Aby kněží žili své poslání autenticky, musí se zbavit nezdravého perfekcionismu. A věřící musí upustit od přehnaných očekávání.
Počet nově vysvěcených kněží z roku na rok dramaticky klesá.
Důležitější je proto uvažovat o kvalitě než o kvantitě našich kněží. A ruku v ruce s tím i o nás ostatních.
Pojďme se teď soustředit jen na jednu otázku:
čím by samotní kněží (ne)měli chtít být a jaké očekávání bychom od nich (ne)měli mít my ostatní?
Kněz vysvěcením nepřichází o svou lidskou přirozenost, nezískává zázračné schopnosti a nestává se odborníkem na všechno. I když občas rádi upadají do tohoto falešného sebeklamu, i když sami věřící od nich nejednou požadují, aby byli dokonalejšími, než jsou oni sami. Obdivuhodně bezchybnými.
Pokud by
odpověď měla být co nejstručnější, mohla by znít:
kněz by neměl chtít být superman. Anebo obráceně: od kněží by věřící neměli požadovat, aby byli dokonalými nadlidmi.
Nejde o originální myšlenku. Vloni ji vyslovil papež František během setkání s francouzskými kněžími. „
Kněží – supermani končí špatně. Všichni.“
Množství nezdarů, zranění, frustrací a nakonec i odchodů z kněžství tkví právě v nezdravém perfekcionismu na straně kněží a přehnaných očekávání ze strany věřících.
Přitom tato cesta „do pekla“ je – tak jak to už většinou bývá – dlážděna dobrými úmysly. Novokněží, plní čerstvých sil a počátečního entuziasmu, chtějí být dobrými kazateli, zpovědníky, katechety, přáteli mladých, průvodci dospělých, oporou starých…
Později se chtějí stát dobrými správci farností, takže nejednou – více či méně ochotně – jsou vtaženi také i do oblasti stavebnictví, obchodování či lokáních politicko-společenských vztahů. Nemluvě o těch, kteří se i při kněžské službě věnují akademickým či jiným aktivitám.
Aby to však nevyznělo jako jednostranné posuzování,
přiznejme si, že sami od kněží často očekáváme právě toto: aby byli skvělými kazateli, zpovědníky, psychology, učiteli, výchovnými poradci, manažery, právníky, politiky, intelektuály… Jedním slovem „supermani“.
Kým by tedy měl kněz pro své věřící být?
„
Kněží jsou především lidé svátostí“, řekl známý americký biskup Robert Barron během jednoho kněžského svěcení před třemi lety. „
Ti, kterým sloužíte, budou přitahováni k přátelství s Kristem, když ve vašem životě uvidí, jak takové přátelství vzniká“.
Na závěr promluvy dodal: „
Neočekává se, že kněží budou fungovat jako podnikatelé, mistři zábavy, finančníci anebo politici, ale očekává se, že budou vést a inspirovat ty katolíky, kteří se v daných prostředích pohybují.“
Na to, aby to ve farnostech mezi knězem a věřícími dobře fungovalo, stačí tak málo. Nemít vůči sobě navzájem nereálné očekávání, být věrní svému životnímu stavu a slovy našich babiček – nelézt jedni druhým do zelí.
Především však – neustále se za své pastýře modlit.
Převzato z
www.postoj.sk/, trochu upraveno; původní
článek Imricha Gazdy z 9. 6. 2022 naleznete
zde.
