Závěr článku Karola Dučáka popisující tragické osudy Arménů přibližuje jejich situaci na konci 19 a počátku 20. století a vysvětluje důvody, které později vedly k jejich vyhlazování. Jak reagovaly státy Evropy, co se stalo záminkou, co a jak zabránilo úplnému vyhlazení tohoto národa ...
1. část článku najdete zde
2. část článku najdete zde
3. část článku najdete zde
Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů
4., závěrečná část článku
I když Osmanská říše tempem industrializace zaostávala za nejvyspělejšími zeměmi světa, její všestranný rozvoj v 19. století byl evidentní. Ve velkých městech byla zaváděna elektrifikace i plynofikace, rozšiřovala se vodovodní síť. Budovaly se železnice, přímé železniční spojení Paříže s Istanbulem bylo otevřeno v roce 1888. Všechna větší města byla propojena telegrafní sítí. Zlepšovaly se životní podmínky obyvatelstva, především zdravotní stav a vzdělanostní úroveň populace. Istanbul byl v pořadí druhým městem na světě, ve kterém začalo jezdit metro. Jeho velmi krátký úsek, známý jako Tünel, byl uveden do provozu v roce 1875, krátce po londýnském metru (1863). Nejrychleji se v metropoli rozvíjela křesťanská čtvrť Pera s mnoha italskými, řeckými a francouzskými obchody, kostely a zahraničními velvyslanectvími. V průběhu 19. století se však budovaly nejen obydlí, ale i vodovody, chodníky, veřejné osvětlení a ke slovu se dostalo i územní plánování.
Zajímavý byl demografický vývoj v impériu. Za vlády osmanské dynastie vzrostl počet křesťanů ze 7 % z dob konce panství Seldžuků na více než 20 % koncem 19. století. Sčítání lidu v roce 1881 přineslo velmi zajímavé výsledky. V Istanbulu, metropoli Osmanské říše, byl počet křesťanů přibližně stejný jako počet muslimů. Tak se stal Istanbul téměř křesťanským městem. Blízkovýchodní křesťané však dříve než muslimové vstoupili do demografické fáze, charakteristické rychlou modernizací a volbou méně početných rodin.
Na přelomu 19. a 20. století žil v Istanbulu a jeho okolí přibližně jeden milion obyvatel. Přitom zhruba každý sedmý byl Armén. Nežili zde však jen bohatí Arméni, kteří měli přepychová obydlí ve čtvrti Galata, ale také masa chudých námezdných dělníků, kteří do metropole přicházeli za prací. Sídlil zde i gregoriánský patriarcha a Arménské národní shromáždění. Paradoxně tedy bylo centrum Arménů v metropoli Osmanské říše, daleko od jejich původní vlasti na východě Anatólie. Podle sčítání v roce 1882 tvořili Arméni 17,5 % populace impéria, byli však rozptýleni po celém území monarchie.
Přitom právě Arméni, kteří zažívali v impériu Osmanů tak kruté pronásledování, se nejvíce zasloužili o modernizaci Osmanské říše. Jako proslulí obchodníci a bankéři ovládali prakticky veškerý obchod ve východní Anatólii a Kilíkii. V západní Anatólii a především v Istanbulu měli také poměrně silné postavení v obchodě, o které se dělili s Řeky, respektive s příslušníky jiných národů. Arménská buržoazie sehrála významnou roli při industrializaci Osmanské říše. Věhlasným arménským architektům z rodu Balianů vděčili Osmani za zavádění nejmodernějších stavitelských technik, které výrazně povznesly architekturu Osmanské říše.
