Pán Ježíš nám mnoho rozprávěl
o svém i našem nebeském Otci.
Velmi mu záleželo na tom,
abychom poznali nebeského Otce a jeho
lásku k nám.
Vyprávěl nám o Otcově
vztahu k nám a také o tom, jaký má být
náš vztah k našemu nebeskému Otci. Bylo
asi úterý posledního týdne Ježíšova pozemského
života. Učil v jeruzalémském
chrámu. Přišli k němu starší z lidu a velekněží,
kteří měli plné hlavy plánů, jak
by se ho mohli zbavit, jak ho zabít. Viděl
jim hluboko do srdcí. Věděl o všem,
přesto však myslel na jejich záchranu. Nabídl
jim poslední šanci, když jim řekl podobenství
o dvou synech a vyzval je, aby
sami posoudili, kdo z těch dvou splnil
vůli svého otce. Odpověděli mu správně.
Otcovu vůli splnil ten, kdo nejprve odmítl
jít pracovat, ale potom svého chování
vůči otci litoval a šel. Z toho plyne, že
dobře pochopili to, co jim řekl. Jistě jste
pochopili také to, že to podobenství řekl
právě o nich.
Byli duchovními vůdci Izraele a říkali
si, že jsou Božími služebníky a strážci
Zákona. V této funkci by měli být i tlumočníky
mesiášské ideje, ale tento svůj
úkol vůbec neplnili. Proto se podobají tomu
prvnímu synovi, který řekl, že půjde,
a nešel. Bůh ve své lásce jim poslal Jana
Křtitele, který je upozornil na jejich nedostatky
a vyzýval je k pokání: Aby změnili
svoje smýšlení a svoje srdce, a tak se
připravili na příchod očekávaného Mesiáše.
Oni Janovu výzvu ignorovali a setrvali
ve svých hříších. Když přišel Me siáš
a žádal od nich totéž, nepřijali ani jeho
napomenutí. Pro oprávněné výčitky, které
jim jasně adresoval, ho začali nenávidět,
a proto se ho snažili zabít.
Proti nim Ježíš postavil druhého syna,
který sice řekl svému otci, že nepůjde
pracovat do jeho vinice, ale pak toho
litoval a šel. Tím druhým synem jsou
veřejné hříšnice, celníci a všichni ti, kdo
slyšeli Janova kázání, uvědomili si svoji
hříšnost, přiznali si, že svojí vlastní vinou
setrvávali ve svých hříších. Zatoužili
po odpuštění svých hříchů a konali
pokání. Když přišel Mesiáš – Ježíš Kristus,
u něho hledali osvobození od svých
hříchů. Jedním z těchto celníků byl Zacheus
a jednou z těchto hříšnic byla i Marie
Magdaléna.
Proč veřejné hříšnice a celníci přijali
Janovu výzvu k pokání a proč duchovní
vůdcové národa ji nepřijali? Ve vztahu
člověka k Bohu vždy sehrává velkou roli
pokora, která vyplývá z vědomí vlastní
hříšnosti, z vlastní bídy a nicoty před Bohem.
Veřejné hříšnice a celníci měli tuto
pokoru, kterou velekněží a starší z lidu
neměli. Pro svoji velkou pýchu pohrdali
jinými lidmi a sebe pokládali za spravedlivé.
Byli si jisti svojí spásou, jako kdyby
jim ji zaručovalo samotné jejich postavení,
jež měli ve vyvoleném národě. Co
se týká jejich vztahu k Bohu, namlouvali
si, že všechno již znají, že Bůh jim už
nemá co říci a že oni pro Boha již udělali
všechno. Bůh a Boží věci byly pro ně
už vyřízeny. Podobenství, které jim Ježíš
pověděl, bylo na jedné straně výzvou
k opravdovému pokání a na druhé straně
bylo varováním před každou náboženskou
domýšlivostí. Varováním před jejich
neoprávněnou jistotou spásy. To je výzva
a varování také pro nás. Ježíš i nás vyzývá
ke skutečnému pokání a varuje nás před
náboženskou domýšlivostí.
Pravé pokání nespočívá v jednorázovém
vyznání našich hříchů ve svátosti smíření,
ale v neustálé změně smýšlení a srdce.
