FATYM.com nabízí:
AMIMS.net nabízí:
TV-MIS.cz nabízí:
ABCD.fatym.com nabízí:
Milujte se! nabízí:
Spřátelené weby:
|
Rozalia Celakowna: národy, které uznají Krista jako svého Pána a krále budou zachráněny

Věděli jste, že v Polsku byl v r. 2016 slavnostním aktem za přítomnosti polského prezidenta, mnoha členů vlády a tisíců věřících Kristus král uznán za krále polského národa? Co to vlastně intronizace Krista krále je?
V tomto článku vám nabízíme krátký životopis Rozalie spolu se zápisky z jejích osobních deníků, kde se můžete dozvědět více o intronizaci.
Intronizace má původ v u nás poměrně velmi rozšířené úctě k Božskému Srdci Ježíšovu. Intronizace znamená, že Církev společně s vládou uzná za krále jejich země Ježíše Krista. Zásluhy na intronizaci v Polsku má polská mystička Rozalia Celakowna. Pán Ježíš, který sám prosí o intronizaci, slibuje i to, že národy, které vykonají akt intronizace, budou v nejbližší válce uchráněny.
Rozalie se narodila v Jachowce 19.září 1901 z otce Tomasze a matky Joanny, rozené Kachnic Celaków. Z osmi dětí byla nejstarším dítětem.
Svědomité zachovávání Božích přikázání – říkali její rodiče – a plnění povinností svého stavu – to je pobožnost, nikoli vysedávání v kostele se zanedbáváním svých povinností. Nikdy nic nedělej, aby ses připodobnila lidem – napomínala Rózu matka – ale napodobuj Pána Ježíše.
V rodném domě jí bylo dobře, přesto se cítila svázaná jako ve vězení. Nemohla denně přistupovat ke Stolu Páně. Řekla tedy rodičům, že musí odejít z domova. Nejednou se jí zdálo, že ji Ježíš volá: Neboj se! Bojuj odvážně u Mého Srdce, ze kterého budeš čerpat sílu na celý svůj život. Obdržíš milost, že si zamiluješ utrpení podobně, jako jsem si ho já zamiloval.
Otec a matka s opuštěním domu nesouhlasili. Nakonec rozhořčená matka Joanna řekla dceři: „ Jdi! Ale uvidíš, že děláš špatně. Jednáš, jako kdybys neměla otce a matku.“
Rozálie už víc neslyšela. Ježíš, kvůli kterému opouštěla dům, se zmocnil její duše.
V květnu 1925 přijali Rozálii do práce v Nemocnici sv. Lazara na chirurgickém oddělení. 1. června toho roku byla přeložena na oddělení kožních a pohlavních chorob.
První den pobytu mezi nemocnými slyšela během modlitby slova, která vyslovil nepopsatelně sladký tajemný vnitřní hlas: Mé dítě! V nemocnici je místo pro tebe vybráno pro Tebe z mé vůle.
Později k ní promluvil Pán Ježíš: Poslouchej, Mé dítě! Máš si oblíbit celým srdcem život ve skrytosti, zapomenutý; takovou práci, která nemá žádné uznání a význam v lidských očích. Unikej od hlasitých činů, kterými se lidé utěšují, neboť takové činy obvykle nemají žádný význam v Mých očích, neboť jsou zkažené sebeláskou.
Dále se Pán Ježíš zeptal: A jaký život jsem žil Já v Nazaretě 30 let?
Odpověděla jsem, že vím jen tolik, co nám říká svaté Evangelium, že Pán Ježíš žil život ve skrytosti, poslušný Nejsvětější Panně Marii i svatému Josefovi.
Pán Ježíš odpověděl, že ano.
Dále Pán Ježíš řekl: Máš na tomto místě mnoho práce.
Po chvíli mě Pán Ježíš zavedl nad ohromnou propast,
plnou hniloby a ohavností a dal mi pochopit,
že je to lidské srdce, poskvrněné nečistým hříchem.
Pán Ježíš mi kázal pracovat na tom místě s úmyslem obrácení těch padlých duší a kázal mi zapamatovat si na celý život, že moje práce i život na tom místě skončí. Potom jsem si byla vědoma toho, že Pán Ježíš je při mně.
Můj důchod i výplata je Boží Vůle. (Rozálie)
Víš, dítě Mé, nyní Ti odhalím tajemství utrpení. Utrpení je tak velká milost, že to nikdo z lidí dostatečně nepochopí: větší, než dar konat zázraky, neboť v utrpení mi duše odevzdá to, co má nejcennější: svou vůli, skrze utrpení přijaté s láskou. (…)
Dítě, svatost není nic jiného, než láska. Té lásce se naučíš žitím ve skrytosti, plném křížů a obětí. Ano, dítě moje, velmi tě miluji, proto Tě budu křižovat a zkoušet mnohočetným utrpením Mně tak známým.
Motivem její lásky k bližnímu byla láska našeho Pána Ježíše Krista: Chci sloužit všem z lásky k Pánu Ježíši.