Je proto krutým paradoxem, že právě Arméni, kteří natolik přispěli k rozvoji impéria, se dočkali takového nevděku ze strany Osmanů i světových mocností. Vinou zrady zájmů arménského národa, které se dopustily západní velmoci na Berlínském kongresu, konaném od 13. června do 13. července 1878, ztratili Arméni šanci na realizaci reforem, které v jejich prospěch požadovali Rusové v Sanstefanské smlouvě, podepsané jen několik měsíců předtím, 3. března 1878. Berlínský kongres byl v principu snahou západních mocností revidovat Sanstefanskou mírovou smlouvu mezi Ruskem a Osmanskou říší, která přinesla mnohé pozitivní změny pro národy Osmanské říše, včetně Arménů, ale na druhé straně umožnila růst vlivu Ruska na Balkáně. Obavy ze sílícího carského impéria nahnaly panický strach představitelům západních mocností, které podepsáním Berlínské smlouvy dne 13. července 1878 eliminovaly triumf Ruska ve válce, ale zároveň nepřímo vehnaly Armény do neřešitelné situace, která vyvrcholila masakry arménského obyvatelstva koncem 19. a začátkem 20. století.
Formálně sice mocnosti dohlížely na realizaci reforem, avšak jejich postoj byl příliš
ústupný. Vyhýbaly se razantnímu nátlaku na Vysokou portu a omezily se jen na pozorování situace, diplomatická jednání a vydávání společných nót. Osamocené a zklamané Rusko jako jediné projevovalo skutečný zájem o zlepšení postavení národů Osmanské říše, včetně Arménů, avšak po zkušenostech z kruté porážky v Krymské válce (1853-1856), kterou mu uštědřila Velká Británie, Francie, Sardinské království a Itálie ve spojenectví s Osmanskou říší, rezignovalo ve snaze předcházet dalším eventuálním vojenským konfliktům se západními velmocemi. Carská říše akceptovala opatrný postup ostatních mocností vůči Osmanské říši a osvojila si ho.
Požadavky Arménů nakonec zůstaly nevyslyšené, protože mocnosti postupně z celého podniku vycouvaly. Po Německu, které se stáhlo do pozadí jako první, následovalo Rakousko-Uhersko a po zavraždění cara Alexandra II. v roce 1881 i Rusko. Nejdéle se angažovala Velká Británie, jejíž mimořádní pozorovatelé pobývali v Arménii do roku 1882. Jenže zájem světových politiků o tuto záležitost postupně vyprchal a tak reformy, požadované Berlínskou smlouvou, nikdy nebyly realizovány v praxi.
Podvedení zástupci Arménů, kteří nebyli připuštěni k jednání Berlínského kongresu a zástupci mocností se k nim v zákulisí chovali rezervovaně, se vrátili domů s oprávněným rozhořčením a zklamáním. Radikální zástupci národa pochopili, že nikdo jim nedá světlejší perspektivu bez boje a proto se začali koncentrovat na ozbrojený zápas za přežití národa. Arménští revolucionáři se ve své činnosti inspirovali především ruskými a balkánskými vzory.
Existují úvahy o tom, že kdyby byl na místě tehdejšího despotického sultána Abdülhamita II. nějaký liberálnější panovník, nemuselo dojít k takovému vyhrocení národnostních vztahů v Osmanské říši, které vedlo k ozbrojeným střetům a nakonec ke genocidě Arménů.
Sultán Abdulhamit II. byl kontroverzní panovník. Na začátku své vlády se pod tlakem
západních mocností projevoval jako reformátor, který vítal pronikání pokroku do země.
Akceptoval činnost parlamentu a respektoval ústavu z roku 1876, podle níž měli Arméni de iure statut samosprávného národa pod suverenitou Osmanské říše.
Jenže už brzy po nástupu k moci začal sultán připravovat podmínky pro svoji absolutistickou vládu. V roce 1878 pozastavil na dalších 30 let činnost nově zvoleného parlamentu a tím de facto suspendoval ústavu, která byla slavnostně vyhlášena pouhé dva roky předtím. Postupně soustředil ve svých rukou veškerou moc a stal se neomezeným vládcem země. Osmanský tisk, který se za jeho působení významně rozvinul, nemohl kvůli všudypřítomné cenzuře svobodně informovat masy obyvatelstva o politickém vývoji v zemi. Povyšování v armádě a státní správě bylo vyhrazeno jen lidem bezmezně loajálním vůči vládci. Jejich schopnosti byly druhořadé. Vývoj v zemi kontroloval vládce pomocí rozsáhlé sítě tajných služeb a policie. Se jménem tohoto sultána je spojen začátek orientace Osmanské říše na Německo, která v konečném důsledku přivedla impérium k záhubě.
