakrament.

* * *

Není trůnu nám tak blízkého jako toho lásky. Všech lidí starosti dojdou zde pokoje, blahoslavený, komu vědět postačuje, že je věčně skrytý. V tiché pokoře mlčí mé slovo chválící, neboť tichosti náleží, jehož srdci Bůh dá vzplanout. Ve vzdálené touze po svatém místě volá mě zbožnost tam ke Svátosti.


Při vězeňském pobytu pomýšlel Heintschel- Heinegg dokonce na založení řádu „Rytířů Ducha Svatého“. Doufal, že toto sdružení by přispělo k „přivedení zpět lidstva, kultury a celého života do Krista a ke Kristu“. Pět spoluvězňů, se kterými ve vězeňských podmínkách mohl udržovat kontakt, vstoupilo do tohoto společenství. Přes nepříznivé okolnosti došlo na jeho církevní uznání. Nestane se pravděpodobně nikdy řádovým sdružením v dějinách církve, neboť se zrodilo ve vězeňské cele a jeho prvními členy byli k smrti odsouzení vězni. Čestný pohřeb Hansi Georgu Heintschel -Heineggovi nepřipadl. Gestapo odepřelo předat rodině tělo. Mrtvý byl zpopelněn a pochován na vídeňském centrálním hřbitově bez jakékoliv pocty a doprovodu.

Slovo z Janova evangelia označuje jeho hrob. „Zemře-li zrno padlé do země, přináší mnohý užitek.“ (srov. Jan 12,24) Výstižněji lze život Heintschel-Heinegga a jeho nezničitelnou naději sotva popsat.

Vyšlo v časopise Světlo 48. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK