Při mši svaté, poměrně krátce před svatým přijímáním, kněz vyzývá věřící: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.
Tak trochu nám právě tato výzva během období pandemií chyběla, kdy to bylo nedovoleno a je to něco, na co někteří i čekají, a jiní zase naopak moc o to nestojí. Pozdravení pokoje vede k tomu, že podám ruku několika nejbližším, kteří jsou v dosahu, nepobíhám po kostele a tím, že podávám ruku těm nejbližším kolem mě, tak dávám najevo: „Chci být v pokoji se všemi lidmi, chci být ten, kdo pokoj Boží předává dál. Při tom se většinou říká: „Pokoj tobě!“, nebo „Pokoj vám!“.
Ministranti ve Vranově si z toho v určitém období dělávali legraci a říkali mně „Pokoj v hrobě!“ a ptal jsem se, proč to neříkají naší sakristiánce a tak se culili a říkali: „To si nedovolíme.“ A jednou jsme tady měli na praxi bohoslovce a jistý ministrant mu při pozdravení pokoje říká: „Pokoj v hrobě!“ A tento bohoslovec Michal Seknička mu říká: „Až po tobě.“
To pozdravení dáváme také jménem ostatních a je to vlastně to, že jménem ostatních přinášíme usmíření tomu, kdo je vedle nás, že mu chceme projevit, že patříme do jedné rodiny Božích dětí. Jak ke to smutné, když někdo nechce druhému při mši svaté podat ruku… Tím pádem dává najevo, že ho nehodlá vnímat jako bratra, jako sestru. Ještě bych se pozastavil u toho, kdy se to pozdravení pokoje koná – už jsem řekl, že krátce před svatým přijímáním, abychom Krista přijímali jako ti, kdo žijí v míru s ostatními, kdo se snaží mít pěkné vztahy a tím ještě připravit svou duši, aby On mohl přijít k nám, kteří nejsme rozhádaní, znepřátelení, znesváření. Ten pokoj pak máme přenášet i dál, i vůči těm, kterým jsme tu ruku při mši svaté zrovna nepodali, ale s kterými máme mít tento vztah pozdravení pokoje.
Amen.