V takovém ovzduší se někteří arménští radikálové definitivně rozloučili s myšlenkou dosáhnout splnění svých požadavků bez ozbrojeného boje s režimem. Je však třeba připomenout, že část arménských politiků navzdory všem špatným zkušenostem s režimem zůstala věrná Osmanské říši až do začátku tragické genocidy v roce 1915. Toto rozdělení Arménů negativně poznamenalo další osud těžce zkoušeného národa.
Z mnoha arménských organizací a politických stran, které vznikaly jako odpověď na neutěšené poměry příslušníků tohoto těžce zkoušeného národa, se nejvýznamnějšími staly tři politické strany. První byla relativně umírněná Armenakan, založená v roce 1885 žáky publicisty a učitele Mkrtiče Portugaliana, který žil v exilu ve francouzském Marseille.
Největší pozornost ještě před masakry (1894 – 1896) na sebe tato strana Armenakan upoutala v květnu 1889 díky incidentu, při kterém osmanští četníci zastřelili dva revolucionáře při pašování zbraní. Mrtví měli u sebe písemné materiály, které prozrazovaly cíle jejich revolučního boje.
Nejradikálnější ze všech arménských politických stran byla sociálně-demokratická strana Hnčakjan, založená v roce 1887 v Ženevě kroužkem arménských studentů seskupených
kolem Avetise Nazerbekiana a jeho pozdější ženy Miriam Vardanianové. Hnčakovci byli nejradikálnější ze všech arménských politiků a jednoznačně prosazovali jasný požadavek vytvoření nezávislého arménského státu. Tento cíl chtěli realizovat ve více krocích. Nejprve chtěli vybojovat nezávislost pro osmanskou Arménii, poté federální připojení ruské Arménie i oblastí, obývaných Armény v Persii, čímž by vznikl nový mocný arménský stát. Jejich konečný cíl, vytvoření arménské federativní republiky jako součásti nového světového socialistického řádu, se nikdy nepodařilo naplnit podle jejich představ. Nejvíce se zviditelnili demonstrací v Istanbulu 15. června 1890, při které došlo ke krvavým střetům s policií a armádou. Usmrceno a zatčeno bylo mnoho demonstrantů, ale zahynuli i dva osmanští ozbrojení příslušníci. Později hnčakovci organizovali menší demonstrace a povstání.
Poslední z velkých arménských politických stran byla Arménská revoluční federace, známá pod zkratkou Dašnakcutjun (federace). Vznikla v roce 1890 v Tbilisi. Její členové, dašnaci, zpočátku prosazovali podobný program, jako hnčakovci. Šlo v první řadě o zaručení svobody projevu, tisku a shromažďování, garanci volebního práva pro všechny dospělé a povinné školní docházky. Navíc požadoval Dašnakcutjun i rovnost všech národností, zrušení neplacených a nucených prací, zmírnění daňového zatížení, ale i stimulaci družstevního podnikání a exportu. Mezi její revoluční metody patřil také terorismus a partyzánský způsob boje. Arménská revoluční federace se nejvíce zviditelnila neúspěšným atentátem na sultána Abdülhamita II. v červnu 1905.
Arménští nacionalisté si pro dosažení svých cílů zvolili formu politického terorismu a odmítání dosavadní praxe placení Kurdem za „ochranu“, nebyli však schopni vlastními silami prosadit své požadavky. Bez spojenců uvnitř impéria, nebo v zahraničí, byli předem odsouzeni k nezdaru.
V roce 1894 došlo v Anatólii k povstání Arménů, které bylo utopeno v krvi. Pod záminkou odhalení atentátů arménských nacionalistů, zčásti skutečných, zčásti vymyšlených, provedli nepravidelné jezdecké jednotky hamidiye, tvořené převážně Kurdy, v letech 1894 - 1896 sérii takzvaných hamidiánských masakrů, při nichž na území Osmanské říše zahynulo podle různých odhadů od 80 do 300 tisíc Arménů. Toto umožnilo osmanské vládě obnovit kontrolu nad Anatólií.
