Tato upozornění, která Ježíš přednáší v evangeliu podle Lukáše, potřebujeme brát vážně. Nesmíme patřit mezi ty, kteří se budou bát zkázy světa. V podstatě my, křesťané, bychom měli tyto skutečnosti žít tak, abychom se nebáli zkázy světa, ale abychom se báli vlastní zkázy, svého vlastního zničení...
V té době řekl Ježíš učedníkům: „
Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“
Když si člověk poprvé přečte tento evangelijní úryvek, může ho téměř zachvátit určitý strach. Slyšeli jsme zde závažná konstatování, můžeme dokonce říci i hrozby. Chápejme, že
Bůh nemá úmysl nám vyhrožovat, ale zatřást námi, probudit nás z naší ospalosti, vytrhnout nás z našich návyků, z naší ležérnosti. Protože tady Bůh jasně říká, že budou určitá znamení, která my musíme rozpoznat a pochopit, že je čas naší záhuby, konce našeho života, naší pozemské existence, že klepe na dveře našeho života. Proto nás
Bůh upozorňuje, abychom si opravdu promysleli, jestli se můžeme zachránit. Myslíme-li na svůj konec nebo žijeme jako že se nic nestane a nic neděje.
Neustále se můžeme, drazí čtenáři, divit, věřím, že se mnou snad i souhlasíte, že
existuje bezpočet lidí, kteří žijí jako by Boha nebylo. A když žiješ skutečnost, že Bůh není, pak je v podstatě
všechno dovoleno. Člověk nemá žádné morální závazky, pak přizpůsobuje svůj život nějakým normám a stylům chování, které jsou možná momentálně všeobecně uznávané.
Jestli není Bůh v životě člověka, jestli je všechno dovoleno, potřebujeme jasná znamení, lidské zkázy, sebezničení, konce, podpisování vlastní zkázy svými vlastními rozhodnutími. A to se děje dokonce pod heslem života! Vidíte tady logiku? Ti, kteří popírají Boha nebo Ho dávají někam na okraj svého života, někde na čekání, tak ti stále prohlašují, že chtějí žít, že jim Bůh omezuje svobodu, že je nenechává žít tak jak oni si myslí, že by se mělo žít. A pak vidíme na druhou stranu, že právě takoví, kteří myslí, že žijí, ztrácejí klíčící základy věčného života. Jak zlo, jak hřích, jak slast toho pozemského přivádí člověka do paradoxnosti vlastní nelogičnosti života. Bez Boha je život bez vize, bez naděje, bez možnosti, abychom skutečně ne jenom teď, ale co je mnohem důležitější, na věčnosti žijeme základy věčného života, který je nepomíjející.
Tato upozornění, která Ježíš přednáší v evangeliu podle Lukáše, potřebujeme brát vážně. Nesmíme patřit mezi ty, kteří se budou bát zkázy světa. V podstatě my, křesťané věřící v blaženou naději a druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista,
my bychom měli tyto skutečnosti žít tak, abychom se nebáli zkázy světa, ale abychom se báli vlastní zkázy, svého vlastního zničení. To zdůrazňovat. My z toho nemáme nic, jestli celý svět vydrží nebo bude zničený, my jsme povolaní uvažovat, co bude s námi, protože my v sobě nosíme svoji zkázu nebo svoje vyzdvižení do věčné slávy. To co říkal Ježíš:
Jeruzaléme, Jeruzaléme v tobě je tvoje zkáza... Nikde jinde není. Všechno to, co se děje kolem nás, se ve skutečnosti děje v nás. Je podivuhodné jak my, křesťané,
nebereme vážně Boží výtky, napomenutí, která nám sděluje s jediným úmyslem: Tolik tě miluji člověče, že si nepřeji, abys byl zavržen. Opakuji ještě jednou – tohle je velmi důležité:
Všechno, na co nás Bůh upozorňuje, se děje s následujícím úmyslem a záměrem Božím: Tolik tě člověče miluji, že tě volám, abys nebyl zavržený, abys se neztratil, abys nešel širokou cestou, která tě vede do zkázy, ale abys se rozhodl pro cestu obrácení a změny svého života.
Když si vezmeme příklad letů letadel, pak můžeme vidět, že ze země pilotovi přicházejí hlášky, že je různé proudění, že se něco děje v přírodě, že jsou špatné povětrnostní podmínky, hrozí silné větry a pilot dostává nařízení:
Změňte kurz letu! Musíte upravit směr, nemůžete jet dál tím směrem, kterým jste chtěli jet. Proč? Protože jsou špatné povětrnostní podmínky, větry, nečas, mlha... Stejně tak při plavbě na moři: povětří, vlny, proudy –
musíš změnit kurz! Změň způsob plavby, už nemůžeš pokračovat dál tak jak jsi si plánoval, jak jsi myslel. A kapitáni poslouchají nařízení a mění způsob a směr plavby či letu.