V určitém období ji přetěžovali nadmíru službami tak, že mívala nejednou dvě noční služby po sobě, pracujíc pak i 60 hodin bez přestávky. Tyto a podobné křivdy snášela bez stížností.
K nemocným na sále často přiváděla kněze, takže během jejích nočních služeb během 20 let žádný z nich nezemřel bez svatých Svátostí, povzbudivým slovem a vroucí modlitbou hledala cestu pro jejich upřímné smíření se s Bohem.
Mé drahé dítě!
Za tvé milosrdenství a trpělivost k bližním
připojíš se rovnou ke Mně.
Umístím Tě blízko Svého Srdce,
mezi Jeho ctiteli v nebi.
Dávám souhlas Otci – psala zpovědníkovi – k veřejnému ohlášení mých hříchů i toho hrozného stavu mé duše, abych takto vynahradila Bohu za sebe. Otec může od ambónu po jménu a příjmení říci, aby všichni věděli, jaká jsem, kde jsem a odkud pocházím.
Raději by zemřela, než měla psát o sobě; nechtěla nikoho sebou obtěžovat. Avšak tím, že se ponižovala, hledala vyvýšení a oslavení Boha: Ó, Jezu… Chci trpět do skončení věků, je-li taková Tvá Vůle, kdyby jen o jednoho svatého kněze zůstalo více a jedna hříšná duše se vrátila k Tobě. Byla zapálenou patriotkou a pevně věřila v osvobození vlasti od nepřátel a v její vzkříšení v nedaleké budoucnosti.
O vyšetření neurologem Rozálie píše: Po vyšetření jsem cítila na jedné straně radost, že jsem se bez mudrování podrobila vůli mého Duchovního Otce, která je Vůlí Boží, že mě lékař důkladně vyšetřil. Pán Ježíš jako Bůh dokonale ví o tom, že neprahnu po svědectvích, ani dobré pověsti, ale udělala jsem to z lásky k Pánu Ježíši. Na druhé straně jsem cítila šílené příkoří a bolest, že nejdiskrétnější věci jsem musela říct světské osobě, že moje tajemství bylo odkryto… Před vyšetřením jsem nespala dvě noci, po vyšetření jsem nespala tři noci.
6. ledna 1944 oznámila svému duchovnímu vůdci:
Otče! V letošním roce zemřu.
Rozálie zemřela ve 2.00 po půlnoci ze 12. na 13. září, ve středu, v den zasvěcený úctě ke svatému Josefovi, kterého Rozálie milovala a kterému mnohokrát poroučela svou smrt. Její ostatky jsou pohřbeny na Rakovickém hřbitově v Krakově.
V roce 1946 byla provedena exhumace a její ostatky byly přeneseny do nového hrobu, kvartér XLVIII, hrob 9. Hrob je často navštěvovaný. Na přímluvu Boží služebnice se stalo několik zázraků. 10-leté nevidomé dívce se přímo u hrobu vrátil zrak.
Poslání: Pro Rozálii nejkrásnějším měsícem v celém roce byl červen, měsíc úcty Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které symbolizuje lásku Spasitele. Oddaná této lásce se snažila udělat všechno, co bylo v její moci, aby vynahrazovala Božskému Vykupiteli pohrdání a zapomínání ze strany většiny lidí. Ze čtvrtka na pátek v době od 23:00 do 24:00 vykonávala svatou Hodinku. Celým životem toužila vynahrazovat: milovat Ježíše za všechny, za celý nevděčný svět. Pobízela ji velká důvěra v nekonečné milosrdenství, v dobrotu a lásku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
Slyšela vnitřní výzvy do ustavičného a stále dokonalejšího oddávání lásky za lásku: Mé dítě – slyšela často ve své duši – velmi mě miluj. Ať mi tvá láska vynahradí její nedostatek u jiných duší, neboť nejsem mými stvořeními milován. Láska nahradí všechno!
Jednoho dne v lednu 1941, když vycházela z kostela, v hloubce její duše ozýval se tichý tajemný hlas: Podívej! Jak mnoho jsem vytrpěl na kříži za lidské hříchy, jaké vděčnosti se mi dostalo? Kolik duší mnou opovrhlo, dokonce i přátelé! Snad mé Srdce netrpělo tehdy nevýslovná muka z důvodu trvalé nevděčnosti? O to víc ty, dítě, vynahrazuj Mi, zvláště za kněze a za každou nevděčnost!
Touha, aby Ježíš byl poznán a milován, pálila a rozpínala Rozálino srdce. Bolelo ji urážení Boha, ztráta mnohých duší.
Od roku 1924 vkládala do svých denních modliteb prosbu, aby Ježíš rozšířil v lidských srdcích sladké království své lásky.
Ve zvláštních inspiracích, které přicházely ve formě vidění a slov, slyšela vnitřní pověření, aby spolu se svým duchovním vůdcem žádala ze všech sil o Intronizaci Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Polsku a na celém světě. Inspirace sestavené chronologicky nepotřebují vysvětlení.