Když jsme hřešili, kráčeli jsme cestou
hříchu, která vedla od Boha. Jestliže jsme
se dali na pokání, musíme nastoupit na jinou
cestu, na cestu ctností a života podle
Božích přikázání, jež vede k Bohu. To znamená,
že musíme svůj život otočit o sto
osmdesát stupňů. Toto je Boží vůle, kterou
nám tlumočil Ježíš, když nás vyzýval,
abychom činili pokání za své hříchy
a tak zachránili svoje nesmrtelné duše.
Jsme-li jen trochu upřímní, tak si musíme
přiznat, že pokání skutečně potřebujeme
konat, ať už jsme ve svém životě byli
tím prvním synem, který řekl, že půjde
pracovat do otcovy vinice, a nešel, anebo
tím druhým, který řekl, že nejde, ale pak
litoval a šel. Skutečnou radost otci udělá
pouze ten syn, který řekne otci ano a potom
udělá všechno, co otec od něho žádá.
V našem životě jistě toho bylo dost,
čím jsme zranili Otcovo milující srdce.
Navzdory tomu Ježíš nám všem dává šanci,
že přijdeme do nebeského království,
když budeme za své hříchy konat upřímné
pokání, pokud skutečně změníme své
smýšlení a i svá srdce.
Před několika lety byly noviny plné
tzv. Profumovy aféry. Profum byl anglickým
ministrem. Velmi hluboko klesl.
Dal pohoršení celé Anglii. Poté se dal na
opravdové pokání, kterým se chtěl vrátit
k Bohu, protože se od něho vzdálil svými
hříchy. Dobrovolně pracoval mezi nejchudšími
a nejbídnějšími jako ošetřovatel
v nejchudších čtvrtích Londýna. Sbíral milodary
pro chudé právě v tom prostředí,
z kterého pocházela jeho tehdejší milenka
Christina Keelerová. Svým pokáním
chtěl zachránit svoji duši a napravit pohoršení,
které dal svým hříšným jednáním.
Na tomto příkladu pěkně vidíme velkou
a radostnou pravdu pro nás všechny,
že Ježíš nechce budovat svoje království
jen z nevinných, ale i z hříšníků,
kteří činí pokání. Vždyť on nám sám řekl,
že přišel kvůli hříšníkům: „Lékaře nepotřebují
zdraví, ale nemocní. Nepřišel
jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
(Mk 2,17) Ježíš přišel, aby nás osvobodil
od hříchu, a to osvobození potřebují
právě hříšníci. Čím je člověk větším hříšníkem,
tím více potřebuje Ježíšovo osvobození.
V nebeském království je místoi pro hříšníky, ale jen pro takové, kteří
přijali Ježíšovu výzvu k pokání a pokání
také uskutečňují.
Podobenství o dvou synech kromě toho,
že nás vyzývá k pokání, nás varuje
i před náboženskou domýšlivostí, v níž se
nacházeli židovští duchovní vůdcové a do
níž se velmi lehce může dostat kdokoliv
z nás. Proto si položme otázku: „V čem
spočívá náboženská domýšlivost?“ Především
v tom, že si někdo namlouvá,
že velmi dobře zná všechny náboženské
pravdy. Již nepotřebuje žádné poučení
a nepřijímá žádná napomenutí. Přesně
tak jako židovští předáci. Bůh jim poslal
Jana Křtitele, ale oni ho nepřijali, neboť
podle jejich smýšlení už všechno věděli.
Jan jim neměl víc co říci. Napomínat je
nebylo třeba, protože oni všechno dělali
správně. Aspoň si to tak mysleli. Nepřijali
Božího Syna, protože ten jim neměl co
říci. Pokládali se za moudré, kteří všechno
znají, ba mysleli si, že jsou moudřejší
než Boží Syn, který byl nejen pravým
člověkem, ale i pravým Bohem. Dále si
namlouvali, že již dost udělali pro Boha
i pro svoji duši. Proto měli jakousi podivnou
jistotu své spásy. Tak si byli jisti
svojí spásou, že všechny ostatní zatracovali.
Jen oni byli dobří a ostatní zase
špatní. Ještě i Ježíšovi připisovali spojení
s Belzebubem, s knížetem zlých duchů.
