V posledním čísle týdeníku Světlo (č. 27.-28.) vyšel krásný článek o malé služebnici Boží, kandidátce na blahořečení. Její životní příběh nás může vést k zamyšlení, s jakou touhou přistupujeme k eucharistickému Ježíši a k přijetí kříže.
Služebnice Boží Anne-Gabrielle Caronová
Anne-Gabrielle se narodila 29. ledna 2002 v městě Toulon v jižní Francii jako první dítě manželům Alexandrovi a Marie-Dauphine Caronovým. Její otec jako námořní důstojník bývá pravidelně několik měsíců ve službě na širém moři a její matka je profesorkou na katedře klasických jazyků a literární vědy. Jejich dcera byla veselé, citlivé děvčátko, které si rádo hrálo, kreslilo, četlo a jako malá „maminka“ se staralo o mladší sourozence FranÇoise-Xaviera a Blanche. Od léta 2008 si toto šestileté děvčátko opakovaně stěžovalo na bolesti bérce, ale až o sedm měsíců později, v únoru 2009, jí stanovili hrůzostrašnou diagnózu: Ewingův sarkom, agresivní rakovina kostí s metastázemi, nevyléčitelná! Začala se osmnáctiměsíční cesta utrpení s četnými pobyty v nemocnici a s bolestivými chemoterapiemi. Nejtěžší pro Anne-Gabrielle bylo, že ztratila vlasy. Její hluboce věřící rodiče a pan farář pomáhali této pro duchovní věci doširoka otevřené duši tak, že mohla odvážně říci: „
I když mě netěší, že jsem nemocná, tak navzdory tomu jsem šťastná, protože můžu pomoct přivádět lidi zpět k Pánu Bohu.“ Rozuměla tomu, že svým utrpením může „utěšovat Ježíše“.
Odteď to tak bude každou neděli!
Spolu s ostatními dětmi farnosti začala již v září 2008 Anne-Gabrielle horlivě navštěvovat katecheze jako přípravu na první svaté přijímání, ale po propuknutí nemoci přicházel kaplan Dubrule každé úterý na jednu hodinu k nim domů. Od května 2009 myslela Anne-Gabrielle téměř každý den na první svaté přijímání a její matka se jednou zeptala: „
Miláčku, proč se už nemůžeš dočkat, až půjdeš ke svatému přijímání?“
– „
Ale mami, protože chci přijmout Ježíše! Jen si představ, že přijde do mého srdce. On bude skutečně přítomný, zcela a úplně!“
– „
Těšíš se, že budeš mít bílé šaty a věneček?“
– „
Ovšem, mami, ale ze všeho nejvíc mě těší, že přijmu Ježíše.“
Neděle 7.června 2009, den prvního svatého přijímání, je stále blíže. Anne-Gabrielle už počítá dny. Ale v pátek se její stav zhorší a musí ji náhle převézt do nemocnice v Marseille. „
Mami, moje první svaté přijímání! Proč to Pán Bůh dovolí?“ Anne-Gabrielle prosí každého, kdo jí zavolá, aby se modlil za její brzký návrat domů, protože v neděli má přece první svaté přijímání!
Horečka však klesá jen pomalu a hodnota bílých krvinek je stále pod hranicí normy. V neděli jí v sedm ráno dělají krevní testy, které však musí o půl deváté opakovat. Čekání připadá osmileté jako celá věčnost. Kufr je sbalený a v šatech k prvnímu svatému přijímání sedí na posteli a neustále opakuje prosbu k Panně Marii, ať zařídí, aby dnes mohla jít ke svatému přijímání.