Níže citované texty jsou převzaty z originálních rukopisů Rozálie.
V září roku 1937 – píše ve svých Vyznáních – jsem viděla následující věci. Nacházela jsem se duchem na Stradomii v Krakově, od ulice sv. Agnesy. Viděla jsem strašný zmatek mezi lidmi. V panice utíkali neznámými směry. Byli mezi nimi lidé všech tříd s kufry, aktovkami, balíky utíkajíc od svých prací.
S velkým údivem a zároveň strachem jsem hleděla na to množství prchajících. Vedle mě stál vážný pán. Byl obrácený směrem k prchajícím. Jeho tvář byla smutná, ale plná nejvyšší vážnosti, mající v sobě cosi nadzemského. Po chvíli obrátil oči k nebi, plný majestátu, vážnosti, klidu. Přesto se na jeho tváři zračila bolest.
S velkým respektem a úctou jsem hleděla na tu podivnou neznámou postavu, která měla v sobě cosi božského a přitažlivého pro srdce člověka. Byla jsem přesvědčená, že to není člověk ze země. Tehdy jsem se i já podívala na nebe, které začaly zakrývat strašná černá mračna. Ze západní strany se roztáhly na celé nebe. Byla jsem vyděšená, popadl mě podivný strach.
Neznámý se přiblížil a řekl: „Dívej se, dítě, na to, co se bude dít. Co teď vidíš, stane se zanedlouho realitou. Pro Polsko nastanou strašné časy. Bouře s blesky znamenají Boží trest, který potrestá polský národ za to, že se ten národ odvrátil od Boha skrze hříšné žití. Polský národ páchá strašné hříchy a zločiny, nejstrašnější z nich jsou: nečisté hříchy, vraždy a mnoho jiných hříchů.“
Usoudila jsem, že to je sv. Josefe, řekla jsem mu: „Svatý Josefe, prosím tě, řekni mi, co to všechno znamená, protože já těm věcem nerozumím.“
Neznámá osobnost se na mě podívala s dobrotou, ale nebyl to svatý Josef. Kdo to byl, nevím.
Zeptala jsem se, kdy vypukne ta válka?
Řekl, že se to stane zanedlouho, ale nesměla jsem se ho zeptat na rok, měsíc a den té katastrofy.
Najednou se stalo něco podivného: zmizely domy od Dietla po Rynek. Místo nich jsem uviděla velké náměstí, na kterém se shromažďovali lidé všech stavů. Nejvíce venkovanů s košíky, inteligenci, dělníky, Židy a jiné, kteří nosili kameny na stavbu.
Zeptala jsem se toho neznámého člověka: „Řekni mi, svatý Josefe, co budou budovat? K čemu snášejí ty kameny, cihly, písek, dřevo a jiné předměty?“
Tehdy tvář toho neznámého nabyla divného jasu a majestátu a říká mi: „Podívej, dítě, brzy se dozvíš, co zde vznikne. Odtud bude Kristus kralovat.“
Po chvíli jsem na tom náměstí uviděla sochu Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše obrovských rozměrů. Žádný dům ani kostel nelze k tomu přirovnat.
Pán Ježíš byl postaven tak vysoko, že nejen celé Polsko, ale celý svět ho mohl vidět. Jak vypadal ten pomník a jak je možné, že lidé celého světla viděli Pána Ježíše, to neumím pochopit, ani popsat, neboť věci Boží a duchovní nelze popsat lidským jazykem. Oči všech byly upřeny na Pána Ježíše, který stál v oslnivém světle nad celým světem.
U té sochy skládali oběti lidé ze všech států, také v podobě roztomilých květů bílé a červené barvy. Krásu dekorace lze přirovnat k nebi, ne k zemi.
Ten neznámý řekl, že k nohám Krista je třeba přinášet oběti: modlitby a různé oběti plynoucí z čistých srdcí i mučednictví, aby byly smyty zločinné hříchy celého světa, ne jen samého Polska, ale nejprve Polska.
Najednou se nebe vyjasnilo, zmizely všechny černé chmury. Na nebi se ukázalo slunce, měsíc i hvězdy; nebylo to obyčejné denní světlo, ale takové, které neumím popsat.
Neznámý mi řekl: „Podívej, dítě! Kristovo království přichází do Polska skrze Intronizaci.“
Po chvíli, obklopený duchovenstvem a věrnými, přišel Jeho Eminence Polský Primas. Vykonal akt zasvěcení celého Polska Nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše, počínaje slovy: „Ó, Jezu, náš Nejsladší Vykupiteli, Tvému Božskému Srdci doporučuji naši Otčinu, naše Polsko,“ dále si už nepamatuji.
Končil slovy: „Chvála buď Božímu Srdci“ atp.
Nakonec zaintonoval píseň: „Skrze bolestnou smrt, Králi věčné chvály“.
