Zamyšlení nad evangeliem 13.neděle v mezidobí - cyklus C
Když se přibližovala doba Ježíšovi smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili noclech. Ale samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl:“Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ (Lk 9,51-62)
„Dříve narození“, kteří měli možnost pozorovat své bližní v různých situacích, znají, „opatrné občany“. Za války opatrní naříkali: proč se organizuje odboj, proč partyzáni nesedí doma, proč existuje londýnská válka, vždyť nás tito ztřeštěnci přivádějí do neštěstí. Není moudřejší klidně sedět doma, pilně pracovat pro válečnou mašinérii, čekat, jak válka dopadne? Nebo po „únoru“? Není moudřejší vstoupit do strany, na schůzích vše schvalovat, od kostela se distancovat, přizpůsobit se,“vždyť taková nastala doba?“
Leckteří současní křesťané se také dávají slyšet: proč církev, proč papež stále hájí životy nenarozených, odsuzuje potraty a antikoncepci? Což nevidí nebezpečí přelidnění? Svým jednáním jen církvi škodí, vždyť se lidé odvracejí od víry! A co jiné otázky, jako moderní teologie, která se přizpůsobuje světu? Což ona to myslí špatně?
Dnešní slova Pána Ježíše nám dávají jasnou odpověď. Spasitel nepotřebuje slabé, nerozhodné křesťany, kteří by se chtěli přizpůsobovat světu. Ježíš žádá rozhodnost!
Slyšeli jsme o poslední cestě Kristově z Galileje do Judska, do Jeruzaléma. Již sama volba cesty svědčí o jeho rozhodnutí. „Čistá cesta“ vedl mimo území Samarie. Pravověrný Izraelita se nechtěl pošpinit stykem s pohanskými samaritány. Ježíš volí tuto nepříjemnou trasu. Na této cestě potkává několik lidí, kteří nám budou poučením.
Kdosi mu řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš“. Za návštěvy svatého otce Jana Pavla II. v Olomouci mnozí nadšeně tleskali, volali. Tleskají však a volají i nyní doma? Není to chvilkové vzplanutí, bez kladných následků? To bez obalu říká Pán Ježíš onomu nadšenci. Víš, co tě čeká, když půjdeš se mnou? Vždyť já jsem bezdomovec, já někdy nevím, kde budu večer spát. Ano, být křesťanem, to vyžaduje oběti! Kde jsou mladí lidé, kteří by byli ochotni následovat Krista jako kněží, jako řeholní sestry? Kde jsou rodiče, kteří chtějí opravdově katolicky vychovávat lidi, kde manželé, kteří ochotně přijmou děti od Pána Boha?
Situace na cestě se mění. Ne člověk volá Ježíše, ale Ježíš se obrací na někoho: „Pojď za mnou!“ Ten odpovídá: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Tedy – já neodmítám volání, ale musím nejprve vyřídit své lidské záležitosti…
To je ono dnešní: já vím, že bych měl jít v neděli na mši svatou, ale já si potřebuji odpočinout, pospat si. Vím, že bych si měl alespoň občas přečíst něco z Písma svatého, nějakou katolickou knížku, něco rozjímat, ale vždyť já nemám čas, ta televize zabírá tolik času!...
Další řekl: „Půjdu za tebou, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Odpověď: „Nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.“ K těm patří ti, kdo by chtěli jít za Kristem, současně však dávají na názory světa a chtěli by se stále přizpůsobovat světu, rozmělňovat Kristovo učení, rozmělňovat poselství církve.
Kristus potřebuje jen uvědomělé, rozhodné učedníky.
Jezuita, P. Leppich, vypráví: Prapor stál v nástupu. Kapitán, zuřivý hitlerovec, nepřítel církve, stál před vojáky a ukazoval růženec. S pošklebkem se ptal: Komu patří tato věcička? Mlčení. Kapitán se začíná posmívat, někteří vojáci, a byli zde vesměs katolíci, se úlisně smějí. Tu najednou vystoupí praporčík a hlasitě hlásí: tento růženec je můj! Nebyl jeho, ale svou statečností utišil pošklebky velitele i zbabělých vojáků. Kristus vyžaduje odvahu!
Kdosi napsal: „Katolíci v době klidu horují pro náboženství, v době pronásledování spálí zavčas modlitební knížku, náboženské učebnice hodí do sběru papíru, přeruší styk s knězem a vyčkávají, až zase přijde církev do módy.“
Patříš k nim?