Svět nezůstal lhostejný k této pohromě. Již v lednu 1895, po zničení Sasunu, vytvořili Angličané, Francouzi a Rusové komisi, zabývající se takzvanou arménskou otázkou. Komise předala sultánovi Květnový program, požadující reformy pro Západní Arménii. Sultán sice ustoupil tlaku mocností a program podepsal, v praxi však realizován nebyl. Masové vraždění křesťanů pokračovalo a vyvolalo ve světě všeobecné pobouření, avšak žádný stát se neodhodlal k zákroku vůči Osmanské říši. Za těchto okolností se skupina dašnaků pokusila v srpnu 1896 ozbrojeným přepadem Osmanské říšské banky v Istanbulu upozornit mezinárodní veřejnost na svou situaci. Ani tento zoufalý čin však nepřispěl ke zlepšení postavení Arménů. Spíše naopak, inicioval nové pogromy v metropoli, které připravily o život tisíce lidí. Jenže to ještě nikdo netušil, že ty nejstrašnější pohromy v dějinách arménského národa teprve přijdou.
V roce 1909 došlo k novým masakrům v Adaně, při kterých zahynuly další desetitisíce Arménů. V té době však již byla moc sultána výrazně omezena, protože v roce 1908, po mladoturecké revoluci, se Osmanská říše změnila na konstituční monarchii. Byl to začátek dlouhého politického procesu, který vyvrcholil vznikem sekularizované Turecké republiky v roce 1923.
I po událostech v roce 1908 zůstal Abdulhamit II. oficiálně osmanským sultánem, nebyl však již neomezeným vládcem země. Mladoturecký Výbor jednoty a pokroku (VJP, také unionisté), jehož nejvýraznějším představitelem byl pozdější prezident Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk, se zpočátku zdráhal úplně převzít moc v říši, avšak prosadil reformy, které definitivně pohřbily starý režim. Byla obnovena ústava z roku 1876, i činnost parlamentu. Nenáviděná tajná policie byla rozpuštěna a v zemi zavládla svoboda slova i shromažďování. Uskutečnily se i první parlamentní volby.
V roce 1909 se přívrženci sultána Abdülhamita II., kteří v dubnu 1909 krátkodobě převzali kontrolu nad metropolí říše, dožadovali obnovení sultánové původní moci a také obnovení islámského charakteru země, byli však poraženi a sultán byl zbaven úřadu. Jeho nástupcem a zároveň předposledním sultánem Osmanské říše se stal jeho bratr Mehmed V., který vládl od roku 1909 do roku 1918. I on byl jen formální politickou figurkou, zvláště v letech mladoturecké diktatury (1913 – 1918).
Ještě krátce před první světovou válkou se Rusko pokusilo vynutit na Osmanské říši realizaci reforem ve prospěch Arménů, garantovaných Berlínskou smlouvou. Dne 8. února (podle juliánského kalendáře 26. ledna) 1914 podepsali v Konstantinopoli (Istanbulu) Konstantin Guľkevič jako zmocněnec Ruska a princ Said Halim paša, velkovezír a ministr zahraničních věcí Otomanské říše, velmi důležitý dokument, který vstoupil do historie pod názvem
Соглашение между Россией и Турцией по армянским реформам (Dohoda mezi Ruskem a Tureckem o arménských reformách). Dohoda požaduje rozdělení východní Anatólie na dva sektory, ve kterých budou dohlížet dva zahraniční generální inspektoři na realizaci reforem podle znění Berlínské smlouvy.
V dohodě se o kompetencích generálních inspektorů mimo jiné uvádí:
„
Předmětem pravomoci generálních inspektorů je kontrola správy, justice, policie a četnictva v jejich sektorech. V případě nedostatečnosti sil orgánů veřejné bezpečnosti jsou generálnímu inspektorovi podle jeho požadavku k dispozici vojenské síly k provedení opatření, přijatých jím v mezích jeho kompetence. Generální inspektoři v závislosti na okolnostech odvolají z funkce všechny úředníky, jejichž nezpůsobilost nebo špatné chování prokážou, a postaví před soud ty úředníky, kteří se dopustili trestného činu.“
Ani tato dohoda však už nic nezměnila na postavení Arménů v impériu Osmanů.