Při slovech: „Králem Králů nazývá Tě celý svět, kraluj nám, Kriste“ ten obrovský dav lidí ze všech sil křičel: „Kraluj nám, Kriste! Kraluj nám, Kriste!“
Bez přestání křičeli a tehdy Pán Ježíš svým Božským zrakem a rukama jakoby objal celé Polsko. Ruce všech, dokonce i Židů a jinověrců, byly nataženy k Pánu Ježíši.
Ještě jednou jsem slyšela hlas: „Co jsi viděla, stane se brzy, ale nejspíš je třeba hodně vytrpět!“
Toho zvláštního člověka jsem už potom neviděla. Kamsi se ode mě tajemně vzdálil, i vidění skončilo, zanechaje v mé duši hluboký pokoj a jistotu, že Pán Ježíš bude kralovat v Polsku skrze Intronizaci.
V březnu 1938 vnitřní hlas takto poučoval Rozálii: Třeba oběti za Polsko, za hříšný svět. (…) Strašné jsou hříchy polského národa. Bůh ho chce potrestat. Záchrana pro Polsko je pouze v mém Božském Srdci.
V dubnu 1939 tichý hlas Nejsvětější Panny Marie potvrdil: Záchrana pro Polsko je jen v Srdci Ježíše, Mého Syna.
A Ježíš dodal: Strašně zraňují Mé Nejsvětější Srdce hříchy proti čistotě. Žádám odčinění.
Večer 4. července 1938 v rodném domě v Jachowce, kde trávila dovolenou, měla Rozálie následující vidění:
Nacházela jsem se na vysoké hoře, na které jsem uviděla kouli podobnou glóbu, ale mnohem větší. Se zájmem jsem se na ni dívala. Podle vzhledu geografie to byl glóbus. Rozpoznávala jsem části světa a jednotlivé země. Vtom se přede mě postavil muž, vážný a majestátný. Kdo to byl, nevím. Postava se přiblížila a promluvila.
Řekl: „To je zeměkoule;“ nařídil mi jmenovat a popsat hranice částí světa a v nich jednotlivé země.
Když jsem odpověděla na otázky, pak mi hlasem plným vážnosti řekl: „Mé dítě! Za hříchy a zločiny (jmenující vraždy a zhýralosti), spáchané lidmi na celém světě, sešle Pán Bůh strašný trest. Spravedlnost Boží už to nemůže dále snést. Obstojí jen ta panství, ve kterých bude Kristus kralovat. Chcete-li zachránit svět, je třeba Intronizovat Nejsvětější Srdce Ježíšovo ve všech panstvích i národech na celém světě. Tady a jedině tady je záchrana. (…) Pamatuj na to, aby tato vážná zpráva nebyla přehlédnuta a zapomenuta… Intronizace v Polsku se musí uskutečnit.“
Rozálie si připomněla, že se obětovala Pánu Ježíši z lásky k Němu až do úplného vyčerpání v první řadě za Polsko, poté za Německo, Rusko, Španělsko a za celý svět.
V té chvíli ji postava vzala za ruku a doprovázela na druhou stranu glóbu, ukazujíc Ameriku i Austrálii mluvící s bolestí: „Copak za ty duše Kristus netrpěl? Copak ony nejsou vykoupeny Jeho Nejsvětější Krví? Je třeba, dítě, zahrnout zejména Ameriku (…) Je třeba udělat všechno proto, aby Intronizace byla vykonaná. Je to poslední úsilí Ježíšovy lásky na ty poslední časy!“
S bázní jsem se té osoby zeptala: „A Polsko obstojí?“
Odpověděla: „Polsko nezahyne, pokud přijme Krista za Krále v plném smyslu slova; podřídí-li se Božímu právu, pod právo Jeho Lásky. Jinak, mé dítě, neobstojí.“
A nakonec dosvědčil: „Vyhlašuji ti to, Mé dítě, ještě jednou, že jen ta panství nezahynou, která budou oddána Ježíšovu Srdci skrze Intronizaci, která ho uznají svým Pánem a Králem. Přijde strašná katastrofa na svět – řekl – jak hned uvidíš.“
V tu chvíli udeřila strašná rána. Koule praskla. Z jejího nitra vybuchl ohromný oheň; za ním se valila hnusná láva jako ze sopky úplně ničící všechna panství, která neuznala Krista.
Viděla jsem zničené Německo a jiné západní země Evropy. S hrůzou jsem utíkala rovnou k té osobě.
Ptám se: „Copak to je konec světa? A ten oheň a láva, jestli to je peklo?“
Dostala jsem odpověď: „To není konec světa ani peklo, ale strašná válka, která má doplnit zničení.“
Hranice Polska nebyly narušeny: Polsko zůstalo.
Ta neznámá osoba mi ještě řekla: „Panství oddaná pod panování Krista a Jeho Božského Srdce vytrvají a bude již „jeden ovčinec a jeden pastýř.“
Po těch slovech všechno zmizelo.
