Při mši svaté je velmi důležitý oltář.
Na oltáři se koná bohoslužba oběti a podle liturgických předpisů by měl oltář být, pokud je to možné, kamenný, pevně spojený se zemí. Samozřejmě někde máme i oltáře dřevěné, ale to neubírá na posvátnosti toho, co se při mši svaté děje, a na platnosti mše svaté už vůbec ne. Kamenný oltář nám totiž jaksi zobrazuje hrob Pána Ježíše, který také vypadal úplně mrtvě a Kristus z toho hrobu vstal. Zrovna tak oltář, i když vypadá jako mrtvý kus kamene, tak je vlastně místem, kde se znovu děje to zpřítomnění ožití zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Na tomto oltáři se ale také zpřítomňuje to, že Pán Ježíš se za nás obětuje a prolévá svou krev. Možná jste někdy viděli, jak lidé jezdí na různá posvátná místa a tam třeba líbají zemi a dotýkají se různými předměty toho místa a jsou úplně u vytržení, že jsou na tak svatém mstě, kde se zjevil někdo svatý nebo kde se něco svatého stalo, ale vemte to tak – přijdeme do kostela, tady je oltář, na kterém se děje to samé, ale ne že se to stalo před 150 lety, ale tady se to děje víceméně denně – Kristus se tu zpřítomňuje, obětuje, je to ten samý Kristus, který je Pán celého světa, který je náš nejbližší zachránce, a tak není od věci, když třeba někdo přijde a třeba se toho oltáře jen dotkne a chvíli tam setrvá s vědomím, že je na tak posvátném místě, že si to ani nedokáže domyslet, co to vůbec obnáší. Z toho důvodu je také samozřejmě dobré, že ten oltář je kamenný, že je pevný, že není něčím, co tady chvilku je a pak zase není, že to je posvátné místo, které je tady trvale.
Byl jsem svědkem toho, že přišla jistá památkářka do kostela, vedla tam velké chytré řeči, jak by co kde mělo být a během toho si postavila termosku s čajem na oltář. Byla upozorněna: „Paní, prosím Vás, tady ne, dejte si to na zem, oltář je tak posvátný, že se na něj nedá nic takto odkládat. A toto vědomí bychom měli v sobě mít a oltář vidět skutečně jako posvátné místo. Proto také když se kolem oltáře prochází, tak je na místě, že se tomuto posvátnému místu drobně uklání hlava.