Před první světovou válkou se neustále upevňovala jednoznačná orientace Osmanské říše na Německo. Tato mezinárodní orientace přispěla k porážce Osmanů ve válce a definitivnímu zániku impéria. Otomanská říše však jinou možnost neměla, protože jedině Německo projevilo ochotu podepsat s Osmany rovnoprávnou obrannou smlouvu.
Pod silným německým nátlakem vstoupila Osmanská říše do války po boku Německa a Rakousko-Uherska, aby se tak vymanila z mezinárodní izolace a v boji proti nenáviděnému Rusku získala zpět území, která jí carské impérium předtím odebralo.
Osmané zahájili vojenské operace útokem na ruské černomořské přístavy v noci z 29. na 30. října 1914. V následujícím měsíci prohlásil sultán Mehmed V. džihád. Slabě připravená osmanská armáda, navíc oslabená balkánskými válkami, utrpěla v lednu 1915 v boji s Rusy u města Sarıkamış zdrcující porážku.
Postup ruské armády byl vodou na mlýn pro ty osmanské Armény, kteří snili o vytvoření vlastního státu. V tomto boji došlo ke kuriózní situaci. Arméni v té době žili jak na území Ruska, tak na území Osmanské říše, a tak tedy bylo logické, že proti sobě bojovali arménští vojáci v osmanské i v ruské armádě. Přitom Arméni bojovali ve službách carského Ruska již po staletí a mnozí z nich dosáhli pozoruhodné kariéry. Podle některých údajů sloužilo v ruské armádě během dlouhých staletí až kolem 200 generálů s arménskými kořeny. Někteří z nich i v rusko-turecké válce v roce 1877. Byli to například generál jezdectva M. T. Loris-Melikov, generálporučíci I. D. Lazarev a A. A. Ter-Gukasov, generálmajoři B. M. Šelkovnikov a J. K. Alchazov a jiní vynikající vojevůdci s arménskými kořeny. Tato skutečnost dokazuje staletou tradici dobrých rusko-arménských vztahů.
Arméni se v ruské armádě vyznamenali i v první světové válce a turečtí důstojníci si toho nemohli nevšimnout. Rusové vytvořili ve Východní Arménii čtyři dobrovolnické jednotky, ve kterých sloužili i arménští dezertéři z osmanské armády. V roce 1915 vytvořily ještě další tři takovéto jednotky. Mezi veliteli byl i jeden bývalý člen osmanského parlamentu.
Jelikož turečtí velitelé potřebovali ospravedlnit nedostatky vlastní armády, svalili vinu za porážku osmanské armády na Armény. K vytvoření obrazu Arménů jako „vnitřních nepřátel“ říše, který si osvojili vládnoucí Mladoturci, přispěly i informace o tom, že někteří Arméni dezertovali z osmanské armády a jiní se dopouštěli podvratné činnosti. Nejvíce však přitížily Arménům informace o činnosti jejich partyzánských skupin, kterým se podařilo v některých částech říše, především v oblasti Vanu a Zejtunu, rozpoutat ozbrojená povstání obyvatelstva proti režimu. Turci to považovali za zradu a uplatnili princip kolektivní viny. Odtud byl už jen krok k rozpoutání genocidy Arménů.
Turci nejprve odstranili desetitisíce Arménů z osmanské armády, kterým připsali vinu za katastrofální porážky říše v boji proti Rusům. Tato obvinění se však nezakládala na pravdě,
protože osmanskou porážku způsobila výrazná převaha ruské armády, nepřipravenost osmanské armády na drsné klimatické podmínky a chybná vojenská strategie jejího velení.
Osmanští velitelé si však už našli obětního beránka a tak se mohli zbavit odpovědnosti za vlastní selhání. Začal se realizovat systematický plán totálního vyhlazení arménského národa v celém impériu Osmanů. Realizací rozsáhlé etnické čistky chtěli Mladoturci, prosazující panturkismus a turkizaci říše, definitivně snést ze světa takzvanou arménskou otázku.