Po svatém přijímání na následující den jsem se ptala Pána Ježíše, co to má znamenat. Dostala jsem poučení: „Tak se, dítě, stane, když se lidstvo nevrátí k Bohu. Není třeba zanedbat úsilí o urychlení chvíle Intronizace v Polsku.“
V říjnu 1938 Rozálie slyšela poučení: „Utrpení přijaté s láskou ke Mně má neocenitelnou hodnotu. Ty, dítě, vybírej si vždy pro sebe pokoření, opovržení, poslední místo, abys Mi byla stále více podobná. (…) Cokoli se Ti stane, obětuj to, dítě, na úmysl velkého díla Intronizace v Polsku.“
V noci ze 4. na 5. prosince 1938 se mi zdálo – vyznává se – že jsem v rodném domě. Vyšla jsem na pole, lež, ó hrůza, uviděla jsem otevřené peklo, jehož hrůzy nedokážu popsat.
Velké množství ďáblů vrhalo duše do té propasti s opravdovou satanskou radostí. Jeden druhému byly jakoby konkurencí získávajíce stále více duší. Mučení dostávali podle hříchů. Nejvíce zatracených bylo za hříchy proti šestému přikázání, pak za zločiny (zbrodnie) a nenávist. Tyto tři typy hříchů byly viditelné zvláštním způsobem. Ta muka nikdo nedokáže popsat. Pouze pohled na to může člověku přinést smrt, kdyby mu nepomohla láska Boží. Do konce života nepřestane znít v mých uších pronikavý křik odsouzenců i ďáblů. Nikdy na to nezapomenu.
Na konci února 1939 Rozália píše:
Pán Ježíš mi představil následující obraz v době, kdy jsem mu vroucně předávala naši Otčinu a všechny národy světa.
Duchovním zrakem jsem uviděla polsko-německé hranice od Slezska až po Primorsko celé v ohni. Byl to děsivý pohled. Zdálo se mi, že ten oheň úplně zničí celý svět.
Po určitém čase ten oheň zachvátil celé Německo ničící ho. (…) V tom jsem slyšela v hloubce duše hlas a zároveň jsem s jistotou cítila, že se tak stane, co neumím popsat: Mé dítě! Bude strašná válka, která způsobí takové zničení. Němci upadnou. (…) Velké a strašné jsou hříchy a zločiny Polska. Spravedlnost Boží chce potrestat ten národ za hříchy, zvláště za hříchy proti čistotě, vraždy a nenávist. Ale je záchrana pro Polsko, pokud mě uzná za svého Krále a Pána v plnosti skrze Intronizaci. (…) To uznání má být potvrzeno zanecháním hříchů a úplným návratem k Bohu.
1. dubna - vyznává dále Rozália - jsem vroucně, jak jsem jen dokázala, doporučovala ty věci Pánu Ježíši k orodování Nejsvětější Panny Marie a svatého Josefa, prosíc o světlo, co mám dělat, aby ten Ježíšův požadavek byl vykonán co nejlépe a co nejdříve.
Hlas v mé duši znovu říkal: „Řekni, dítě, otci, aby napsal polskému Primasovi přes Otce Generálního představeného, aby udělal všechno pro urychlení Intronizace. Když se to stane, pak Polsko bude obranným valem křesťanství: silné a mocné, o které se rozbijí všechny nepřátelské útoky.“
Protože vize Rozálie Celakówny měly velmi závažný obsah a také její zpovědník byl přesvědčen o tom, že má před sebou duši mystičky a že její vize pocházejí od Boha, proto začíná již v roce 1938 informovat o ní svého duchovního vůdce, O. Generálního Pia Przeździeckiego na Jasné Hoře.
Pod vlivem těchto vztahů O. Generální několikrát mluvil o požadavku Intronizace s Kardinálem Primasem Hlondem a dvakrát mu psal.
V roce 1938 mu osobně doručil obšírnější paměti na Eucharistický kongres do Budapešti. Tehdy Kardinál Primas doporučil, aby Rozálii vyšetřil neurolog.
Toto nařízení splnil dr. Josef Horodenski, pozdější hlava Nemocnice sv. Lazara, ve dnech 17. a 21. září 1938. Jeho „lékařské potvrzení“ (vylučující nemoc) bylo doručeno Kardinálu Hlondovi.
Podruhé mu O. Generální poslal alarmující dopis 20. dubna 1939.
Rozálie se tehdy zase cítila stále vnitřně povzbuzována do modliteb, přinášení obětí a snášení utrpení na úmysl Intronizace, neboť – jak píše – to je velmi vážný moment v dějinách světa.
Během modlitby i práce – píše v květnu – Ježíš poučí mou nejbídnější duši, že aby Dílo Intronizace bylo rychle provedeno, jsou zapotřebí oběti. Slavné Zmrtvýchvstání Ježíše následovalo po strašných utrpeních; také příchodu Kristova Království nejprve do Polska a potom do jiných národů musí předcházet výjimečné utrpení… ze strany duší, kterých se dotkl Ježíšův požadavek.