Tato náboženská domýšlivost ještě nevymřela.
Žije i dnes a zmocňuje se křesťanů.
Je velmi nebezpečná. Dost často slýcháme:
„Já už všechno vím. Co nového
mi může kněz v kázání říci?“ Takto přemýšlel
i učitel, který během kázání vycházel
z chrámu, aby si zakouřil, neboť si namlouval,
že všechno ví. Nejen namlouval,
ale také nahlas říkal: „Učím již 32 let, já
už všechno vím, mně již jeho kázání nic
neřeknou.“ Ba tato náboženská domýšlivost
se dokáže zmocnit i dítěte. Jedno
z nich řeklo: „Já už tři roky chodím do
náboženství, všechno vím. Víc do náboženství
chodit nemusím.“
Jiní si namlouvají, že již dost učinili
pro Boha, pro svoji duši, pro její spásu.
Matka řekla knězi: „Otče, já jsem velmi
spokojená se svými dětmi. Mám je všechny
v pořádku. Dala jsem je pokřtít, šly na
první svatou zpověď a první svaté přijímání.
Moje nejstarší dcera, která je již
vdaná, je církevně sezdaná. Doufám, že
i moji dva synové si najdou taková děvčata, že se dají církevně sezdat. Potom
budu už úplně spokojená.“
Tato náboženská domýšlivost vyplývá
z pýchy, lehkomyslnosti, pohodlnosti
a z náboženské lenosti. Tuto náboženskou
domýšlivost Ježíš odsoudil a nedává
jí žádnou šanci na nebeské království.
Proto si uvědomme, že naše náboženství,
jinými slovy náš vztah k Bohu, nespočívá
pouze v náboženských vědomostech
ani v poznání náboženských pravd.
Kdybychom jakkoliv dobře znali náboženské
pravdy a zůstali jen při tom, tak
by nám to nic neprospělo pro spásu naší
nesmrtelné duše. Poznání náboženských
pravd nás musí vést k poznání Boží vůle.
Ale i samotné poznání Boží vůle ještě
nestačí. Musíme ji také plnit. Náš vztah
k Bohu je jen tehdy správný, když celý
náš život je úplným odevzdáním se Boží
vůli a jejím plněním v každé situaci, bez
ohledu na to, zda Boží vůle je pro nás výhodná,
anebo ne. Ježíš se bál svého utrpení
i smrti, proto řekl: „Otče můj, je-li
možné, ať mě tento kalich mine! Ale ne,
jak chci já, ale jak chceš ty.“ (Mt 26,39)
Prosil Otce, aby ho minul tento kalich,
ale hned dodává, aby se stalo ne tak, jak
chce on, ale tak, jak chce Otec.
Náboženský život nespočívá v několika
úkonech, jakou jsou křest, první svátost
smíření, první svaté přijímání, svatba
a podobně. Naše křesťanství je povolání
do Boží služby a vyžaduje od nás každodenní
rozhodování se k činům. Nikdy nejsme
už dost „vymodlení“. Nikdy nemůžeme
říci, že již nemusíme chodívat na
bohoslužby. Stejně tak nemůžeme říci, že
již nebudeme přistupovat ke svátostem, neboť
jsme už dost přistupovali. Naše víra
nikdy není tak dokonalá, aby už nepotřebovala
růst. Stále jsme na cestě k Bohu.
Jen tehdy dojdeme spásy, když na této cestě
vytrváme až do smrti. Proto nás svatý
Pavel vyzývá: „Proto tedy, moji milovaní,
pracujte s bázní a chvěním na uskutečnění
své spásy, s onou poslušností, jejíž důkaz
jste stále podávali a jež se musí projevovat
nejen, když jsem přítomen, ale ještě
více nyní v mé nepřítomnosti.“ (Flp 2,12)
Na jiném místě píše: „Máme-li taková zaslíbení,
očistěme se, milovaní, od veškeré
poskvrny těla i ducha a dovršme své posvěcení
v bázni Boží.“ (2 Kor 7,1)
Modleme se, abychom dokázali vydržet
na cestě pokání, aby naše víra stále
rostla, abychom vždy v Boží bázni konali
dílo svého posvěcení, dílo své spásy.
Vyšlo v časopise Světlo 43. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