Mladoturecká vláda ohlásila požadavek deportace arménského obyvatelstva z východního území Osmanské říše do vnitrozemí. Aby uchlácholila mezinárodní veřejnost, veřejně přislíbila, že se všichni deportovaní budou moci po válce vrátit do své domoviny.
Po postupné fyzické likvidaci Arménů v osmanské armádě přišly na řadu masové popravy arménské inteligence. Následovaly deportace statisíců Arménů do nehostinných pouštních oblastí ve vnitrozemí impéria. Jejich osobní majetek byl ze zákona zabaven. Jelikož práceschopné muže obvykle pozabíjeli na začátku deportací, podíl starců, žen a dětí v těchto pochodech smrti byl mimořádně vysoký. Stále více historiků si osvojuje názor, že skutečným cílem deportací nebylo přesídlení Arménů, ale usmrcení co největšího počtu vysídlenců již během pochodů. Proto se na trasách pochodů opakovaně vyskytovaly masakry arménských vysídlenců ze strany Turků, ale i Kurdů. Jen nepatrná část deportovaných přežila pochody, jenže ani ty, kteří přežili, nečekala svoboda, ale koncentrační tábory, kde další masy Arménů postupně umíraly.
Po likvidaci Arménů na východě Anatólie se v období od srpna 1915 do července 1916 uskutečnila další část vyhlazovacího plánu, týkající se Arménů v ostatních částech říše. Navzdory intervenci Vatikánu a Rakousko-Uherska nebyli ušetřeni ani arménští katolíci.
Tento tragický fenomén jasně definované státní akce s cílem vyhlazení arménského lidu a jeho eliminace jako sociálního faktoru na území Osmanské říše má nezpochybnitelné znaky genocidy.
Přesný počet obětí je dnes obtížné jednoznačně stanovit. Nejpravděpodobněji bylo násilně usmrceno 800 tisíc až 1,5 milionu lidí. Holý život si zachránili jen ti, kteří uprchli za hranice říše. Statisíce Arménů našlo záchranu především v Rusku, Persii, na Blízkém východě, ale i jinde ve světě.
Ke cti Turků, ale i jiných obyvatel Osmanské říše slouží fakt, že mnozí z nich odmítali genocidu a zachraňovali Armény. Nacházeli pro ně úkryty a v mnoha případech si osvojili malé děti, čímž zachránili mnoho životů. Díky tomu přežili mnozí očití svědci masakrů a ti pak vydali svědectví, která se stala předmětem studia historiků. Dokonce i někteří osmanští funkcionáři odmítali poslechnout příkazy k likvidaci Arménů a zaplatili za to vlastním životem. Toto jsou nejúčinnější argumenty na boj proti zpochybňování genocidy ze strany tureckých vlád, které dodnes genocidu Arménů nikdy oficiálně neuznaly.
V dubnu 1917 svitla pro arménský národ nová naděje na obnovení arménské státnosti. Ve Východní Arménii na území carského Ruska se dostala k moci Arménská revoluční federace Dašnakcutjun, která 28.5.1918 vyhlásila nezávislou Arménskou republiku. Turecko potvrdilo samostatnost Arménie i s jejím přístupem k moři, kterou nově vzniklé republice garantovala Sèvreská smlouva ze dne 10. 8. 1920. Jenže nová vláda Kemala Atatürka odmítla uznat smlouvu a v září 1920 Turci zaútočili na Arménii. Arménie utrpěla krutou porážku, v jejímž důsledku ztratila polovinu svého území. Záchrana přišla opět ze strany Ruska. 2. prosince 1920 byla Arménie prohlášena za sovětskou republiku podpisem dohody mezi Ruskou socialistickou federativní sovětskou republikou a Arménií. Už následující den skončila válka mezi Arménií a Tureckem a tak byla definitivně zažehnána hrozba likvidace arménského národa ze strany Turků. Arménie byla součástí SSSR až do jeho rozpadu v roce 1991. Poté vykročila vlastní cestou. 21.9.1991 vznikla Arménská republika, třetí ve 20. století a tentokrát zcela samostatná.