V sobotu, 6. května 1939 slyšela stížnost: Dítě! Velmi Mě bolí nevděčnost. Potěšuj Mě a vynahrazuj! Bolí Mě obzvlášť nevděčnost osob, které jsou mi oddané a zasvěcené…
V době květnové pobožnosti u otců dominikánů přišly na mě takové chvíle – píše Rozálie – že jsem myslela na konec mého života… Studený pot vystupoval na mě ze zmučení a morálního utrpení… A znovu slyšela slova: Každé Boží dílo a každá Boží věc musí být získána utrpením, čím více chvály mají přinést Pánu Bohu, o to více problémů budou potkávat. (…) Dítě, je třeba žít ve víře a doufat! Doufat, že navzdory největším překážkám to dílo bude završeno, abyste věděli, že Já Sám konám, vy jste jen nářadí v Mých rukou. Čím více se vzdáte sebe, čím více vejdete do propasti sebezničení, tím svobodnější budete, abych mohl jednat ve vašich duších.
Na svátek Seslání Ducha Svatého, 28. května 1939, jsem Pánu Ježíši vroucně předávala dílo Intronizace.
Mé duši se představil následující obraz: Viděla jsem Pána Ježíše ve formě „Ecce Homo“ („Hle člověk“), velmi doráněného; na Jeho hlavě byla trnová koruna hluboce vbíjející trny; oblečený byl v šarlatovém plášti; rána Jeho Božského Srdce hluboce otevřená.
Pohleď, jakou bolest mi způsobují hříchy;
ty rány jsou způsobeny skrze hříchy smyslové;
trnová koruna za pýchu, aroganci, povstání proti Bohu,
opovržení i jiné hříchy.
Nemám duše, které by mě milovaly a potěšovaly.
Na tváři Pána Ježíše se zračil hluboký smutek. Pán Ježíš dal pocítit mé duši, jak moc Ho bolí lhostejnost duší obzvlášť Jemu zasvěcených, t. j. kněží a duší řeholníků.
Dítě, Maria Markéta dala znát světu Mé Srdce, vy zase tvarujete duše k modlitbě Mého Srdce. Intronizace není jen vnější formulka, ale má se uskutečnit v každé duši. V té věci je třeba hodně trpět, je třeba se stát celostní žartvou.
Při té příležitosti Pán Ježíš vyjádřil přání, aby kněží mluvili od ambonu a tam, kde se setkávají s dušemi o tom požadavku, aby tak co nejdříve přišlo Jeho Království do duší, neboť tím obnoví se svět. V tom spočívá Intronizace.
Od června 1939 Rozálie „jakousi tajemnou sílou“ cítila se vyzvána říci svému zpovědníkovi, aby prostřednictvím jeho O. Generálního na Jasné Hoře znovu prosil Kardinála Primase o urychlení aktu Intronizace v Polsku. ()
Konečně 29. srpna 1939 pod vlivem vnitřního světla porozuměla a napsala na papír v duši slyšená slova:
Sám akt obětování Polska skrze Intronizaci Mému Srdci přinese prospěch, protože skrze to se mnoho duší upřímně vrátí k Pánu Bohu, podrobuje se Jeho právu. Řekni, Mé dítě, otci, aby napsal v té věci Primasovi Polska. Nyní je nejvhodnější chvíle. Je třeba využít čas a milost.
Prvního dne války, 1. září 1939 si poznamenala:
Je první pátek měsíce. Tento den bude významný v dějinách našeho národa. O Jezu, urychli den Intronizace Svého Nejsvětějšího Srdce. Ježíš bude kralovat v Polsku skrze Intronizaci.
Slyšela v duši: Lidé mě nepochopili, proto mluvím do jejich tvrdých srdcí kulkami a bombami, a to proto, že je miluji.
Když představila Pánu Ježíši duše, které se ve stavu války nacházely v nebezpečí věčného zatracení, obdržela vysvětlení: I to všechno je z lásky, neboť je mnoho takových duší, které přes akt dokonalé lítosti najdou odpuštění…
V poznámkách z druhé poloviny září roku 1939 Rozália zapsala slova, která byla odpovědí na její otázku, proč válka způsobuje tak strašné zničení:
To je ještě málo. Copak nevíš, jaké byly a ještě jsou, hříchy?
Zlo musí být dostatečně zničeno.
V takové půdě nic dobrého nemůže vyrůst.
Všechny hříchy a zločiny musí být smyty krví.
V první polovině října 1939 si znovu zapsala bolestný vzhled Ježíše:
Podívej, dítě, jaké strašné urážky a bol mi způsobují hříchy nečisté, vraždy (dětí) i strašná nenávist, která neví, co je láska k bližnímu. (…) Už víc to nemůžu snést, musím potrestat nevděčný národ, který se nechce obrátit.
Když se v listopadu 1940 Rozálie vroucně modlila před Nejsvětější Svátostí o příchod Kristova Království, slyšela: Chci panovat v lidských srdcích. Pros o urychlení Mého Panování v duších skrze Intronizaci.
