Velmi bohatý farizej pozval Pána
Ježíše na hostinu. Ježíš to
pozvání přijal. Určitě ne proto,
že se tam chtěl najíst a napít, ale pro -
to, že on využíval každou příležitost k tomu,
aby nás poučil.
Tedy i na této hostině
nás chce poučit. Proto si všímejme, co
nám říká, aby to nebylo pro nás zbytečné.
Na hostině se nezúčastnili jen Pán Ježíš
se svými učedníky, ale byli zde také sousedé,
příbuzní a známí hostitele. Ježíš je nejprve
pozoroval, jak přicházeli a vybírali si
místa. Každý z nich se snažil mít co nejlepší
místo, být co nejblíže k čelu stolu, čili
k prvnímu místu.
Když to Ježíš viděl, promluvil k nim
takto: „Když tě někdo pozve na svatební
hostinu, neuléhej na přední lehátko, aby
se nestalo, že tvůj hostitel pozval někoho
důstojnějšího, než jsi ty, a aby ten, kdo pozval
tebe i jeho, nepřišel a neřekl ti: »Postup
mu místo.« A tehdy bys musel celý
zahanbený jít zaujmout poslední místo.
Naopak, když tě pozvou, jdi a zaujmi až
poslední místo, aby ti po svém příchodu
ten, kdo tě pozval, řekl: »Příteli, postup výše.
« Tehdy budeš poctěn přede všemi ostatními
hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje,
bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude
povýšen.“ (Lk 14,8–11)
Co by nám dnes asi Ježíš řekl v naší řeči?
Myslím, že by k nám promluvil asi takto:
Nemějte touhu po význačných místech,
nešplhejte se na ně. Ta místa jsou dnes velmi
drahá a příliš křehká. Často se musí za
ně platit zapřením svého přesvědčení, pokřivením
svého charakteru. Jejich křehkost
je tak velká, že dokáže i překvapit. Dnes to
místo ještě máš a již zítra je ztratíš, protože
mnozí na ně přímo číhají. Buďme spokojení
s těmi méně čestnými místy, neboť
i když jsou méně vychvalována, jsou mnohem
jistější a bezpečnější. Zde se nedá nic
ztratit, tady se může jen získat. Asi toto by
nám poradil.
Potom se Ježíš podíval okolo stolů,
a když viděl samou smetánku, řekl hostiteli:
„Když pořádáš oběd nebo večeři, nezvi
své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné,
ani bohaté sousedy, aby tě oni také
nepozvali, a nedostalo se ti tak odplaty.
Když však pořádáš hostinu, pozvi chudé,
zmrzačené, chromé, slepé; pak budeš blahoslavený,
protože ti nemají čím oplatit!
Neboť tohle ti bude oplaceno při vzkříšení
spravedlivých.“ (Lk 14,12–14)
Jak by to teď nám Pán řekl v naší řeči?
Myslím, že asi takto: Pokud uděláte
něco dobrého, nemějte potom touhu,
aby vás lidé viděli a chválili. Protože z lidské
chvály nic nemáte, za ni si nic nekoupíte.
K tomu je ještě častokrát také falešná,
neupřímná. Ústy vás chválí, ale jejich
srdce přímo puká závistí a nepřejícností.
Podaří-li se ti udělat něco dobrého, tak
to dělej tak, aby tvoje levá ruka nevěděla,
co dělá tvoje ruka pravá. Dobré věci
dělejte, ale dělejte je zcela skrytě. Nemusíte
se bát, že to, co uděláte ve skrytosti,
zůstane bez odměny. Bůh vidí i ty nejtajnější
věci a on vám všechno odplatí, a to
ne ledas jakým způsobem, nýbrž tou největší
odměnou – nebem.
Tu jeden ze spolustolovníků zareagoval
na slova Pána Ježíše a řekl: „Blahoslavený,
kdo se účastní hostiny v Božím království!“
(Lk 14,15) Mnozí Židé si asi představovali
nebe jako nádhernou a bohatou
hostinu. Pán Ježíš na onu připomínku navázal
a začal přítomným vyprávět o nebi.
Mluvil podle jejich představ: „Jeden člověk
pořádal velkou večeři a pozval na ni
mnoho lidí. V hodinu večeře poslal svého
služebníka, aby pozvaným řekl: »Přijďte,
nyní je vše připraveno.« A jako by se
domluvili, všichni se začali vymlouvat.“
(Lk 14,16–18) Čili Pán nám řekl, že Bůh
nás všechny zve do nebe, a pokud tam někdo
nepřijde, tak to jenom proto, že Boží
pozvání nepřijal, jednoduše nebem opovrhl
a pak se vymlouvá na kdeco: na pole, na
voly a na jiné věci. Ale toto všechno jsou
pouze výmluvy. Skutečnost je zcela jiná.