Existence arménského národa, po staletí utopeného v moři islámských národů, byla vždy spojena se smrtelným ohrožením. Jediným jeho věrným spojencem byl křesťanský ruský národ. Bylo to především Rusko, které drželo po staletí ochrannou ruku nad arménským národem. Zajisté to nebyl nezištný postoj. Rusko vždy sledovalo i své vlastní zájmy, jenže pravdou je, že právě Rusové se mimořádně zasloužili o zachování existence arménského národa. Arméni se za to odpláceli Rusům věrnými službami ruskému impériu. Rusko-arménské spojenectví bylo jedinou šancí na obnovení arménské státnosti po staletí poroby v područí jiných národů. Bylo to oboustranně prospěšné spojenectví a je logické předpokládat, že rusko-arménské spojenectví přetrvá i do budoucnosti ku prospěchu obou národů.
Karol Dučák
Použitá literatura:
1. Arménsko je 27 rokov nezávislým štátom. In: TERAZ.SK. Dostupné z:
.
2. Der Völkermord an den Armeniern. Ein Menschheitsverbrechen zu Beginn des 20. Jahrhunderts in Quellen der Abteilung Militärarchiv des Bundesarchivs. In: Bundesarchiv. Dostupné z:
https://www.bundesarchiv.de/DE/Content/Virtuelle-Ausstellungen/Der-Volkermord-An-Den-Armeniern/der-volkermord-an-den-armeniern.html.
3. Dučák, K.: Turecko, země uloupená křesťanům, znovu ohrožuje křesťanský svět. In: FATYM. Dostupné z:
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=karol-ducak-turecko-zeme-uloupena-krestanum-znovu-ohrozuje-krestansky-svet&cisloclanku=2020090075.
4. Chuguryan, S. – Chuguryan, V.: GENOCÍDA ARMÉNOV – PRVÁ MODERNÁ GENOCÍDA 20. STOROČIA (1. ČASŤ). In: Medzinárodné vzťahy. Journal of International Relations. Ročník XI., číslo 1/2013. Dostupné z:
https://fmv.euba.sk/RePEc/brv/journl/MV2013-1.pdf, s. 84 - 103.
5. Jandák, M.: Arménská genocida: Příčiny, průběh a osobní svědectví událostí z let 1915-1922. První vydání. Praha: Epocha, 2018. 576 s. ISBN 978-80-7557-103-8.
6. Kolektív autorov: Encyclopaedia Beliana 1. Prvé vydanie. Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied, 1999. 696 s. ISBN: 80-224-0554-X, s. 379 - 382.
7. Krupa J.: Kto sú arménski katolíci. In: Postoj. Dostupné z:
https://svetkrestanstva.postoj.sk/14985/kto-su-armenski-katolici.
8. Labas C.: Pevnosť Narikala. Gruzínsko v dobách antiky a raného kresťanstva. Bratislava: Post Scriptum, 2016. 264 s. IBSN 978-80-89567-56-0.
9. Lewis B.: Dějiny Blízkeho východu. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 384 s. ISBN 80-7106-191-3.
10. Pirický G.: Turecko. Praha: Libri, 2006. 198 s. ISBN 80-7277-323-2.
11. Армяне генералы в российской армии. In: Вне Строк. Dostupné z:
https://vstrokax.net/istoriya/armyane-generalyi-v-rossiyskoy-armii/>.
12. Константинополь, 26 января/8 февраля 1914 г. Соглашение между Россией и Турцией по армянским реформам. In: Исторические материалы
Dostupné z:
https://istmat.org/node/27316.
13. Крбекян В. Г.: Участие армян в русско-турецкой войне 1877-1878 годов. In: Петербургский Генеалогичеcкий Портал, 2001-2006. Dostupné z:
http://www.petergen.com/sources/armen1877.shtml.
14. Русско-турецкое соглашение 1914 года, 8 февраля (Вышинский, 1948). In: Документы XX века. Dostupné z:
http://doc20vek.ru/node/3597.