Během adorace z 5. na 6. prosince 1940 povstaly před očima Rozálie hříchy a zločiny lidské. Tehdy se zeptala Pána Ježíše:
„ Můj Nejsladší Mistře a Pane! Řekni mi, co Tě nejvíc bolí, kdo Ti způsobil to nejděsivější?
„Mé dítě! Nejvíce mě bolí lhostejnost, opovržení i zrada kněží. Modli se vroucně za ně,“ slyšela bolestný hlas.
V té chvíli mi Pán Ježíš ukázal celkový stav kněží, jejich lhostejnost, chlad, nedostatek zájmu a lásky, kterou bylo přeplněno Jeho Nejsvětější Srdce ve vztahu k Nebeskému Otci i k lidským duším.
Modli se, dítě, i skládej oběti, aby kněží byli svatými, a kterých je nedostatek.
Proto je tolik zla, že nemám svaté kněze.
Na doplnění obrazu ze zmíněných poznámek patří se zmínit sen, či vizi, kterou vypověděla své kolegyni Anne Polakové a také svému zpovědníkovi.
Před hlavní poštou v Krakově na křižovatce ulic Rozálie uviděla rakev, ve které ležel kdosi přikrytý „černým ošoupaným hadrem“.
- Kdo to umřel - ptá se nedaleko stojícího pána.
– To není mrtvý člověk, jen spí v letargii – odpověděl.
Náhle se rozezněly všechny zvony; tehdy naoko mrtvý povstal živý a pěkný. – Tím spícím člověkem a takovým hadrem zakrytým – to je Polsko – vyjasnil neznámý. – Když získá svobodu, pak bude mnohem velkolepější, než bylo.
Rozálie žila skrytý život před lidmi, z povinnosti svědomí vůči zpovědníkovi popsala své vnitřní prožitky svému zpovědníkovi, který horlivě pokračoval v díle. Ze všech sil své duše usilovala přinášet oběti na úmysl Intronizace, plná lásky, která ji stravovala.
Výraz „vraždy“ (morderstwa),
který Rozália jmenuje jako jeden z hlavních důvodů
strašného Božího trestu,
označuje POTRATY.
20. století, zvané „stoletím dítěte“ mělo by se raději přejmenovat na „století zabíjení dětí“. Zarážející statistiky nám jen zčásti nabízejí obraz reality. V meziválečném období průměrný počet úmyslných potratů byl: v Německu 500.000; v samé Paříži 80.000 – 100.000, v Belgii 150.000 – 200.000; ve Spojených Státech 2.500.000. V Polsku se počítá od 100.000 do 130.000 potratů ročně. Celkem v meziválečném období 7.000.000 potratů ročně. Někteří to číslo zdvojnásobují, protože mnoho případů se vymyká statistikám. V Polsku v meziválečném období se eviduje přes 600.000 trestných činů - potratů. ()
Sama idea Intronizace není nová, jejím kořenem je zjevení svaté Markétě Marii Alacoque. Některé země uskutečnily Intronizaci buď s oficiální účastí své vlády, nebo bez ní.
Polsko bylo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu zasvěceno Episkopátem v čele s Primasem Kardinálem E. Dalborem 27. července v roce 1920 na Jasné Hoře, před Nejsvětější Svátostí, vystavenou v kapli Matky Boží.
V následujícím roce byl vykonán nový akt zasvěcení Polska Božskému Srdci v Krakově na Malém Rynku.
Konečně na svátek Krista Krále v roce 1951 byl celý Polský národ – po téměř čtyřleté přípravě prostřednictvím zasvěcení jednotlivců a rodin – zasvěcen Srdci Ježíšovu ve všech svých svatyních. Skrytá příčina toho posledního velkého aktu spočívá v misi Rozálie…
Cílem Intronizace, jak to jasně vyplývá, mimo jiné, také z výpovědí naší mystičky, je hluboké a trvalé duchovní obrození společenství i jednotlivců, odstranění laicizace a zakořenění osobního i veřejného života v Božím právu a v nauce svaté Církve.
Zvláštní zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, byť úzce svázané s Jeho kultem, nebylo a není dosud známo za hranicemi Polska. Nezná tuto praktiku ani Francie, kde se narodila sv. Markéta Marie. Za tu ideu vděčíme Rozálii, které Spasitel o tom řekl a skrze kterou připomněl to, co přikázal sv. Markétě a co národy dosud nevyužily. Pod vlivem zjevení udělených Rozálii vzniklo v Polsku samostatné i nové „Dílo Zvláštního Zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.“
Tato praktika přináší silný a skutečný prostředek pro obnovu duší. Se zápalem a úspěchem se prosazuje v zemi již od roku 1945, získává spoustu duší. Kéž co nejdříve „ Nové Dílo“ Božího Srdce bude transplantováno i za hranicemi Polska!
