Sláva Isusu Christu! Chci se zeptat na Váš pohled na danou věc: Pro změnu pohlaví stačí brát hormony atp. Jak se na tohle dívat?
Už od mala jsem si všímala například ženy, které měly v sobě více mužských hormonů a takto se narodily, více mužsky. Před Bohem jsme si všichni rovni, být otevřený nebo naopak stát zásaditě za tím, že narodil ses jako muž zůstaneš mužem a opačně?
Když jsou lidé, kteří se opravdu trápí....je správné potlačovat jejich svobodnou vůli? Toto je velmi obtížné. Na jednu stranu si člověk řekne, kam to spěje..ale potom, když se zamyslíme, jak ten člověk musí trpět....Děkuji za odpověď
Odpovídá: o. Peter Labanič
Cítíte soucit s utrpením člověka, který bojuje s poruchou své pohlavní identity. To vám slouží ke chvále. Soucit je důležitým postojem pro křesťana i každého člověka. Přesto je však třeba odlišit pravý soucit, který je ctností, od falešného soucitu, který škodí svému objektu.
Pravý soucit je motivován láskou a sleduje skutečné dobro člověka.
Proto je třeba se zeptat:
je dobré pro člověka, který cítí inklinaci k něčemu, co je nepřirozené, škodlivé, dokonce nemravné, aby této inklinaci podlehl?
Tady vůbec nejde jen o pohlavní identitu, ale o jakoukoli důležitou hodnotu. Budu ze „soucitu“ schvalovat způsob života člověka, který má sklon k obžerství? („
vždyť on, chudák, má takovou chuť na to jídlo!“). Budu schvalovat to, že někdo podvádí manželku s druhou? („
vždyť on se tak dobře při tom cítí a tak těžké je pro něj od milenky odejít!“) Když se na to podíváme v pravdě, tak odpověď je zjevná.
Je správné potlačovat svobodnou vůli? Tu svoji určitě, pokud mě vede tam, kde si škodím na těle a především na duši. Na tom je přece založena jakákoli snaha o duchovní pokrok. V každém člověku probíhá vnitřní duchovní boj. Výstižně ho popisuje sv. Pavel v listu Římanům: „
Víme, že zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Ani nechápu, co dělám, protože nedělám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím...“ (Řím 8, 14n) V tomto boji naštěstí nejsme sami. Pomáhá nám Bůh svou milostí a proto můžeme zvítězit nad svým hříchem.
Co se týče potlačování svobodné vůle jiného člověka, samozřejmě nemůžeme někoho nutit, aby Boha poslouchal, pokud jde o jeho soukromou věc. V případě, že svou vůlí škodí jinému, tam je tomu naopak naše povinnost. Proto ani zákon nemá povinnost trestat člověka, který škodí sobě například. sledováním pornografie nebo braním drog. Určitě však má právo i povinnost trestat toho, který pornografii nebo drogy rozšiřuje.
To, že člověk touží být opačným pohlavím, nemusí být jen záležitostí hříchu tohoto člověka nebo hříchu někoho jiného vůči němu (např. nesprávná výchova nebo ublížení). Může to být také důsledek nemoci či poruchy, za kterou tento člověk nemůže. Přesto však
nemám právo takového člověka podporovat v přesvědčení, že takový stav je normální. A nikdo nemá právo ode mě takovou podporu vyžadovat. Bylo by to proti pravdě i proti lásce k bližnímu.
V jisté diskusi na křesťanském portálu jsem kritizoval, že křesťanský autor článku o osobě, která změnila pohlaví, opakovaně mluvil jako o ženě, ačkoli byla biologicky mužem.
Jeden z mých oponentů řekl, že je to otázkou „slušnosti“, abychom o dané osobě mluvili tak, jak si to přeje ona. S tím nemohu souhlasit. Pokud někdo má o sobě chorobnou představu, že je psem (a takové případy jsou stále častěji v dnešním pomýleném světě), tak budu na něj ze slušnosti havkat?
Takže,
soucit ano, ale ne na úkor pravdy a skutečné lásky k bližnímu. Můžu takovému člověku projevit porozumění, ale ne souhlas. Doprovázet ho, ale ne zavádět ho (nebo se nechat zavádět). Pokusit se mu pomoci, ale ne spolupracovat se zlem.
Převzato z
FC - Vladyka Milan odpovedá, 18. 7. 2022