A drahý Bože, jak my můžeme žít a neposlouchat Tvoje nařízení!? Ty nám říkáš:
Změňte kurz! Tak jak letíte už letět nemůžete. Tak jak plujete, už dál plout nemůžete. Potopíte se! Musíte měnit kurz! Přichází silný protivítr! Přichází zlo, přicházejí zkoušky, přicházejí vlny, přicházejí zemětřesení, přicházejí katastrofy jak přírodní, tak chemické. Katastrofa je za dveřmi! A my lidé si dál jdeme stejnou cestou. Ježíš nás jasně upozornil v evangeliu podle Lukáše, jestli jste to nepochopili: Opravdu, mocnosti nebeské se zachvějí a pak uvidí Syna člověka jak přichází v oblaku s velikou mocí a slávou a až se to všechno začne dít, vstaňte a vzpřimte se a pozvedněte hlavu, protože se přibližuje vaše vykoupení!
A potom dále Bůh pokračuje - toho je velmi důležité si povšimnout –
co nám Bůh říká, abychom dělali: Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past na všechny obyvatele této země. Může být, drazí čtenáři ještě jasnější upozornění než toto? Já nevím, co by to Bůh mohl jasněji a vážněji a chcete-li i naléhavěji vyslovit v souvislosti s potřebou naléhavé proměny našeho života než jak je to tady řečeno. V souvislosti s potřebou změny našeho kurzu pohybu, našeho životního letu, naší životní plavby!
Bůh nás miluje, proto nás kárá! Bůh nás miluje, proto nás upozorňuje, abychom se nezhroutili na pozvání zla do jámy hrobu, ale abychom se pozvedli a žili jako oslavené děti svého věčného, mocného Boha, našeho Pána Ježíše Krista!
Vidíte, tady se upozorňuje na
opilství.
Já vím, že mnozí, kteří teď posloucháte, máte v rodině někoho blízkého, kdo onemocněl z alkoholu. ONEMOCNĚL! Alkoholizmus je nemoc! To je zapotřebí léčit! Věřte, že nesete těžký kříž. Není vám lehko. Zkoušejte se modlit a hovořit se svým nemocným alkoholizmem trpícím členem rodiny a zkoušejte mu radit, aby se rozhodl pro terapii pro léčení. To je výzva, abychom nebyli ztracení. Chraňte se opilství. Chraňte se vy, drazí mladí, vy, drazí rodiče! Dohlédněte na to, co vaše děti konzumují, když odcházejí do města. Často vídám fotografie z našich diskoklubů. Před nimi stojí lahve nejsilnějšího, nejostřejšího alkoholu. Lahve, ne sklenice! Kam tohle vede? K opilství. Proto Bůh upozorňuje: Chraňte se opilství, protože z opilství přichází násilí, přichází nadávky, často přichází hádky, rvačky, často rozvrat v rodině... Zlo přes alkohol často vchází do našich domů, do našich rodin a ničí všechno!
Dále je řečeno –
chraňte se přejídání.
Mně osobně jdou na nervy časté televizní pořady o gastronomii, o jídle, vaření, soutěže a tak dále. Ne jen, že je to urážka pro ty, kteří nemohou týdně koupit ani kilo masa, ale vede nás to do určitého hedonistického stylu života. Co jsme snědli. Co jsme vypili, jak jsme se pobavili. A to je daleko i od smyslu a zralého způsobu života a uvažování. Jak je nějaké takové rodině, která se v televizi dívá na takové pořady o tom, jak se připravují nákladné speciality a oni mohou doma jen něco skromného povečeřet.
Drazí posluchači, drazí čtenáři, drazí věřící, drazí moji přátelé, jestliže nejste věřící.
Musíme všichni společně otevírat oči a rozpoznávat ta znamení, která nás odvádějí cestou žaludku a odvádějí nás od cesty srdce, od cesty lásky, odvádějí nás od duše a přetvářejí nás v břicha, nafouklá, přecpaná břicha. A v takovémto hedonistickém stylu života může člověk těžko uvažovat o lidech potřebných pomoci, vést meditativně intelektuální život, protože
hrubneme přes své žaludky a to nás dovádí do rozvratného způsobu života. Tak nás tu Bůh vyzývá, abychom se nenechali unavit všemi svými životními starostmi. Všechny své starosti svěřte mně, říká Ježíš. Všechny starosti svěřte mně. Proč se stísněně staráte.