Výpovědi svědků: Ze svědectví Mgr. Žofie Sławikowé:
V roce 1941, v době německé okupace, mi Rozálie vyprávěla, že před válkou majíce noční službu u nemocných, měla potíže přesvědčit jednoho člověka ve středním věku, aby se vyzpovídal a přijal sv. přijímání před smrtí. Tehdy si klekla k jeho posteli a začala se modlit Růženec.
Po několika minutách se nemocný zeptal: „ Co Paní dělá?“
„ Modlím se,“ – odpověděla.
„ Za koho?“
„ Za pána.“
„ Za mě? Já vůbec o to neprosím,“ a usnul.
Probudíc se znovu spatřil ji modlíc se i zeptal se: „ Zda nadále se Paní modlí za mě?“
„ Tak!“
A on se rozhořčil a řekl: „ Ale já si to nepřeji,“ a znovu usnul.
Když se probudil potřetí, znovu ji uviděl kleče a zeptal se: „ Zda dál se Paní modlí za mě, navzdory mým příkrým slovům?“
Ona na to: „ Tak! Neboť dobrota Boží je tak velká, že zahrnuje i pána, ačkoli tou dobrotou pohrdá.“
Tehdy ten člověk poprosil, aby zavolala kněze; vyzpovídal se, přijal Viatikum, Pomazání nemocných a po 2-3 hodinách nad ránem zemřel.
Takových příhod měla Rozálie určitě víc (…).
Dr. Adam Źychowicz: Pracovala na oddělení prostitutek. … Z mnohaletého pozorování mohu potvrdit, že Rozálie Celakówna byla člověkem s nezkazitelným charakterem.
Doslov:
Z dopisu o. mgr. Pia Przeździeckeho, generálního představeného pavlínů v Čenstochové:
Předkládajíce nyní jakoby můj testament i předsmrtnou prosbu Vaší Eminenci jako Nejdůstojnějšímu Ochránci našeho řádu, dosvědčuji, že zbytek mého života zasvěcuji i obětuji za Intronizaci Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Polsku, nevyjímaje také všechny jiné národy na světě.
Jsem starým, nad hrobem stojícím, s čistým svědomím, dobrovolně a bez sebemenšího váhání, ano, s radostí beru celou zodpovědnost nejen před vaší Eminencí, ale před naším Bohem i Soudcem, před jehož Nejsvětější Tvář mohu být povolán postavit se každým dnem, že Božské Srdce Ježíše i Nejsvětější Panna Maria jistě nadpřirozeným způsobem s láskou nám ukazuje na Intronizaci jako na spolehlivou záchranu pro Polsko a svět.
Ponížený sluha Vaší Eminence…
20. června o. Pius Przeździecki vydal „ Okružní list Otcům a Bratrům Řehole sv. Pavla prvního Poustevníka o Intronizaci srdce Ježíšova.“
V tom listu, zahrnujícím 20 stran strojopisu, ctihodný O. Generální s celým svým kněžským přesvědčením povzbuzuje své podřízené otce a bratry k horlivé úctě a lásce k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
O Rozálii píše: Této duši Pán Ježíš dal poznat v modlitbě, aby v celém našem národě – od nejvyšších úřadů i pozicí až po nejmenší – všichni skrze Intronizaci vzdávali čest Jeho Božskému Srdci, a pak Pán Ježíš naši zemi a národ obklopí svou péčí a požehnáním.
Laskavá a milosrdná je dobrota Kristova; na nás záleží, zda budeme z příslibu čerpat a přivedeme požehnání Boží na celý národ, nebo - nedej Bože - Jeho Svatou Vůli ignorovat a přitáhnout na sebe těžkou zodpovědnost.
Poznámky:
240. V encyklika Quas primas se píše o tom, že Kristus by měl být uznán za krále králů v každém panství, každou vládou.
Sv. Markéta hovoří o božském přání Nejsvětějšího Srdce, aby slavnostní intronizaci ve Francii vyhlásil sám Ludvík XIV. a přitáhl za sebou svůj královský dvůr, vojsko a celý národ.
Rozálie Celakówna uvádí, že Intronizace Božského Srdce má být provedena v každém národě, státě, nejen s Episkopátem, ale i s Vládou v čele.
246. Apoštolská Novéna není založena na tom, že se vykonají určené modlitby 9 dní, ale na získání 9 osob – bez rozdílu věku, pleti nebo stavu – pro ideu zvláštního zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu včetně skutečného zasvěcení se Jemu.
Převzato z:
Důvěřuji a věřím:
Skladaj obety, aby kňazi boli svätými - Rozalia Celakówna
Převzato z https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 14. 6. 2022 naleznete
zde.
Sdílet
| Autor: Roman Tomek |
Vydáno dne 22. 11. 2026 | 13 přečtení |
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |

| Zdroj: Slovenský dohovor za rodinu
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
|
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Znáš tiskoviny z nakladatelství A.M.I.M.S.?
Celkem hlasovalo: 37504
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
|