Naštěstí je s ní otec. Když konečně dostanou dobré výsledky, spěchá otec s dcerou k autu. Před nimi je hodinová cesta do Toulonu, slavnostní mše svatá začala již před půl hodinou a oni jsou navíc v dopravní zácpě. V autě vytrvale oba zpívají Ave Maria a modlí se různé modlitby jako přípravu na svaté přijímání. Když konečně dorazí před kostel, zní právě závěrečná píseň a procesí je připravené vyrazit. Zklamané Anne-Gabrielle vstupují slzy do očí, ale najednou chór přeruší píseň a začne znovu zpívat píseň ke svatému přijímání. Anne-Gabrielle rozhodně vykročí středem kostela dopředu, páter Loiseau jí pomůže vyjít po schodech k oltáři a pozdě příchozí prvopřijímající dítě už klečí zcela samotné před svatostánkem, který se pro ni ještě jednou otevírá. Je to neobyčejně působivá scéna a kaplan Dubrule dosvědčuje:
„
Ještě nikdy jsem neviděl někoho přijímat tak, jak přijímala ona. Pro mé kněžské srdce to navždy zůstane jako velmi dojemný okamžik.“
Matčina přítelkyně jí později řekla: „
Tys byla vzadu a nemohla jsi vidět její tvář. Ale nás, kdo jsme ji viděli jít k oltáři, se velice dotkl její pohled. Bylo to, jako by kráčela směrem k nebi.“ Anne-Gabrielle září po celý den a šeptem opakuje: „
Odteď to tak bude každou neděli!“
V průběhu následujících dní najde náhodou matka Marie-Dauphine následující řádky napsané rukou své dcery: „
Někdy si myslím, že Pán Bůh ode mne očekává velmi mnoho: nevolnost, chemoterapie… Ráda bych věděla, proč si vybral právě mne a ne někoho jiného. Je toho přece dost. Ale chci to přijmout… Jsem šťastná, neboť si říkám: Můj Bože, jsem ti velice blízko… kdybys věděl, jak velmi tě miluji a jak ti důvěřuji!“
Mimořádnou radost rodině způsobila návštěva jejich diecézního biskupa. Mons. Dominique Rey z Toulonu přinesl 10. července 2010 Anne-Gabrielle svaté přijímání. Biskup si otcovsky klekl na zem k její posteli, požehnal jí a něco jí zašeptal do ucha. Později Anna-Gabrielle řekla, že ji prosil, aby obětovala své utrpení za papeže a kněze, a pak šibalsky dodala: „
Ale neprosil mě modlit se za biskupy!“
Po několikaměsíční pauze, začátkem roku 2010, vypukla nemoc znovu. Anne-Gabrielle klade mnohé otázky týkající se smyslu utrpení, na které jí matka spontánně odpovídá: „
Možná, že má Bůh s tebou naplánován větší projekt; ano, aby ses stala svatou." V neděli 7. února 2010 má Anne-Gabrielle takové bolesti, že nemůže jít ani na mši svatou, ani na oběd. V tichu, ležíc na posteli, se svěří své mamince: „
Mami, budeš mě považovat za bláznivou. Prosila jsem Pána Boha, aby mi daroval všechny bolesti dětí v nemocnici."
- „
Ach, miláčku, nemyslíš, že trpíš už dost?"
- „
Ó ano, mami, ale trpím tak moc proto, aby ony nemusely trpět."
V dubnu při rodinné pouti do Lurd se přiznala: „
Víš, mami, řekla jsem Panně Marii, že nevadí, když mě neuzdraví. Ale prosila jsem ji... tak ráda bych zase běhala a byla tak jako ostatní!" Zázrak se nestane. Marie-Dauphine vzpomíná: „
Až do konce se nepřestala modlit za uzdravení, ale každou modlitbu zakončila slovy: »Ať se stane tvoje vůle«, a někdy dodala: »Ale ne příliš moc. V tomto smyslu se modlila i k Panně Marii: »Panno Maria, chci ráda všechno přijmout, o co mě Pán Bůh prosí, ale přece bych jen byla šťastná, kdybys zasáhla trošku víc.«"
V noci ze 7. na 8. června 2010 utrpí Anne-Gabrielle mozkovou příhodu, ale nezemře, ba dokonce může poslední týdny prožít v kruhu své rodiny. Odteď může každý den přijímat svaté přijímání na svém lůžku v obývacím pokoji. Její matka píše: „
Když kněz přišel, zvedla hlavu a tvář jí neuvěřitelně zářila. Po přijímání zavřela oči, lehla si, složila ruce a několik minut byla potichu." I přes stále se zvyšující dávky morfia trpí nevýslovnými bolestmi, které není možné zmírnit. Nemocná opakovaně nahlas volá: „
Ježíši, Ježíši, Ježíši!" a hovoří s ním, jako by byl přítomen.
Jednou uklidňovala svého bratra: „
I když mám velké bolesti, není to nic v porovnání tím, co vytrpěl Ježíš." Když 10 dní před smrtí položili tomuto statečnému děvčeti otázku: „
Jak obětuješ své utrpení?" - se samozřejmostí odpověděla: „
To je docela jednoduché. Řeknu: Můj Bože, tobě obětuji své utrpení."
Dne 22. července 2010 musí ubohé dítě přece jen jít do nemocnice, kde následující ráno přijme pomazáni nemocných a svaté přijímání. Anne-Gabrielle velice trpí, ale až do posledního dechu krátce před půlnocí zůstala při vědomí „
a mluvila už jen o Bohu", jak dosvědčuje její matka.
Proces blahořečení Anne-Gabrielle Caronové byl na diecézní úrovni slavnostně otevřen 12. září 2020 v Toulonu. Při té příležitosti dostala titul „služebnice Boží".
Převzato z týdeníku Světlo (č.27-28)