Tomu, kdo se vymlouvá, vůbec nezáleží na
tom skutečném a pravém nebi. Chce si vybudovat
nebe zde na tomto světě. Pak jsme
svědky toho, jak se lidé shánějí po majetku,
po přepychu, po vyznamenáních, po
titulech a podobně. Toto všechno dělají
v domnění, že čím více budou mít z těchto
věcí, tím budou šťastnější. Potom, když věci
skutečně již vlastní, starají se o ně tak,
že se stávají jejich otroky. Být otrokem, to
není nebe. Oni si místo nebe vybudovali
peklo. Často nejen pro sebe, ale i pro své
nejbližší, pro svoji rodinu.
V jedné naší vesnici jistý člověk po
svých rodičích zdědil slušný majetek, byl
jedináčkem. S tím svým majetkem však
ještě nebyl spokojený. Různými intrikami
jej stále rozšiřoval. Naprosto jasně si
uvědomoval, že je největším sedlákem ve
vesnici. Tak se choval i k jiným a dal jim
to často pocítit. Pro poctivě pracující, ale
chudší měl pouze výraz „ty žebráku“. Na
svých polích těžce pracoval, ba přímo otročil.
S ním otročila manželka i jejich děti.
Práce bylo tolik, že ani nebyl čas se najíst.
Pracovalo se od noci do noci, ba nebylo
kdy si ani odpočinout. V neděli se manželka
s dětmi sotva vykradla na mši svatou.
Otci jí již vůbec nebylo třeba. Po obědě
se muselo dohnat to, co se zameškalo
do oběda. Manželka s dětmi musela hrabat
a sušit seno, zatímco on kosil.
Jak toto všechno skončilo? Manželka,
velmi hodná žena a velká trpitelka u něho,
zemřela předčasně. Děti jen co se postavily
na vlastní nohy, hned se rozutekly.
Otec neměl k nim nikdy vztah, tak ani
ony ten vztah neměly k otci. Zůstal sám
na velkém majetku, který pomalu, ale jistě
chátral, protože nebylo pracovních sil.
On rovněž ztrácel sílu a zdraví. Pak zanechal
všechna svoje pole a bydlel v domečku,
který byl na spadnutí. Je to jeho hospodářství,
avšak jemu vždy záleželo na práci
a vůbec ho nezajímalo, v jakém prostředí
bydlí jeho rodina. Jeho údy byly pokřivené
jednak od práce a jednak od revmatu. Chodíval
o dvou holích. Byl velmi rád, když se
některá sousedka nad ním smilovala a přinesla
mu trochu polévky. Pokud bychom
měli použít termín „žebrák“, kterým tak
často oslovoval čestné lidi, tak dnes bychom
museli říci, že největším žebrákem
v té vesnici byl on.
Také on skutečným nebem opovrhl.
Chtěl si vybudovat nebe tady na zemi ze
svého majetku. Ve skutečnosti si vybudoval
peklo, a to nejen pro sebe, ale i pro
svoji hodnou manželku a pro své děti.
Nejhorší na tom je, že takovýto člověk je
zcela zaslepený, že nezpozoruje, do jaké
záhuby se žene, do jaké záhuby vede celou
svoji rodinu.
Všichni jsme povoláni do nebe. Ale
do nebe přijde jen ten, kdo tam chce přijít.
Dveře do nebe nám otevřel sám JežíšKristus, a to svojí smrtí na kříži. Nyní se
od nás žádají určité věci, protože cesta do
nebe je úzká a těžká. Od nás se žádá, abychom
na prvním místě vždy pamatovali
na svoji duši. Každý den jí věnovali aspoň
trochu času. Přes den a zvláště ráno a večer
abychom se modlili. Bez modlitby duše
musí zahynout, tak jako rostlinka bez
vláhy. Duše bez modlitby musí duchovně
zemřít tak, jako umírá tělo, když přestane
dýchat, protože modlitba je dýchání duše.
Ten, kdo si nenajde ani v neděli čas na mši
svatou, ten pohrdá nebem, ten nemůže říci,
že mu na nebi záleží. Chceme-li přijít
do nebe, do něhož jsme všichni pozváni,
musíme žít podle evangelia Ježíše Krista.
Ale abychom mohli podle něho žít, musíme
je nejprve poznat, musíme je často
číst. Pán Bůh nás všechny stvořil pro nebe,
pro věčné štěstí. Když jsme si dveře do
nebe zavřeli svými hříchy, Pán Ježíš nám
je otevřel svojí smrtí na kříži.
Ať nás neláká široká a pohodlná cesta,
po níž mnozí dnes kráčejí, protože ona vede
do věčného zatracení, do věčného neštěstí.
S Boží pomocí a pod vedením Panny
Marie směle vykročme úzkou a těžkou
cestou, abychom jednou mohli projít těsnou
branou do věčného štěstí – do nebe,
pro které jsme všichni stvořeni a do kterého
nás všechny Pán Bůh zve.
Vyšlo v časopise Světlo 43. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
