Humberk je méně známé poutní místo s půvabným okolím jižního cípu Vysočiny. Mariánští ctitelé sem na poutě přicházejí vícekrát za rok. Jako řada podobných míst vzniklo toto poutní místo z vděčnosti uzdraveného šlechtice. Tady šlo
o člena vlivného, původně italského rodu Thurnů.
DOKONALE UZDRAVENÉ OČI
Hrabě Karel Maxmilián, vzdálený příbuzný jednoho z vůdců stavovského povstání, byl na rozdíl od Jindřicha Matyáše Thurna, který zemřel roku 1640 jako uprchlík v Estonsku, katolíkem. Náš příběh začíná o dvanáct let později, když se Karlova ovdovělá maminka Maxmiliána z Lichtenštejna nastěhovala spolu se synem do zámku v Krasonicích nedaleko Želetavy. Mladý hrabě zde byl v sedmnácti letech postižen nespecifikovaným očním neduhem a podle dobových záznamů se lékaři reálně obávali oslepnutí. Písmák, který zaznamenal historii rodu, vypráví o chlapcově živém snu. Viděl prý v něm menší kopec se starou lípou, na níž visel obrázek Panny Marie a nedaleko vyvěral pramen. Mladík to místo opravdu našel, pravidelně zde na kolenou vyprošoval své uzdravení a omýval si nemocné oči. Slíbil, že pokud se uzdraví, postaví Matce Boží kapli. K údivu jeho lékařů nemoc opravdu postupně ustoupila a šlechticův zrak byl pak již trvale zdravý.
LIDÉ SE UČILI DĚKOVAT
Svůj slib splnil Karel Maxmilián Thurn roku 1664, kdy nechal vybudovat malou kapli s věží a zvonem. Vykonal také pouť do Itálie, z níž do kaple přivezl obraz Panny Marie s Dítětem.
Později se stal významným politikem, nositelem Řádu zlatého rouna, který mimo jiné vynikl jako moravský zemský hejtman. S manželkou, Annou Dorotheou de Souches, dcerou maršála a hrdiny obrany Brna proti Švédům, měli dvanáct dětí, z nichž Jan Křtitel Matyáš se stal olomouckým kanovníkem a na nějaký čas byl i proboštem brněnské kapituly. Celá tato rodinná větev Thurnů šla prostým lidem příkladem a pravidelně přicházela do kaple na vršku, který nazvala Humberkem, děkovat Bohu za všechny milosti a prosit Pannu Marii o další přímluvy. Odrazem této zbožnosti se staly poutě, které na tato místa začali pravidelně konat obyvatelé Krasonic i širokého okolí. Kaple nestačila a brzy se dočkala rozšíření.
Přišel však rok 1784 a s ním císařský zákaz poutí. Mariánská kaple byla ponechána svému osudu a rozbitými okny profukoval severák. U zamčených dveří sice jednotliví lidé nepřestávali hledat pomoc a radu nebeské Matky, trvalo však plných 70 let, než mohlo dojít k obnovení svatyně i poutí. Tomuto procesu už významně pomohli členové nedalekého premonstrátského kláštera v Nové Říši.
PANNĚ MARII S LÁSKOU
„Byl to právě člen našeho konventu a krasonický duchovní správce P. Emmanuel Dressler, kdo vyřídil v brněnské konzistoři povolení opravy kaple a organizace nových poutí. Znovuvysvěcení opravené kaple se pak uskutečnilo v roce 1858 za veliké účasti lidí ze širokého okolí,“ vypráví současný opat novoříšské kanonie premonstrátů Marian Rudolf Kosík.
Davy lidí, které na poutě přicházely, však nutily řeholníky k zamyšlení nad stavbou nové, prostornější kaple. Na jaře roku 1901 došlo k poklepu na základní kámen a už v září byla novogotická kaple hotová. Jak zachytili kronikáři, dílo se tak dobře dařilo proto, že všichni, kdo se na něm podíleli, pracovali s hlubokou úctou k Bohu a s láskou k jeho Matce. Každý den začínali modlitbou před mariánským obrazem, stejně tak před jídlem nebo když z obce uslyšeli hlas zvonu. A nikomu prý nevyšlo z úst špatné slovo.
O oblibě Matky Boží Humberské svědčí účast deseti tisíc věřících při svěcené nové kaple. Obřad vykonal opat z Nové Říše Josef Pavel Karásek a pak v krátké době navštívili kapli brněnští biskupové František Bauer a jeho nástupce Pavel Huyn. Oba vyjádřili obdiv nad její krásou.
NĚKDO JE ŠTĚDRÝ, JINÝ KRADE
Nekonaly se žádné sbírky. Rok před stavbou totiž kraj postihlo neštěstí v podobě krupobití, které zničilo téměř kompletní úrodu, panovala nouze. Kapli si přesto lidé zaplatili sami. Krasonický farář Černý, který budování řídil a vedl si pečlivé záznamy, píše, že během roku 1901 mu věřící na tento účel přímo na faru přinesli 8 202 zlatých a půl krejcaru. To stačilo na celou stavbu a ještě přes 200 zlatých zůstalo na Fondu kaple humberské.
Oltář poutní kaple vytvořil řezbář Josef Svoboda z Velké Bíteše a umístil sem kopii původního obrazu Panny Marie. Protože je kaple cílem opakovaných zlodějských útoků, zůstává nyní historický obraz z roku 1672 v bezpečí kaple novoříšského kláštera a bratři před ním denně konají svoje modlitby.
Kaple byla poprvé vyloupena už v září 1777, pak v letech 1827, 1828 a 1831. Velkou škodu udělal neznámý nenávistný pachatel v září 1861, kdy okradl milostný mariánský obraz o mnoho votivních darů, rozbil několik soch, a ještě roztrhal oltářní plachtu. Také oltářní obraz byl několikrát poškozen. Při posledních dvou krádežích roku 2000 ještě zmizelo několik dřevěných soch.
Na svatokrádežích se podílel i c.k. vojenský erár, který na humberské věži v roce 1917 ponechal jediný maličký zvon a ze dvou velkých udělal stroje na zabíjení lidí. Stejný osud čekal za druhé světové války zvony nově pořízené. Dnes tak vstříc poutníkům může znít hlas jediného menšího zvonu z roku 1952…
HLAVNÍM KAZATELEM STOJAN
Z umělecké výzdoby kaple stojí za zmínku vnější mosazný reliéf Panny Marie od sochaře Josefa Axmana. V roce 1935 jej požehnal novoříšský opat Pavel Souček, který o necelých osm let později zemřel s dalšími čtyřmi spolubratry krutou smrtí v Osvětimi.
Průčelí kaple zdobí ještě pamětní deska, připomínající významného humberského poutníka Antonína Cyrila Stojana. Pozdější olomoucký arcibiskup rád na Novoříšsko přijížděl za svým přítelem a spolupracovníkem, pozdějším opatem Norbertem Františkem Drápalíkem. Při poutích na Humberku býval Stojan slavnostním kazatelem.
Poutě tu byly zakazovány opětovaně. Začalo to za císaře Josefa, pokračovalo za nacistické okupace a ani totalitní komunistický režim poutím nepřál. Lidé ale zůstali mariánské tradici věrni a vždy se při nejbližší příležitosti vraceli. Hlavní ze současných poutí je na počátku září, kdy slavnostní mši
svatou na prostranství před kaplí pravidelně přichází celebrovat biskup Pavel Posád, rodák z blízkého Budkova.
text: Václav Štaud, vyšlo v časopisu Immaculata, 4|2019|č. 162, foto: www.cirkevnituristika.cz