Vždyť svojí starostí nemůžeme dodat svému životu ani loket. Nemůžeme přidat nic. Angažovanost v životě ano, ale stísněné starání se ne – ve smyslu, že nás zachvátí zoufalství. K tomu nás vyzývá Bůh, protože opravdu nebudeme mít žádný zvonek, který nás bude upozorňovat: Hle, přišel okamžik, že si Bůh vezme tvoji duši. Protože
říká Ježíš – mnohé zaskočí... Co to znamená, když tě zaskočí? Že nejsi připravený, že tě překvapilo, že jsi neočekával, že jsi vůbec nic neudělal, aby jsi očekával ten okamžik, kdy Bůh vejde do tvého života. Proto
je pro nás jako lidi a jako věřící opravdu důležité žít poselství, která nám Bůh dává, poselství ve kterých se budeme moci opravdu spolehnout na Boha. Ne na sebe, ale na Boha se spolehnout. Člověk je vždycky nejistý, když se spoléhá sám na sebe.
Říká se, že jedna stařena úplně sehnutá vešla do lékárny. Jeden mladík to sledoval, jak vchází do lékárny sehnutá skoro do pasu. Potom jí viděl, jak vyšla z lékárny a ona se vzpřímila, už nebyla sehnutá jako dříve. A ten mladík se jí zeptal: Jaký jsi to dostala lék, že jsi se mohla tak rychle vzpřímit!? A stařena odpověděla: Ale já nedostala žádný lék! Jenom mi dali trochu vyšší hůl...!
Jaká je naše opora? Jestli jsou naše opory nízké, ubohé, smutné... , nízké vášně – pak budeme sehnutí, ubozí... My potřebujeme vyšší oporu a Bůh nám dal tu oporu. On je naše opora. A Bůh nám dal mnohé lidi, aby byli naší oporou v životě, kteří nám budou poskytovat slova útěchy a naděje, porozumění, rozhovoru, polibku. To jsou opory, které potřebujeme poznávat. Ty jsou především v naší blízkosti, v našem nejbližším okolí, v naší rodině. Když opřeme svůj život o Pána pak se nám jistě bude mnohem snadněji žít.
Jeden vlivný americký kardinál – je možné říci, že je po papežovi jeden z nejvlivnějších v hierarchii Církve – to je arcibiskup New Yorku a
předseda Biskupské konference USA, Timothy Michael Dolan, on vyzval prvořadě svoje bratry biskupy k obrácení a duchovní obnově. Tedy kardinál, biskup, vyzývá v roce víry k obrácení nejdříve biskupy skrze svátost pokání a usmíření a vzkazuje:
Nemůžeme mluvit o nové evangelizaci bez upřímné touhy po vlastním obrácením. Tedy nová evangelizace má vždycky začít u mne u tebe, u nás, u konkrétního člověka. A dále je zajímavé jak ten arcibiskup Dolan statečně vystupoval v americké společnosti při tiskové konferenci a sděloval i nově zvolenému prezidentu Obamovi a všem ve strukturách společnosti, že
neexistuje způsob, jak by Církev udělala určité kompromisy, které by koketovaly s nemorálním způsobem života, zlem a hříchem.
Ale před tím než to vyjádřil vyzval celý národ, každého člověka, všechny lidi, abychom se snažili žít tři skutečnosti. Já je zde pro vás uvedu.
Tedy
první věcí je, říká biskup: Nemůžeme proměnit kulturu - kultura je mentalita uvažování, prostředí – nemorálností, zlem a hříchem.
Nemůžeme změnit kulturu, jestliže předem nedopustíme, aby Ježíš proměnil nás. Tedy proměna se děje v nás. Nemůžeme být v dialogu s druhými, jestli předem nejsme v dialogu s Ním, s Ježíšem. A nemůžeme druhým předkládat nějaké výzvy, jestliže jsme nejdříve nedopustili Ježíšovi, aby On vyzval nás. Tato tři prohlášení jsou, řekl bych, novou abecedou toho co bychom my křesťané měli dělat v současném světě. Mentalita Ježíše Krista. Uvažovat jako Ježíš uvažuje, jednat jako Ježíš jedná, milovat jak Ježíš miluje. Odpouštět jako Ježíš odpouští. Konat skutky jaké Ježíš činí.
Nemůžeme měnit mentalitu tohoto světa. Můžeme jako psi štěkat na celou civilizaci, na celé lidstvo, celý svět, politické soustavy, nemorální zákony, ale proměny skutečně nastanou až od té chvíle, kdy my začneme žít mentalitu Ježíše Krista.
Potom
to druhé, kde se stále mluví o nějakém dialogu, přibližování se, tolerantnosti, to jsou všechno
krásné projekty, ale zůstanou nedokončené, pokud my nevstoupíme nejdříve do dialogu s Bohem. My nemáme co vzkazovat lidstvu bez dialogu s Tím, který má slova věčného života - s Ježíšem Kristem. Nejdříve dialog s Kristem a tehdy, když se toto uskuteční, pak dialog s ostatními lidmi kolem nás, kteří myslí úplně jinak než smýšlíme my a kteří mají úplně jiné přesvědčení i životní zkušenosti.
A
za třetí kardinál Dolan dělá závěry, že my
musíme být zcela zapálení Ježíšem. Jak máme my být podnětem pro tento svět, jestliže jsme sami nonšalantní, nezapálení, bez zájmu o Boží slovo, bez zájmu o kázání, jestli je nám těžké jít na mši svatou. Jestli kněz mši svatou odslouží bez zájmu, nevnese do ní sebe s veškerým zápalem. Rozumí se samo sebou, že ho věřící nebudou ani poslouchat. Když ho neposlouchají, on je z toho jakoby zklamaný. To je všechno propojené.
My musíme dávat všechno ze sebe. Co? Jenom to co máme. Není vůbec důležité jestli zazáříme. Tím se nikdy nesmíme pyšnit. To málo srdce, to málo duše, co máme v sobě být zapálení Ježíšem Kristem, abychom druhým mohli být výzvou. Jinak to budou prázdné řeči.
A potom dále kardinál Dolan pokračoval, že my
stále mluvíme o tom, že jsou nějaké problémy ve světě. Dobře, jsou. Ale on cituje křesťanského apologetu Chestrtona, který říká přibližně toto:
Odpovědí na otázky, co je s tímto světem, jsou jenom slova – JÁ JSEM PROBLÉM. Musíme se obrátit sami k sobě, vidět co můžeme změnit, abychom se proměnili, abychom byli jiní, abychom skutečně žili ke slávě Boha Otce, který nás stvořil.
A na závěr,
co je velmi důležité v kontextu se světem ve kterém žijeme a kde je vyvíjen nátlak na Církev, aby ustupovala, aby liberalizovala svoji společnost, aby dovolila, aby se páchalo zlo – k tomu říká kardinál:
Jediná věc, kterou nejsme ochotní udělat, je poddat se. Nepůjdeme proti vlastnímu svědomí! Řekl bych, že žádné dveře nejsou zavřené, kromě těch, které vedou k ustoupení od našich principů. Všechny brány jsou uzavřené pro ty, kteří myslí, že budou měnit zásady Ježíše Krista vyjadřující mentalitu Jeho myšlení a toho, co učí Církev katolická. V tomto směru není poddání se, nejsou kompromisy.
A co oni požadovali? V Americe žádali, aby se uzákonilo, aby i křesťanské, katolické instituce dávaly zdravotní pojištění za své zaměstnance na to, aby z toho mohli hradit umělé oplodnění nebo potraty. Představte si, kam to už došlo! V Americe Církev podporuje mnohé kulturně vědecké a společenské a charitativní instituce a
teď bylo požadováno, aby Církev platila svým zaměstnancům, kteří pracují v katolických ústavech, aby mohli z těch poplatků hradit potraty! Tedy z toho by vyplynulo, že by Církev financovala zabíjení dětí! Jak zlo působí nepřímou cestou.
A kardinál Dolan s rozhodností říká:
V tomhle nejsou kompromisy, neexistuje poddání se a zrada principů. O všem můžeme diskutovat. Otevřené jsou všechny dveře, ale tyto dveře jsou stále uzavřené pro ty, kteří si přejí, abychom překročili to, co je zásadní a na čem spočívá náš život.
A proto bych já, drazí posluchači, chtěl, abychom se zamysleli nad svými zásadami. Jaké máme zásady, jak si s nimi pohráváme, které dveře jsou otevřené a kde není kompromis ve vztahu k našemu přesvědčení a k našemu vztahu k Ježíšovi, aby nás opravdu nezavedli na špatnou cestu, aby z nás nedělali blázny, protože zlo omamně šíří svoje nabídky.
(přeloženo ze zvukového záznamu)
Převzato z
https://www.medzugorje-dve-srdce-monika-stampfelova.cz/,
článek z 15. 6. 2022
naleznete
zde.
| Zdroj: wwww.medzugorje-dve-srdce...